Ve 14 letech mi dvorní rada udělal horoskop. Bylo v něm všecko, i smrt mého syna, popisovala Vlasta Chramostová
Premium
Rozhovor
Praha -
Herečka Vlasta Chramostová, která v neděli zemřela ve věku 92 let, mluvila v roce 2015 v rozhovoru pro magazín Pátek LN o životě městského workoholika na venkově, nejlepších letech v disentu a předpovídání osudu. V souvislosti s jejím úmrtím jej opět připomínáme.
Na tenhle ksicht už se nic namalovat nedá,“ protestuje s ironií sobě vlastní žena, které bude brzy devadesát, když ji vizážistka chce před fotografováním trochu nalíčit. „Tady mám budíka (uhodí se v hruď), obě oči odoperované a tahle noha, ta nepatří mně, ale VZP!“
Stanislav Milota, kameraman a už skoro půl století její manžel, zatím vaří kafe, kolem krmítka za oknem (jsme na jejich chatě v Prysku) se houfují sýkorky. „Já už jsem jenom duše,“ deklamuje dramatická umělkyně a upíjí kafe z hrnečku s obrázkem šaška.
„Ty ses teď rozhodla hrát roli vetché stařenky, viď? A hraješ to dobře...“ utrousí Milota a vyklidí scénu. Ale ještě než si sedneme k rozhovoru, mává na mě paní Chramostová popsaným listem papíru: „Já jsem si na vás připravila nekrology. Abych nemusela mluvit o sobě, budu mluvit o mrtvých přátelích.“
Hrklo ve mně. Do magazínu? To bude zas někomu z kolegů vadit, že nepíšu dost zábavně...
Jenže – jak chtít veselé historky po ženě, která kdysi v autě zabila svého jediného syna? Jak chtít optimismus od herecké hvězdy, jíž komunisti na dvacet let zakázali hrát? A která, když po Listopadu konečně mohla na jeviště, našla své jméno v Cibulkových seznamech spolupracovníků StB. Je vlastně nepochopitelné, že z ní dnes není zatrpklá stařena, ale šarmantní dáma, s níž je pořád radost pohovořit. Protože ta vášnivá jiskra, pro kterou ji milovali diváci i kamarádi z disentu, v ní – vzdor vysokému věku – ještě pořád hoří.
LN: Jste už skoro půl roku na chatě. Co tady vlastně celý den děláte? Neumím si představit, že s Milotou sedíte na zápraží a poklimbáváte...
Ale i to umíme! Tady venku pod břízou, když je teplo, zalehnem a usnem. Vlastně se už cítím jako venkovská penzistka. Nedávno jsem něco dělala na zahradě, šel kolem chlapík a povídá: „Stařenko, nechcete cibuli?“ – „Proč ti říká stařenko?“ rozčiloval se Standa. No protože já už přece jsem stařenka... My jezdíme na zimu do Prahy, za měsíc se budeme stěhovat, a pak zase v dubnu na chatu. Ale já jsem si říkala, protože život mám jen jeden a je to pořád totéž, že bych vám spíš vyprávěla o lidech, kteří mně teď odešli. V tomhle věku už člověk dostává parte pořád.
Co Vlasta Chramostová říkala na své zařazení do Cibulkových seznamů spolupracovníků StB.
Jaký měla vztah se svým manželem.LN: Mně jste vždycky připadala jako městský člověk. Neříkejte, že tady teď půl roku pozorujete ptáčky.
Milota na ptáčky nedá dopustit, sype jim a pořád tam nějací jsou. Řekla bych, že ptáčci se u nás mají lépe než já. Protože mně vozí jídlo sociální péče. My teď tak přecházíme z městského světa do toho venkovského a jsou si ty dva světy opravdu vzdálené. Ale já, celoživotní městský workoholik, jsem najednou zjistila, jak se teď přírodě obdivuju. Dřív na to nebyl čas.
Vlasta Chramostová (92) Vystudovala brněnskou konzervatoř. V Divadle na Vinohradech (původně divadlo Čs. armády) byla v letech 1950 až 1970 hereckou hvězdou, natočila také desítky filmů (např. Až přijde kocour, Bílá paní, Spalovač mrtvol). Po podepsání Charty 77 nesměla vystupovat, spoluorganizovala tedy ilegální bytové divadlo u sebe doma pro přátele z disentu. Živili se s manželem Stanislavem Milotou mj. výrobou stínítek na lampy. Po revoluci se její jméno objevilo v Cibulkových seznamech. (Spolupráci podepsala v 50. letech, v těžké osobní situaci, kdy byl její tehdejší manžel souzen v procesu s Ottou Šlingem. Začátkem 60. let ji StB vyhodnotila jako nepoužitelnou. Se svou minulostí se vyrovnává ve velmi otevřených pamětech z roku 1999.) Po Listopadu se vrátila k herectví v Národním divadle, letos 1. září byla uvedena do Síně slávy ND. Vrátila se i k filmu (např. Je třeba zabít Sekala, Odcházení). Zasloužilá umělkyně (1965), Řád T. G. M. (1998). Od roku 1971 je vdaná za kameramana Stanislava Milotu. Její jediný syn zemřel při autonehodě (1963). „Víte, co je problém? Všichni jsou teď o tolik mladší než já! Prý jsem patetická. Ale ono je dneska už patetické nehodit své zrovna narozené dítě do kontejneru. V disentu jsem měla pocit, že jsem nejvíc v souladu sama se sebou,“ říkala v roce 2015. |
LN: Představovala jste si někdy v mládí, jak budete stará?
Nikdy jsem si nemyslela, že se dožiju nového tisíciletí. A najednou je rok 2015! A 17. listopadu – kdy já se taky můžu narodit než v den „zvýšené průserovosti“, jak říkám – začne rok mých devadesátin. Jedna americká herečka říkala, že stáří není pro sraby. Vím přesně, o čem mluví, protože k tomu, aby se člověk se stářím vůbec srovnal, potřebuje hodně sil. Květě Fialové, své žačce, kterou jsem učila kdysi v Brně, jsem vždycky říkala: „Ty mně nevypravuj, jak je stáří nádherné.“ Víte, co je problém? Všichni jsou teď o tolik mladší než já! A proč já, taková stará tvrdá okoralá patka chleba, tady ještě jsem? Nějaký smysl to mít musí. Zřejmě mám ještě dopsat druhý díl svých pamětí, co jsem slíbila. Nerada nechávám po sobě něco nesplněného.
LN: Jak jste s knihou daleko?
Materiálů mám moře. No ale právě, jak vám chci povídat ty nekrology, tak totiž kdysi dávno, za hlubokého totáče, jsem dělávala taková „sklepní“ představení z textů pana Seiferta Všechny krásy světa – tehdy to ještě nikdo neznal. Četla a recitovala jsem a pak s mladými diskutovala. Bylo to v Olomouci, v upraveném sklepě jednoho mladého muzikanta. Mládež tam sjížděla otvorem pro uhlí. No a taky tam sjeli dva kluci, jeden se jmenoval Václav Burian a druhý Tomáš Tichák. Po Listopadu si mě našli, že by se mnou chtěli udělat větší rozhovor. Můj muž jim ukázal na ty haldy papírů na psacím stole i okolo na zemi. „Tam jsou odpovědi na všecky vaše otázky.“ No a oni dva se stali redaktory mé první knihy a časem i mými přáteli. Vyprávím to ale proto, že tenhle Václav Burian loni v 55 letech zemřel. Tolik by mimochodem bylo dnes mému synovi, kdyby byl na světě. Václav Burian vystudoval polonistiku a udělal strašně moc pro česko-polskou vzájemnost, byl básník, překládal polské autory. Úspěch té mé knihy je tedy taky úspěch těchhle dvou mladých mužů.
LN: O jakém období bude druhý díl?
