Středa 24. dubna 2024, svátek má Jiří
130 let

Lidovky.cz

Výzvy pro EU

Kde leží hranice Evropy? Jak se vyrovnat s žádostí Ukrajiny o členství v EU i s dalšími uchazeči o vstup do Unie

Vlajky Ukrajiny a Evropské unie před budovou Evropského parlamentu v Bruselu (1. března 2022) foto: AP

Před dveřmi Evropské unie se najednou vytvořila fronta uchazečů, kteří tam chtějí získat brzy vstup. Příslib speciální procedury a rychlého získání statusu kandidátské země požaduje Ukrajina, která čelí ruské agresi. Podobně chtějí do Unie i Gruzie a Moldavsko, které se také obávají Ruska. Jenže proti jejich vstupu mluví mnohé a není to jenom válka s Ruskem.
  11:00

Každé rozšiřování Evropské unie bylo náročné, napsal předloni časopis The Economist. Tehdy šlo o diskusi o rozšiřování Unie na Balkáně. Dnes by asi slovo náročné znělo jako příliš zlehčující. Vstup do Evropské unie totiž chce Ukrajina, která požádala 28. února o členství v Unii, a o pár dní později se přidaly Gruzie a Moldavsko.

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj navíc požaduje, aby se jeho země dostala do EU nějakou zvláštní zrychlenou procedurou. Ukrajina totiž byla napadena Ruskem a chce jako odpověď na tuto agresi posílit své evropské zakotvení. Ze dvou důvodů: zaprvé kvůli své bezpečnosti a zadruhé jako určité ocenění svého prozápadního směřování. A když Zelenského žádost o členství fakticky – tedy svojí nereakcí – odmítlo NATO, zbývá Ukrajině jen členství v Evropské unii.

Evropští politici byli ze Zelenského žádostí chvíli zmateni, ale pak se za členství Ukrajiny postavila šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová a také Evropský parlament, který má stejně jako členské státy a Evropská komise při rozšiřování EU silné slovo. Evropský parlament vyzval orgány Evropské unie, aby pracovaly na přiznání statusu kandidátské země Ukrajině a aby ji začlenily do jednotného unijního trhu. Tento týden se pak shodli zástupci členských zemí Evropské unie na tom, že Evropská komise má posoudit žádosti Ukrajiny, Gruzie a Moldavska o členství a vypracovat k tomu své stanovisko, což může trvat zhruba rok a půl.

Hledání evropské kultury

Unie tedy nepřímo uznala, že v případě Ukrajiny, Gruzie a Moldavska jde skutečně o evropské země, a zahájila první kroky k tomu, aby se staly i formálně kandidátskými zeměmi a byl případně zahájen proces jejich přistoupení k Evropské unii. Do určité míry se tím stanovují hranice Evropy a zároveň i směr možného dalšího rozšiřování Unie. Zmizely tak aspoň na čas pochyby, kde končí hranice Evropy a zda Ukrajina a hlavně Gruzie už neleží mimo ně.

Není to přitom úplně teoretická otázka. V roce 1987 byla odmítnuta žádost Maroka o členství v Evropských společenstvích, tedy předchůdci Evropské unie, a to právě z důvodu, že nejde o „evropský stát“. Na druhou stranu v témže roce Evropská společenství přijala formální žádost Turecka o členství, a to přesto, že většina Turecka leží v Asii.

Ruská invaze ukazuje slabiny EU. Putinovi nejde primárně o ekonomiku

Oficiálně se to vykládá tak, že Evropa není v tomto případě pojem geografický, ale, jak naznačuje ve své preambuli i nynější smlouva o Evropské unii, spíše kulturní pojem. Podle tohoto výkladu bylo Turecko, či spíše ta část Osmanské říše, která tvoří současné Turecko, dlouhodobě kulturně spojeno s Evropou. Podobně jako území Ukrajiny, která byla navíc kulturně součástí Evropy v mnohem větší míře než Turecko. U Moldavska je jeho evropskost nezpochybnitelná, u Gruzie lze zase kulturně navázat na dávnou gruzínskou historii spojenou s křesťanstvím. Nakonec jde však samozřejmě vždy o politické rozhodnutí.

V případě Turecka šlo při posuzování jeho přihlášky ze strany Evropy o snahu podpořit demokracii v Turecku a oslabení vlivu armády a také prováděné protržní reformy. Zároveň byli konzervativní turečtí politici, kteří praktikovali to, co bychom dnes nazvali umírněný islamismus, považováni evropskými konzervativci a křesťanskými stranami v případě vstupu Turecka do EU za vítanou posilu proti levici na unijní půdě.

