Že šťastnou povahu Ištván-Pišta (jak mu říká jeho šestadevadesátiletá maďarská maminka) má, je mi po rozhovoru víc než jasné. Je dobře naladěný, i když mu fotograf trochu přestavěl byt. Je to taky rozvážný muž bohatých životních zkušeností. A je s ním legrace. Ke skvělému sektu přidával veselé historky (například tu o pojišťovákovi, který k nim přišel uzavřít smlouvu a hned jim zvrhl kafe na světlý koberec).
LN: Razantně jste zhubl. Nějaký režisér vám řekl, že opticky už nevyhovujete?
Nikdo se vám neodváží říct: „Jsi tlustej, my tě do inscenace nechceme.“ Ale režisér si může vybírat. A časy, kdy stotřicetikiloví zpěváci celé představení stáli a zpívali v portálu, jsou pryč. Dneska chtějí režiséři děj rozehrát a na to musíte mít kondici. U mě nastal zlom, když jsem přijel zpívat do Metropolitní opery Loga ve Wagnerově Zlatu Rýna. Všechno se odehrávalo na velice šikmé ploše. Udělali mi speciální neklouzavé boty, zároveň jsem byl vzadu zaháknutý lanem a technika mě celý večer na tom laně držela. Publikum lano nevidělo, já lítal po té šikmé ploše, což byl úžasný efekt. Ale teklo ze mě, byl jsem strašně utahaný. Měl jsem tehdy 108 kilo. A to byl moment, kdy jsem se rozhodl, že zhubnu. Ale nechtěl jsem držet dietu, při které bych zhubl rychle. Trvalo mi to téměř tři roky.
LN: Jak přísná musí být v operní špičce životospráva? Chodíte do fitka? Mohl byste kouřit?
Budete se divit, ale hodně kolegů kouří, znám i sopranistky, které hulí. Já si to představit neumím. Do fitka chodím a musím cvičit i doma. Být dvě a tři čtvrtě hodiny bez pauzy na jevišti, jako jsem byl třeba ve Zlatu Rýna v Chicagu, vybíhat schody z orchestřiště na jeviště a zpátky, to bych jinak neudýchal. Režiséři pořád něco vymýšlejí. Občas mě to rozčiluje. Například vám udělají krásný kostým, nádherné dobové sako, do toho dobovou košili – a najednou někoho napadne, že na to sako vám dají ještě kabát. Takže celý večer zpíváte v kabátu a krásné sako nikdo nevidí.
LN: A může s tím zpěvák něco dělat? Nebo mu řeknou, že to není jeho džob?
Musíte v tom vydržet do premiéry. Protože po premiéře režiséři odcházejí. A pak už si ten kabát neberete.
Štefan Margita při představení.
LN: Když jsme u těch nápadů, dnes se v opeře vidí leccos. Zažil jste kuriózní inscenace?
No zažil jsem třeba v pařížské opeře, že si režisér vymyslel, že budeme Szymanovského operu Král Roger zpívat v bazénu. A když se po představení přišel klanět, celý operní barák na něj začal bučet. Já úplně ztuhnul, protože on je to opravdu strašný moment to bučení vydržet a neutéct. Ale pan režisér tam stál, usmíval se a pak nám řekl: „To je úspěch, co?“ A chodil se klanět po všech osmi reprízách, pokaždé ho vybučeli – a jemu se to líbilo.
LN: Hlavně když se o představení mluví, ne? V Německu prý inscenovali Dvořákovu Rusalku ve stylu unesené Nataschy Kampusch.
Já to dokonce v Mnichově viděl. Vodník byl jako Priklopil, držel Rusalku v zajetí a znásilňoval ji. Tam ale taky uprostřed té krásné opery vylezl na jeviště sbor a přes ramena měli přehozená mrtvá zvířata, z kterých opravdu kapala krev, padaly vnitřnosti. Takže se bučelo. Ale to jsou momenty, kdy pochopíte, jak velký showbyznys dneska opera je. Protože lidi si přečetli špatné kritiky, chtěli to vidět, mnichovská opera okamžitě nasazovala další a další představení, všechna byla vyprodaná. Na takových inscenacích se vydělávají strašné peníze. Byly tam ale i krásné momenty, obsazení fenomenální. Šokující byl mimochodem i závěr. Rusalka celý večer zpívala ve vodě. Svítila nad ní lampa. A ona nakonec tu svítící lampu hodila do vody. Což byl velmi dobrý efekt, protože všichni trnuli hrůzou, že ji to opravdu zabije.
  |
LN: Účinkoval jste sám v nějakém podobně provokativním představení?
Že jsem přijel na jeviště na kole, to už dnes není nic zvláštního. Ale v Houstonu jsem zpíval celé Zlato Rýna na segwayi. Což bylo docela fajn, protože já byl po představení jako po dovolené. Přišel jsem do divadla, hupsnul na segway a tři hodiny jezdil po jevišti. Dokonce jsem navrhoval, aby mi ho půjčili i do hotelu. Jen jsem musel dávat velký pozor, abych někoho nepřizabil, na jevišti bylo hodně lidí. To by Wagner koukal. V Její pastorkyni v Dallasu si zase pan režisér usmyslel, že celé první jednání budu držet motorovou pilu a honit s ní Jenůfu. Jenže aby byl efekt dokonalý, měla být ta pila zapnutá! Bylo to šílené, bál jsem se, že mi to vyletí z ruky, že zakopnu, že se stane neštěstí...
LN: Zkoušel jste někdy protestovat?
To víte, že jo. Ale je to vysoká diplomacie. Především to musíte režisérovi říct v klidu. Nikdy nesmíte mluvit o něm a jeho pitomých nápadech. Nesmí se urazit. Musíte vždycky udělat blbce ze sebe. Takže třeba řeknete: „To nezvládnu, co po mně chceš. Prosím tě, mohl bys mi nějak pomoct?“ Což většinou zabere. Ale kdybyste řekla: „Já takovou volovinu dělat nebudu,“ urazí se a bude na tom trvat ještě zarputileji. Někdy nějaký originální nápad skončí nechtěně komicky. V Mnichově jsme měli zpívat na dřevěné ploše, která se s námi ve druhém jednání zvedla do šikmé polohy.
Před představením šla uklízečka jeviště, ještě ve vodorovné poloze, uklidit. A jak jsou ti Němci pečliví a jak jí to pořád nebylo dost čisté, vzala nějaké leštidlo a naleštila to do vysokého lesku. Takže když to pak zvedli, všichni, co jsme byli na jevišti, jsme spadli na zadek a sklouzli dolů až skoro k dirigentovi, který jen zíral, co to vyvádíme. Zpátky to nešlo. Představení skončilo, dirigent šel za námi a už v portálu rozčileně gestikuloval, co to jako mělo znamenat? No pochopil to okamžitě. Protože jak udělal krok na jeviště, ležel taky.
LN: V operním světě je hodně emocí a dá se předpokládat, že tam na sebe narážejí velká ega. Prý je to někdy jako mezi lidožrouty...
Občas opravdu je. A nejhorší to bývá mezi sopranistkami, kde je konkurence největší.
LN: Zažil jste i hysterické scény?
Samozřejmě. Zažil jsem, že jedna dáma ze sebe strhávala kostým, protože v tom ona přece nemůže zpívat. Pak záleží na režisérovi, jaký je diplomat. Ono je to ale většinou tak, že když má někdo nějaký problém se sebou, hledá ho jinde. A pak mu vadí všecko: zkouška, dirigent, režie, vadí mu ten operní dům... Hledá problémy, kde nejsou, ve skutečnosti je má v sobě.
Celý rozhovor z operním pěvcem Štefanem Margitou o Pavarottiho špagetách, Wagnerovi na segwayi a masakru její pastorkyně motorovou pilou si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 25. března.
V magazínu dále najdete:
- Příběh pražské Winternitzovy vily, kterou navrhl slavný česko-rakouský architekt Adolf Loos.
- Rozhovor s fotografkou Libuší Jarcovjákovou o cestách do Japonska, životě v západním Berlíně a odvaze dělat věci po svém.