Od totality doteď. Anebo Radim Palouš taky teď zemřel! Statečný člověk, který přijal roli mluvčího Charty v dobách nejtvrdších represí. Patřil ještě k té vzdělané generaci, která vymírá. Když k nám například přijel poprvé, v roce 1990, papež Jan Pavel II. a přál si být do hloubky informován, Havel mu doporučil právě univerzitního profesora Radima Palouše. A Palouš s ním mluvil latinsky! Jeho politika nezlákala, i když pro ni kolem Listopadu tolik znamenal. Hodně na něj myslím.
LN: Co říkáte tomu, že disidentům se teď posměšně říká pravdoláskaři? A že havlovec je už skoro nadávka?
Ano, mluví se o nás s despektem, jsme teď tupeni. Ale já se k tomu hlásím, jsem pravdoláskařka i havlovka. Vždycky jsem byla, vždycky budu. A nemůžu vůbec poslouchat, když někdo říká, že Havel směřoval k fašismu, a podobné krávoviny. Já totiž třeba vím o tom, jak za ním, když byl v samovazbě, přišli dva pánové a nabídli mu, že může druhý den odjet do Ameriky na svoji premiéru. Havel řekl: „Ale nás zatkli deset. Co ti ostatní?“ – „Oni nemají premiéru.“ Václav si to chtěl do rána rozmyslet. A ráno řekl, že nepojede. Prostě si to rozmyslel a zůstal pak ovšem čtyři roky ve vězení. Já samozřejmě vím, že Václav byl normální člověk s chybami. On ale ani Voltaire nebyl čtyřiadvacet hodin denně velkým Voltairem! Ale tahle noc, to je Havel, jak já ho znám a proč si ho nikdy nepřestanu vážit.
LN: Disidenti jsou pořád český mindrák, řekla bych.
Přesně. To jsem taky pochopila, když jsem se vrátila po Listopadu k divadlu. Ne všichni v tom Národním člověka vítali. Standa říkal, že to byla facka. Protože herci přece vyhráli revoluci. A teď do Národního přijdou nějací „sklepní lidé“? Nejen Ivan Rajmont jako první polistopadový šéf činohry, ale ještě si přivede Chramostovou!
LN: Jak se k vám vlastně kolegové v Národním po Listopadu chovali?
Víte, abych tak řekla... já nemám problém s tolerancí. Byla jsem a zůstávám otevřená všem. A vnímám toho druhého.
LN: Herec musí umět vnímat detaily, náznaky, drobná gesta, z toho vyvozovat charaktery. Patří to k jeho práci. Není problém v tom, že někdy vidí a slyší víc, než by chtěl?
Je to tak, samozřejmě. Herecký materiál... Povím vám to takhle: když jsem v roce 1977 sledovala v televizi to shromáždění herců k Antichartě, byla jsem sama doma a vypila u toho „whisku chudých“, lahev rumu, jak mě to rozrušilo. Já tam viděla všechny své přátele, kterých jsem si vážila od mládí. Oni tím pro mě nepřestali být menšími umělci. Ale morální vzory už jsem si brala spíš z takových, jako byl Radim Palouš nebo profesor Patočka.
LN: Divadlo vám na chatě nechybí?
No, podívejte (nahlédne do papíru), minulý týden zemřela vynikající herečka Marie Spurná. A protože z naší chaty je to asi čtyřicet kilometrů do Ústí nad Labem, tak když se nám za totáče moc stýskalo po divadle, jeli jsme do Činoherního studia, které tehdy vedl asi deset let právě Ivan Rajmont. Hrála tam i Mařenka Spurná. Ona byla tak zapamatovatelná... Tam tehdy byli vůbec skvělí herci – Bartoška, Heřmánek, Zedníček, mladý Hrušínský, Suchařípa... Většina jich pak přešla do Prahy. Mařenku jsem na Zábradlí viděla ještě asi před rokem – výrazně zhublou, pochopila jsem, že je nemocná. Neptala jsem se jí ale...