Podobně politické je nyní i zahájení jednání s Ukrajinou, Gruzií a Moldavskem, kde jde o posílení jejich evropského směřování, které ohrožuje ruská přímá a nepřímá agrese. Zároveň to může znamenat, že bude nadále fakticky zmrazeno rozšiřování Unie na Balkáně, kde do ní chtějí vstoupit Černá Hora, Severní Makedonie, Srbsko, Albánie a Bosna a Hercegovina. A že se EU  možná nějakou delší dobu nebude rozšiřovat vůbec.

Žádná zkratka

Oznámené zahájení posuzování žádostí totiž také znamená, že vůči Ukrajině, Gruzii a Moldavsku chce Evropská unie postupovat stejně jako vůči jiným zemím žádajícím o vstup. Tedy žádná speciální rychlá procedura, ale normální pomalý postup. Znamená to, že jejich vstup není tak automatický, jak by si představovaly, a také nebude tak rychlý.

Normální postup vypadá, že po kladném posouzení žádosti země o kandidátský status, které může trvat rok a půl, ho musí schválit všechny členské země Evropské unie. Zároveň se schvaluje postup vyjednávání o vstupu dané země do Evropské unie.

Kandidátská země přitom musí splnit tzv. Kodaňská kritéria, což jsou fungující demokratické instituce, vláda práva a ochrana menšin, funkční tržní ekonomika, a musí mít schopnost přijmout a dodržovat unijní právo a vůbec závazky plynoucí z členství v Evropské unii. Už to může být problém, protože ani jedna ze zemí současné žádající trojky fakticky kvůli Rusku nekontroluje celé své území, protože Moskva na jejich území podporuje samozvané separatistické republiky a část Ukrajiny přímo okupuje. Navíc kandidátské země by neměly mít s nikým pohraniční spory, což opět kvůli Rusku neplatí.

Ale pokud i tak žádající země tímto prvním posouzením projdou, nastanou ještě větší problémy. Dojde totiž k podrobnému vyjednávání zástupců EU a zástupců kandidátské země o 35 tzv. kapitolách, od energetiky přes hospodářskou soutěž po vědu a výzkum. Jde přitom o sladění místního práva a institucí s právem EU, což musí být z velké části provedeno ještě před vstupem a Evropská unie to musí odsouhlasit jako dobře provedené, a pak přijde na řadu vyjednání případných výjimek či přechodných ustanovení.

Cesta na léta

Jednání jsou to velmi složitá, zejména v ekonomické oblasti. Jde totiž také o to, aby Evropská unie dokázala přijetí nového člena ekonomicky unést, třeba kvůli tomu, aby příliš nenarostly výdaje na společnou zemědělskou politiku či na kohezní fondy kvůli neefektivitě ekonomiky přijímaných zemí. Což zejména u Ukrajiny, vzhledem k její rozloze, reálně hrozí. Ostatně to bylo i jedním z problémů při jednání o vstupu Turecka do EU.

Stejně tak by se problémem mohla stát korupce a neefektivita soudnictví a státních institucí, na což si Evropská unie dává větší pozor od roku 2007, kdy nad některými z těchto problémů zamhouřila oči při přijímání Rumunska a Bulharska. Jde o problémy, které lze sice vyřešit, ale bude na to potřeba let či spíše desetiletí. Vždyť i Česku stejně jako třeba Chorvatsku, poslednímu přijatému členu do EU, trvala jednání a schvalování vstupu téměř jedno desetiletí. Obě země přitom měly nesrovnatelně lepší ekonomické a institucionální podmínky pro členství v EU, než mají Ukrajina, Gruzie a Moldavsko. Pokud to zvládnou, jejich členství pak musí schválit Evropská komise, Evropský parlament a také všechny dosavadní členské země Evropské unie vnitrostátně. Některé přitom možná dokonce v referendu. Což by zřejmě také trvalo nějaký čas.

Navíc je tu ještě jeden problém. Ukrajina může a zřejmě bude brát členství v Evropské unii i jako bezpečnostní pojistku. Ve Smlouvě o Evropské unii totiž existuje ustanovení, podle kterého „pokud se členský stát stane na svém území cílem ozbrojeného napadení, poskytnou mu ostatní členské státy pomoc a podporu všemi prostředky, které jsou v jejich moci“. Jde o „gumové“ ustanovení, podle kterého pomoc může znamenat třeba pomoc humanitární, ale Kyjev by to mohl vykládat jako závazek pomoci proti případné další nebo stále probíhající ruské agresi. Evropská unie by se pak v takovém případě buď ocitla přímo ve válce s Ruskem (vyzbrojeným jadernými střelami), nebo by Ukrajina na protest proti nedostatečné pomoci zablokovala podstatnou část rozhodování v EU, a učinila tak EU neakceschopnou. A to není nic, co by si občané současné Unie nebo Ukrajinci přáli.

Tento článek je součástí autorského seriálu EU v době covidu.

Autor: