Taková je i její hrdinka, zdravotní sestra Vlasta ve filmu Domácí péče režiséra Slávka Horáka, která vykročí ze známého světa a objevuje metody alternativního léčení. Podniká tak cestu k sobě ve chvíli, kdy už jí moc času nezbývá. A nakonec by se o ni mohl opřít regiment ztracený na bojišti.
Přibude i zlatá soška? Film Domácí péče bude reprezentovat Česko na Oscarech |
LN: Máte důvěru v alternativní medicínu a léčitelství nebo to zásadně odmítáte?
Neměla jsem s tím nikdy problém, snad kolem scény s hořícím stromem, tam jsem se cítila trochu nejistá, ale věděla jsem, že tomu musím aspoň trochu uvěřit, abych si sama nezadělala na problém. Já si vlastně pořád udržuju v životě naději a optimismus – věřím, že je něco mezi nebem a zemí, co je mně nápomocno. Zvlášť když po něčem hodně toužím a hodně pro to pracuju. Můj muž (režisér Karel Kachyňa) říkával, že je realista se sklonem k pesimismu, tak já jsem realistka se sklonem k optimismu.
LN: Slávek Horák, režisér Domácí péče, je v hraném filmu nové jméno. Jak jste se k němu dostala, znali jste se před natáčením?
Měla jsem neuvěřitelné štěstí a doufám, že si ho zasloužím. Nejenže jsem dostala do ruky výborný scénář, ale potkala jsem se s báječnými kolegy. Slávek je slušný a pozorný člověk, který, snad mi promine, na první pohled vypadá jako přerostlý teenager, původně bych do něj neřekla, že dokáže napsat scénář s takovou hloubkou, emotivitou a lidskostí. Člověk toho musí mít dost odžito, aby tomu rozuměl a uměl to tak dobře napsat. Domácí péče byl jeho hraný debut, ale on velmi přesně věděl, co dělá, byl maximálně připravený. Když jsme se sešli, měl přesně rozdělené, jaký má která figura vývoj, co předchází a následuje, mohla jsem se na jeho vedení spolehnout a to je pro mě důležité. A dalším štěstím pro mě byl Bolek Polívka, který si nehrál na žádnou hvězdu, ale byl skutečně mým partnerem, cítila jsem se s ním bezpečně a příjemně. Hned druhý den jsem věděla, že se můžu uvolnit, že nemusím být v žádné řeči.
Loni v červenci převzala Alena Mihulová cenu za ženský herecký výkon na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. Letos k ní přidala ocenění českých kritiků a nominaci na Českého lva.
LN: Nejslavnější filmové role máte spojené s péči o blízké, to asi nebude náhoda. Jste „pečovatelka“ i v privátním životě?
Přemýšlela jsem o tom, asi to ve mně nějak bude. Od útlého věku jsem byla na internátu a vždycky tam byl někdo slabší a potřebný a děti přirozeně inklinují k tomu ochraňovat ty slabší. Také jsem byla ráda manželka a matka. Bylo pro mě přirozené dělat to naplno, a než šla Karolína do školy, byla jsem jí plně k dispozici. Když už tady Karel nebyl, vzala jsem to jako možnost postavit se na vlastní nohy a dospět. A řekla jsem si, že už nebudu pečovat o toho, kdo to nepotřebuje. A že budu konečně pečovat taky o sebe.
Alena Mihulová si zahraje ‚trapnou padesátku‘ v seriálu podle Ireny Obermannové |
LN: Bylo to pro vás hodně těžké vyrovnat se s jeho smrtí?
To je rána pro každého, kdo má rád svého partnera. A my jsme spolu byli od mých sedmnácti let, čili jednadvacet let. Náš vztah měl své peripetie, nebylo všechno jen zalité sluncem, odehrávala se dramata, rozchody, návraty, ale pak když jsme se vzali, naše manželství fungovalo. Až do doby než přišla Karlova nemoc, a to byla zase jiná situace.
LN: Mezi vámi byl velký věkový rozdíl. Byla jste skoro ještě holčička a váš muž měl životní zkušenosti, byl navíc autoritativní tvůrce, režisér. Neměl sklony formovat si vás k obrazu svému a vychovávat?
V té době jsem to vůbec nevnímala. Věděla jsem, že to tak chci, že mi to vyhovuje a že je to perfektní. Jsem ale hrozně upovídaná a Karel skoro nemluvil. A tvrdil mi, že manželství, kde se toho moc nenamluví, jsou ideální a vydrží nejdéle. Mně až zpětně došlo, že to je nesmysl. A abych to dodržela, musím jít proti své přirozenosti a že mám zkrátka úplně jinou náturu. Prostě jsem si říkala, že je moudrý a zkušený a že to jistě ví nejlépe a uvěřila jsem mu. Dneska bych se klidně hádala, už bych tak pokorná nebyla. Je pravda, že mě nechal vymluvit, četl si noviny a já mlela, on je občas odložil a řekl, že mám pravdu. A mně stačilo, že tam se mnou je.
Rozhovor s Alenou Mihulovou o filmu Domácí péče, skákání padákem a o tom, komu děkuje, když jí předávají herecká ocenění, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 5. února.
V magazínu dále najdete:
|