LN: Dokáže vás v tomhle věku ještě něco překvapit?
Ale na životě je nádherné přece právě to, že nás překvapuje pořád. Mě tedy opravdu nenapadlo, že budou v 21. století jezdit po moři piráti jako za Alžběty shakespearovské. Máme teď jinou Alžbětu. Nenapadlo mě, že budou ještě náboženské války...
LN: ... že si budou lidi uřezávat hlavy kvůli víře v Boha?
Ano. Tomu se nechce v 21. století věřit. Bohužel, člověk má agresivitu v povaze. A teď je tak strašně velká. Víte, kdosi o mně řekl, že jsem patetická. Ale ono je dneska už patetické nehodit své zrovna narozené dítě do kontejneru. Nebo nezabít babičku pro tisícovku.
LN: Máte pro vzrůstající agresivitu vysvětlení?
Podívejte, kdybych to věděla, byla bych chytřejší než Evropská unie. Já chci věřit, že Evropa to všechno přežije, i ten novodobý exodus. Přežila toho už přece tolik. Samozřejmě že je strašně podezřelé, že se najednou tolik lidí dalo do pohybu. Já jsem ale z generace, jejíž příslušníci prchali a nacházeli v západní demokracii útočiště. Takže jsem tím trochu ovlivněná. Myslím, že se musí některé věci přehodnotit – a přehodnotí se vždycky jenom v krizových situacích. Taky se přiznám, že když teď odešel i Radim Palouš, mám osobně pocit menšího bezpečí. Jako by mě ten jeho pronikavý intelekt dřív nějak chránil. (nahlédne do papíru) A taky Vaculík umřel, přítel z nejlepších. On vždycky, když jsme ho nudili, začal zpívat, dával tak najevo, že už ho to téma nebaví. Břetislav Rychlík s ním natočil ještě před smrtí filmový medailon. Ludvík tam prochází lesem, narazí na nějakou jámu a začne zpívat: „Je tam kdesi stará jama, stará jama čaká na mňa.“ Ta písnička má krásnou melodii. Já jsem Ludvíka velmi ctila. A myslím, že on na nás s Milotou měl rád to, že jsme sice nějak patřili k té pražské kultuře, ale nikdy jsme nebyli lidé rautů a podobně. No to vůbec!
LN: Jaké to vlastně je, žít s jedním chlapem půl století?
My se pořád hádáme, nesouhlasíme spolu. A mám s ním od začátku studený odchov, jak říkám. Jsme staří a někdy protivní. Ale já vím, že on je ten pravej. Protože ke mně přispěchal v době, kdy jsem se topila v nějakém strašném víru, a podal mi ruku. A to se neptáte, jak to má se ženskýma, kolik bere platu nebo jaké jsou jeho politické názory. Prostě víte, že je to člověk spolehlivý, který pomůže, když je zle. Ale to nic nemění na tom, že už přes padesát let spolu vedeme takovou italskou domácnost. Někdy si říkám, jak to se mnou mohl vydržet? A jak jsem to mohla vydržet já s ním?
LN: Mimochodem, kdo u vás doma vlastně vaří?
Podívejte, teď už nikdo, protože nám obědy vozí sociálka. Ale občas to škrtnem a vaří Milota. Protože on vaří ohromně. Filmaři většinou uměli vařit, protože jezdili na natáčení a museli se o sebe postarat. Bývaly časy, kdy se u nás všichni dobře najedli. A když u nás byly ty velké sešlosti, Milota říkával: „Mě můžete urazit jako kameramana, ale jako kuchaře nikdy!“ Jednou mi ale překvapivě řekl, že nevaří tak rád, jak já si myslím. Že ho to naučila nouze, protože pochopil, že u mě by dostal jen suchý chleba.
LN: Když přemýšlím o vaší povaze, jak vás vychovávali? V jaké rodině jste vyrůstala?
