Většinová společnost umělce vnímá jako svoloč, která vydělává miliony, míní herečka Vanda Hybnerová
Herečka Vanda Hybnerová.
| foto: MAFRA
Premium
Rozhovor
Praha -
Herečka Vanda Hybnerová mluví v rozhovoru o své lásce ke klaunům, sázení stromů na Vysočině a o dnešním divném světě umělého smíchu.
Jedna z nejobsazovanějších současných hereček původně studovala na střední škole fotografii, ale nakonec Vanda Hybnerová absolvovala herectví. Stačilo však málo, a místo pražské DAMU odešla do někdejšího Sovětského svazu, kde měl vyhlášenou školu slavný mim Slava Polunin, známý jejího otce, rovněž mima Borise Hybnera, který s Poluninem řadu let vystupoval po světě.
Dnes Vanda Hybnerová hraje hned v několika pražských divadlech, objevuje se v televizních seriálech a řadě úspěšných filmů. Žije napůl v metropoli a napůl na Vysočině, kde má už dvacet let své hospodářství a kde hledá protiváhu k chaosu velkoměsta.
Jak říká, čím dál víc přemýšlí o humoru a smíchu – a teď se v duchu vrací i do svého mládí a lásce k mimům. Na začátku března totiž přijede největší světový mim Slava Polunin do Prahy, kde pořádá konkurz do svého souboru. Od 4. do 8. března také v Česku poprvé uvede své úspěšné představení Snow Show. A Vanda Hybnerová k tomu říká, že nikdy není pozdě sbalit kufry, vzít si červený nos a vyrazit do světa.
LN: Kdy jste se se Slavou Poluninem setkala poprvé?
To bylo v době, kdy ještě žil v tehdejším Sovětském svazu, kde měl klaunskou školu. A zároveň objížděl svět se svou company Liceději, kterou tvořila skupina klaunů, z nichž každý vypadal úplně jinak. Na jaře 1988 přijeli do Československa, kde v rámci velkého mezinárodního kulturního projektu Karavana míru vystupovali v kuse celý týden, což pro mě bylo něco neskutečného a omračujícího. A protože já měla na grafické škole čerstvě dostudovanou fotografii, fotila jsem na úplně každém představení a strašně vášnivě jsem se do jednoho z klaunů zamilovala – jak do jeho postavy, tak do toho Rusa s velikou a širokou duší. Mimochodem, tahle vášeň mě v životě neopouští, v současnosti miluju posledního Jokera… Tenkrát jsem měla drzost a vlezla do jejich maringotky a domluvila se, že bych nastoupila v Rusku k nim do školy, jenomže tou dobou jsem zároveň dělala přijímačky na DAMU – a oni mě vzali… V případě Jokera moje vášeň končí na sedmi návštěvách v kině. No a klaun ze mě nakonec vlastně je.
Autor:
Honza Dědek
LN: A jak to s touhle ruskou láskou dopadlo?
Z mé strany šlo čistě o platonický cit, on o tom vůbec nevěděl! Navíc krátce poté emigroval do Las Vegas. Ostatně i Slava Polunin tenkrát odešel do Francie a kousek za Paříží si vytvořil neuvěřitelně fantaskní snový dům... Takže z lásky k ruskému klaunovi nebylo nic, ale láska ke klaunerii mi vydržela dodnes. Zásluhu na tom měl jednoznačně můj táta, který se Slavou Poluninem nakonec dlouhý čas vystupoval.
LN: Jak se ti dva seznámili?
Znali se už někdy od roku 1969, kdy táta, jemuž tehdy bylo osmadvacet, měl společně s Ctiborem Turbou kultovní představení Harakiri. A jednou na něj zabloudil osmnáctiletý sovětský chlapec – a natolik ho ťalo, že se rozhodl stát se klaunem a mimem. Tenhle hošík se jmenoval Slava Polunin a o dvacet let později se objevil v Praze s vlastním souborem nazvaným Liceději. A když v roce 1993 vytvořil v Londýně Snow Show, v níž hraje šest zelených klaunů a jeden žlutý, kterým byl vždycky Slava, a projel s ní celý svět a všude sklízel slávu a nejrůznější ocenění, vzpomněl si na tátu. Zavolal mu a nabídl, jestli se s ním nechce v roli žlutého klauna střídat.
LN: A co na to váš otec?
Táta byl samozřejmě rád. Klaunská rodina je veliká a má svou řeč. Nakonec táta se Snow Show dva roky jezdil po celém světě... Nejblíž naší zemi vystupovali ve Vídni a v Berlíně, kde jsem se byla podívat – a musím říct, že je to megashow! Tak velká a drahá, že ji tady až dosud žádná agentura nedokázala zaplatit – ve světě tahle show vyprodává fotbalové stadiony! U nás je to komplikovanější – tady lidi z pantomimy znají Bolka Polívku, možná Radima Vizváryho, takže nechápou, proč by měli jít na představení nějakého ruského klauna, jehož jméno se jim navíc plete s jiným Poluninem, Sergejem, který dělá balet. Přitom tohle je opravdu výjimečné představení, postavené na velmi pomalém pohybu – je neuvěřitelné, jak Slava Polunin umí pracovat s energií. Dokonce londýnské kritiky psaly, že Slava je pomalejší než pomalý – a právě z toho vyplývá jeho osobitost. Mimochodem, v Praze proběhne pro klauny i konkurz do jeho company...
