S některými kuchyňskými pomocníky je to jako s láskou na jednu noc. Okouzlení střídá vášeň, a tak nejdřív krouháme, fritujeme a odšťavňujeme jako smyslů zbavení. Jenže následuje vystřízlivění, a kdyby se jednou ráno friťák sebral a odešel, nikdo by se nezlobil. Může jít třeba na planetu, kde by se všechny ty vařiče vajec, jogurtovače a další „dělače“ shromažďovaly.
Nemohla jsem si ovšem nevšimnout, že i v tom nejpodřadnějším asijském bistru vaří lepší rýži, než se doma daří mně. A to díky rýžovaru. Používají ho v zaplivaných stáncích na tržišti i v lepších asijských restauracích.
Jistě, jde to i bez něj. Chcete-li se doma pokusit o podobnou kvalitu, jaké dosahují Asiaté, o tu lepivou, a přesto nadýchanou lahodu, potřebujete dobrou rýži a kvalitní (nejlépe litinové) nádobí se silným dnem a bezchybně těsnící poklicí. To aby mohla rýže dobře „dojít“ a aby z hrnce neunikla pečlivě odměřená voda dřív, než se stihne vsáknout do rýžového zrnka. „Nesmíš spěchat, ale vařit pomalu a klidně, mírným varem,“ poučila mě moje učitelka asijské kuchyně, šéfkuchařka Sofia Smithová z restaurace Angel. Je napůl Malajka, takže jí věřím. Většina špatných konců, jako je mazlavá, či dokonce připálená rýže, je podle ní jen důsledkem toho, že vodu necháme odpařit dřív, než udělá svoje.
Rýže se solí zásadně předem, jinak zrna popraskají a uvolní škrob, který hmotu „zamatlá“. I proto je třeba rýži předem opláchnout. No, ještě pár tajemství dobrá rýže má, ale podívejte se raději na připojené video.
Není divu, že pokušení podlehnout dalšímu „dělači“, který možná umí člověka ušetřit tolika nástrah dušené rýže, bylo velké. Navíc, jestliže si Asiaté klidně vaří v elektrickém hrnci, proč bychom měli my, chudáci narození na téměř nerýžovém kontinentu, provozovat tohle východní umění autenticky?
První test s rýží basmati dopadl skvěle. Rýži jsem důkladně opláchla, dala do nádoby a dolila vodou podle rysky. Ty jsou dvě – na dva druhy rýže: obyčejnou a tvrdší. Pak stačilo jen zmáčknout jeden ze dvou knoflíků (na obyčejnou a tvrdší) a čekat. Zázrak techniky spočívá v tom, že elektrický hrnec vypne var přesně v tu chvíli, kdy se do rýže vsákne poslední kapka vody. Pak už jenom přihřívá. Trefí se tudíž do okamžiku, který člověk při nejlepší vůli sám nepozná. Úsporu času ovšem rýžovar nepřinese, příprava trvá zhruba stejně dlouho.
Přišlo mi to až trochu líto, ale rýže, kterou jsem po zhasnutí kontrolky našla uvnitř, byla dokonalá. Mně osobně se ji do takového stavu podařilo dovést tak pětkrát v životě. Trochu málo, souhlasím. Abych byla konkrétní: rýže byla nadýchaná, sypká, ale přesto lepivá (uvědomuji si, že to zní dost paradoxně), vůbec ne mazlavá, a přesto by se dala v pohodě nabrat hůlkami.
Druhý test měl zjistit, zda hrnec dokáže přeměnit na dokonalou rýži i značku, která skvělostí úplně neoplývá. Konkrétně jsem mu nasypala Uncle Ben’s. Nedokáže. Některým druhům ani rýžovar nepomůže.
Posledním testem jsem rýžovaru chtěla dokázat, že když přihřívá uvařenou rýži po dobu tří hodin, musí tato nutně změknout a znehodnotit se. Nemusí. Nevím proč, ale přihřívací teplota se zřejmě drží těsně pod bodem ničivosti a kvalita rýže se téměř nemění. Navzdory nedůvěře vůči kuchyňským „dělačům“ jsem rýžovaru nakonec udělila čestné občanství. Máteli doma na lince ještě kousek místa, dejte mu šanci. Možná by z toho výjimečně mohl být vztah na celý život.