To je právě to – já se svým předkům pořád omlouvám. Bylo mezi nimi tolik statečných lidí, v každém odboji byl někdo z naší rodiny. O strýci Bohuši Rosenbaumovi dokonce spoluvězni z Breslau vyprávěli hrůzostrašnou historku, že když byl sťat, jeho bezhlavé tělo se vymrštilo a udělalo ještě pár kroků proti vyděšeným nacistům. Můj tatínek, to byl skutečný prvorepublikový demokrat, masarykovec, sokol. Rodiče byli velmi pracovití lidé, mamince se říkávalo paní Pilňáčková, jak byla pilná.
LN: Milovala jste svého otce?
Bezmezně. U nás to bylo tak, že bratr byl spíš maminčin a já tatínkova. Měla jsem ho tak ráda, že se mi o tom těžko i mluví. Moc jsem na něj i na své statečné předky vzpomínala, když jsem dostávala na Hradě Řád T. G. Masaryka.
LN: Zažili rodiče vaše divadelní úspěchy?
Zažili ty začátky. Tatínek mě velmi, velmi podporoval, protože jemu se vlastně splnil sen: vždycky si přál, aby se jedno dítě věnovalo vědě a druhé kultuře. No a bratr pracoval v Akademii věd, zabýval se něčím, o čem mi říkal: „Ty se nauč jenom název, takovému technickému antitalentu se to prostě vysvětlit nedá.“ Tak jsem se naučila „vysokofrekvenční spektroskopie“ – a víc o tom nevím. Jeden bratrův spolupracovník mi nedávno napsal, že inženýr Chramosta byl pro něj příkladem vědeckého pracovníka, protože byl přesný, pracovitý a houževnatý. A to jsme asi taky dostali do vínku v rodině. Já si třeba pamatuju, jak bratr, to byl ještě malý kluk, ohýbal bambusy na nějaká letadýlka. Ono se mu to pořád lámalo, ale nevzdal to, dokud se mu to nepodařilo. Moc mě mrzí, že jsem si s ním nikdy nevyříkala, jak velké potíže musel kvůli mně mít...
LN: Vyčítáte si ještě něco, co jste měla v životě udělat jinak?
Ale no samozřejmě, že ano! Že byl člověk naivní, ho neomlouvá. No jenomže... pro mě nejdřív existovalo jenom divadlo – a pak jsem čumákem padla do nejdramatičtějších dějin. V Kohoutově televizní hře PF 77, kde jsem hrála herečku, která podepsala Antichartu, studentům říkám: „Víte, já na sebe nejsem ani trochu hrdá. Ale člověk někdy v životě neudělá to, co by chtěl a měl, ale to, co musí, aby neublížil člověku, kterého má rád.“ Můj první muž se stal v 50. letech nepřítelem strany a vlády, pod revolverem ho vyvedli z brněnského rozhlasu. Já měla tak strašný strach, bála jsem se každého černého auta v ulici. A tolik jsem chtěla hrát divadlo. Ale Milota říká: „Podepsala jsi jim to? Podepsala.“ Mluvil o StB. Já jsem si, když zemřel při autohavárii můj čtyřletý syn – a já tehdy to auto řídila –, zformulovala, že jsem zároveň oběť i vrah. To platí na celý můj život.
LN: Chybí vám dnes vnoučata?
No... tenhle svět mi byl odepřen a já se naučila ho vytěsnit. Někdy mě ale popadne taková neuvěřitelná potřeba, že musím pohovořit s nějakým malým chlapečkem v tramvaji, a jeho maminka neví proč. Nemůžu si pomoct... to jsou takové... nepřekročitelné věci. A o kom jsem to ještě chtěla mluvit, počkejte... (hledí do papíru)
LN: Kde jste brala sílu jít dál?
Toho si považuju na své povaze, že jsem nezahořkla. Ale naučila jsem se opírat jen a jen o sebe. A o Milotu, musím říct. Ale na psychiatrii, když se to sečte, jsem strávila celkem tři roky. Tam poznáte zblízka, protože tam člověk nikdy není krátce, všelijaké osudy. Taky pochopíte, že každý má někde to své bolavé místo, jen se k tomu většinou neumí přiznat, aby si mohl odpustit.