LN: Přihlásíte se?
Napadlo mě to, ale musela bych spálit mosty – a to nemůžu udělat. Hraju v mnoha představeních, na kterých jsou závislí další kolegové a chod divadel. Ale kdyby byla možnost jen na nějaký čas, neváhala bych. Situace se po třiceti letech opakuje, dalších třicet už čekat nemůžu. I když táta říkal: starý klaun, dobrý klaun. Klaunství se vlastně dědí jako jakékoliv jiné řemeslo. Je to svým způsobem filozofie, životní postoj. V současné době, s tím co se tu děje, je to vlastně i sebezáchovné řemeslo – z klaunského úhlu pohledu se dá vydržet i neskousnutelná realita. I když jsem herečka, která hraje různé žánry, bulvární i alternativní, točí seriály a filmy, uvnitř se tím vším bavím. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju ten dar, který jsem dostala. Často je moje povolání víc můj život než moje soukromí. Čím větší zkušenosti mi život přináší, všechny kopance, radosti a zážitky, tím víc mám materiálu k budování postav, které hraju. Jen síly mi trochu ubývají… Jak říkala moje babička: „Vandičko, nemůžeš být v každý prdeli za kvedlačku!“ Musím brzdit, ale kolem mě je velká spousta zajímavých a strašně talentovaných lidí, nejen herců a režisérů, ale například i dramatiků. Ta setkávání jsou strašně vzrušující. Vlastně to je na mojí profesi to nejúžasnější – lidi, kteří mají co říct, a ještě mají talent na to, jak to říct. A divadla jsou úplně plná! Divadla mají co říct a lidé mohou opět hledat mezi řádky! To, že lidi chodí do divadel a nesedí doma u televize, o něčem svědčí. Samozřejmě mluvím o Praze – vedle hlavního města totiž žiju i na venkově, kde je situace trochu jiná.
LN: Jaká tedy je?
Tam lidé žijí jiné životy a často mají pocit, že tady v Praze se staráme jenom o to, aby se nám hezky žilo, přičemž na nikoho jiného v zemi nebereme ohled. Mám pocit, že lidem vadí, když my kašpárci někde řečníme... Něco jiného byl rok 1989, byla jsem zrovna ve druhém ročníku na DAMU. Celý národ tehdy ohromně pookřál, lidi se na sebe usmívali, měli se rádi. A umělců, kteří byli na začátku sametové revoluce, si lidé ještě vážili, chodili na ně do divadel a vnímali je jako nositele určitých intelektuálních témat. Zatímco dnes, velkou zásluhou bulváru, který je systematicky dehonestuje, většinová společnost umělce vnímá jako svoloč, která vydělává miliony, a přitom se jen opíjí na večírcích a na sociálních sítích zveřejňuje fotky, jak se má skvěle. Život na venkově mě naučil, že právě takhle nás obyčejný člověk vnímá. A vůbec nedokáže pochopit, proti čemu to na Václavském náměstí nebo na Letenské pláni protestujeme, když se máme tak dobře.
LN: A o co se tedy ve veřejném prostoru snažíte vy?
Snažím se co nejlépe dělat svoji práci, k čemuž patří i výběr takových divadelních titulů, které nějakým způsobem souvisejí s tím, co se v současné době kolem nás děje. Jako třeba představení Davida Drábka Kanibalky: Soumrak samců, což je takový poměrně drsný politický komiks. A protože je představení velmi úspěšné, bude mít v květnu premiéru pokračování s názvem Kanibalky: Soumrak starců. Mám kamarádku, která je právnička a vstoupila do politiky. Nedávno jsme si povídaly o společenské situaci a o tom, jak je důležité, aby člověk začal sám u sebe – včetně takových maličkostí, jako je třídění odpadu, volba, zda někam jet, či nejet autem, případně jestli opravdu při nákupu ovoce musíme dát každou hrušku do jiného igelitového pytlíku. Možná že to jsou pro někoho blbosti, ale mně opravdu dávají smysl. Možná je to tím, že žiju půlku života uprostřed přírody a vidím, jak se jeden z nejkrásnějších krajů mění v pustinu, protože kvůli suchu napadl lesy kůrovec. Na Vysočinu jsem se před dvaceti lety odstěhovala z lásky k přírodě a ve svých padesáti jsem nucena sledovat, jak mizí. A není to jen kůrovec, kdo se o to zasluhuje! Nebudu se pouštět do rozprav o zemědělství, ale slepé a otrávené srny se zachraňují těžce. Nicméně budu na jaře sázet stromy a pečovat o dvě malé tůňky – budu jako Don Quijote.