LN: Věříte na osud?
To se mě ani neptejte, protože já jsem bába čarodějnice. Standa říká primitiv. Ale i Karel IV. dal na horoskopy. A co já vím, taky třeba Vítězslav Nezval. Já to teď ale zrovna hledám a nemůžu najít, potřebuju to nutně do své knihy – totiž když mi bylo čtrnáct, měla jsem přítelkyni, jejíž otec byl dvorní rada. Prostě vzdělaný člověk, který se zabýval i astrologií. A protože jeho dcera chtěla jít na umělecko-průmyslovou školu a já na konzervatoř, udělal nám horoskopy. Tenkrát ještě byla naživu maminka, takže jsem znala i hodinu svého narození. Kdybyste si ten můj horoskop dneska přečetla, pochopila byste, proč na to věřím. Bylo mi čtrnáct a je tam všecko! Všecko!
LN: I to, že vám zemře syn?
I to. Stálo tam „neštěstí na cestách“. A taky výjimečnost osudu, který se bude dotýkat celonárodních dějin. Člověk, jak stárne, vidí čím dál víc určitý řád, který platí. On se na mně uskutečňuje! A kdybych byla udělala cokoli, bylo by to marné. Jsem k něčemu určená. A teď mám pocit, že jsem i potrestaná, synova smrt byl možná trest, protože moje povaha zklamala, no a abych se zase někam dostala, musela jsem to překonat. Vlastně na to nemám slova. A čím je člověk starší, tím víc mu jaksi slova nestačí.
LN: Kdy v tom svém dramatickém životě jste se cítila nejšťastnější?
Kdysi po válce natočili Američani film Nejlepší léta našeho života. Tři bývalí vojáci se vracejí z války domů. Za války bylo mezi nimi přátelství na život a na smrt. A po návratu zjistili, že jeden z nich je velice bohatý a druhý bez zaměstnání, najednou bylo všechno nějak jinak. To skutečné přátelství totiž můžete zažít, jen když jde o život. Takže zjistili, že vlastně nejlepší léta jejich životů byla ta válečná. Asi to teď bude vypadat velkohubě, ale já pokládám za nejlepší dobu svého života disent. Naše přátelství byla tehdy tak pevná právě proto, že šlo de facto taky o život. Tehdy jsem měla pocit, že jsem nejvíc v souladu sama se sebou.
LN: Přečkala ta pevná přátelství Listopad?
Tak... „náš přeudatný oddíl se v jatka proměnil,“ jak říká Milota. Samozřejmě že jsme se rozprchli do různých myšlenkových proudů. Ale řekla bych, že v jistém smyslu jsme si pořád věrní. Jak říkal Ludvík Vaculík: „Vy mně můžete i nadávat.“
LN: Když se vaše jméno objevilo v Cibulkových seznamech, nezačali se k vám kamarádi z disentu chovat jinak?
Právě že tihle přátelé neměli nejmenší pochyby. Protože věděli, že jestli to tak bylo, tak to tak muselo být. Ale to jsou věci, které se nedají vysvětlit, takže je zbytečné je vysvětlovat. Stejně jako s tím synem se to nedá vysvětlit. S tím se zkrátka musíte naučit žít. Můžete to zatlačit do pozadí, ale nepřestane to ve vás existovat. I to provinění, že jsem zklamala sama sebe a své nádherné předky, si ponesu do smrti. Snad ještě stihnu dopsat tu druhou knihu. Chystám si ji jako dárek sama sobě k devadesátinám. Jestli se tedy dožiju. (Odkudsi z nitra chaty se vynoří Milota: Jdu se podívat, co jste udělala s tou mou Vlastičkou. Jestli ještě žije. Já se tam vzadu tak začet’, že jsem úplně zapomněl, že tady ještě jste.)
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