LN: Žijete napůl v Praze a napůl na Vysočině. Není někdy poněkud frustrující přecházet z jednoho světa do druhého?
Jsem narozená ve znamení Vah, takže potřebuju mít v životě protiklady... Když jsem v Praze, vnímám zdejší chaos – to energeticky ubíjející nic, kdy se kolikrát za celý den vůbec nic nestane, a přesto je člověk večer úplně vyčerpaný. Oproti tomu když se za celý den nic nestane na Vysočině, je člověku naprosto báječně. A pokud už je vyčerpaný, tak to znamená, že ten den něco opravdu udělal. Vysočina mě vždycky dostane nohama na zem. Mám ráda pražský život, protože jsem se narodila vedle Karlova mostu, ale občas si uvědomuji, nakolik tady lidi jen prázdně žvaní. Čímž ovšem nikomu nic nevyčítám, vždyť i moje profese je jenom jedna velká iluze, kdy nic skutečného nevzniká – odehraju představení, lidi se zasmějou, předáme si vzájemně energii a tím to hasne. A proto tolik potřebuji přírodu, kde si zas a znovu uvědomuji, že je něco nad námi – proto jediné, v co věřím, jsou přírodní zákony. Mám pár svých oblíbených stromů, na které se vždycky na jaře těším, až se zazelenají, a na podzim pak pozoruju, jak jim padá listí... Možná je to v dnešním světě, kdy už skoro nikdo nezvedne oči od mobilu, aby se podíval na oblohu, trochu sentimentální, ale co!
LN: Říkáte, že vaše profese je jedna velká iluze, ale jak jste dodala, předáváte si při ní s publikem navzájem určitou energii. Nemáte pocit, že to není tak úplně málo?
Vzpomínám si, jak nám na DAMU paní profesorka Eva Krešlová říkala, že do pozitivní nálady se lze dostat pomocí pouhých obličejových svalů. Třeba když je člověk otrávený, musí ráno vstávat – stačí se pár minut vědomě na sebe usmívat do zrcadla – a je líp. Nejdřív si člověk připadá trapně, ale pak se mu to v hlavě překlopí a začne se usmívat zevnitř. A to je přesně to, co mě v poslední době zajímá – humor a smích. Tak dlouho už dělám komedie, že začínám mít na lidském smíchu závislost. Je to svým způsobem droga – je lepší než všechna antidepresiva. Je to určitý protipól k dnešnímu světu umělých smíchů a falešných úsměvů, kdy se lidi usmívají jen ve chvíli, kdy si chtějí udělat hezké selfíčko. Proč se tak netváří normálně? Samozřejmě, nikomu občas není do smíchu, ale proč se potom každý snaží vypadat veselý, když se tak ve skutečnosti necítí?
LN: Není to trend doby?
Jasně, ale tím by měla být snaha dosáhnout určitého vnitřního štěstí, kterým lze překonat spousty problémů, včetně nemocí... Zpětně strašně moc myslím na tátu, který si i v posledních dnech života v nemocnici dokázal ze všeho dělat nehoráznou srandu. Po jeho smrti jsem po něm převzala štafetu a jezdím na srazy stomiků, tedy lidí, kteří mají, stejně jako měl táta, vývod tlustého střeva. A pokaždé mi říkají, jak je táta vždycky dokázal nakopnout, protože si ze své nemoci dělal srandu – táta všechny tyhle sračky obrátil naruby! Sám si na začátku prošel peklem, ale našel jiný úhel pohledu. Ten klaunský – ze všeho se dá střílet, i ze smrti. A já si uvědomuji, jak málo lidí to umí! Lidi začínají ztrácet schopnost spolu mluvit – většina komunikace se odehrává přes esemesky a sociální sítě, včetně rozchodů, což je přece úplně šílené! Když se člověk s někým pohádá tváří v tvář, prožívají společnou emoci, protože jsou oba ve stejné situaci, zatímco když se jeden na druhého z nějakého důvodu naštve a pošle mu zprávu, že už ho nemiluje, protože se mu nelíbí, jak se chová, tak ten druhý tenhle vzkaz obdrží v úplně odlišném rozpoložení, kdy je v zaměstnání, zabraný do práce, nebo jde přes most a pozoruje racky. Ale to přece není rovnocenný rozhovor dvou lidí, takže z něj ani nikdy nemůže vzejít nic lidského.
LN: To nezní příliš pozitivně...
Dnešní svět je strašně divný. Často se v něm vůbec neorientuju a bloudím. Takže kdo ví, jak to bude, až v březnu přijede Slava Polunin do Prahy – třeba mi prdne v kouli, rozloučím se ve všech divadlech, kde hraju, zvednu prostředníček, nasadím klaunský nos a pojedu!
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
