Ničeho ve svém životě nelituji, říká herečka Vlastina Svátková
Premium
Filmová a televizní herečka Vlastina Svátková o drsném i krásném životě, obezřetnosti před lichotkami i o vztahu s mužem, který ji týral.
Slovenská herečka Vlastina Svátková začínala u filmu ve velkém – svou první roli dostala v bondovském trháku Casino Royale. Od té doby hrála ve více než deseti filmech a v řadě seriálů včetně například historické První republiky.
V kinech je právě k vidění ve filmu Můj příběh, kde hraje talentovanou baletku Elizabeth, která se stane obětí tyrana. Příběh podle skutečné události by klidně mohl být napsán na motivy jedné životní etapy samotné Vlastiny Svátkové – ženy, která si prošla domácím násilím i bulimií. Úspěšná herečka dnes o poruše příjmu potravy přednáší a vedle toho vytváří originální šperky nebo píše knihy – té poslední, s názvem Prostor pro duši, již si vydala sama, prodala dvacet tisíc výtisků.
Nakolik obtížná byla příprava na roli baletky?
Chodila jsem na baletní přípravu, ale rozhodně jsem neměla šanci dřít půldruhého roku před natáčením jenom balet – takové přípravy, jaké známe z vyprávění hollywoodských hvězd, se v Česku nevedou. Navíc já nikdy nechtěla být baletkou, tyhle ambice jsem v dětství rozhodně neměla. Takže jsem se postavila, vytočila nohy a vypjala hruď – byla jsem přesvědčená, že jsem úžasná a skvělá, ale periferně jsem viděla, jak všichni obracejí oči v sloup, co je to za katastrofu. Já přitom dělala piruety, až se mi hlava točila tak, že jsem měla strach, že se každou chvíli pozvracím. Tak strašně mě to naštvalo, že do mě vjel obrovský vztek a na celé divadlo jsem zařvala: „Tady se nedá pracovat! Všichni zvedáte oči, jak jsem hrozná, a nikdo z vás mě nepochválí. Jak chcete, abych hrála profesionální baletku, když mi ani jednou nezatleskáte?!“ A oni mi začali tleskat, já se usmála a hrdě dokončila piruetu jako pravá baletka, aniž bych spadla... To ovšem neplatí o mojí postavě, která v tomhle filmovém příběhu spadne až na samé dno.
Autor:
Honza Dědek
V jakém slova smyslu?
Film Můj příběh vypráví o baletce, která se zamiluje do dirigenta. Ten jí nosí růže a každou chvíli ji přesvědčuje, jak je úžasná. A ona touží po lásce, protože ji nikdy nezažila. Už v dětství přišla o maminku a tatínek se jí vzdal, takže ji vychovávala teta, ale ta na ni byla přísná. Z toho důvodu se tomu muži stoprocentně oddá. On jí nejprve zakáže balet a pak i kontakt s okolím, protože chce, aby se věnovala jen jemu. Ona si myslí, že ji miluje tak moc, že bez ní nemůže být, takže si to všechno nechá líbit. Vzpamatuje se až ve chvíli, kdy ji začne fyzicky týrat…
Neměla jste náhodou i vy v životě štěstí na muže, který vás týral?
To jste řekl hezky – štěstí. Ano, měla jsem tohle štěstí – a jsem za to ráda, protože mě to naučilo vnímat ve vztahu signály, na které je dobré si dávat pozor... I já byla typem holky, která strašně moc toužila po lásce, čehož onen muž v mém životě dokázal skvěle využít: Tohle je žena, které když řeknu, jak je skvělá a nenahraditelná, bude z toho úplně hotová a bude mě následovat na kraj světa… A přesně to se stalo – na vyznání lásky plné hezkých slov mě tehdy muži vždycky dostali. Tenkrát jsem si myslela, že když na mě ten člověk tlačí, abychom spolu začali co nejrychleji bydlet a do pár měsíců se vzali, je to důkaz, jak moc mě miluje. Oproti tomu jakmile mi dneska někdo začne lichotit a vyprávět, jak jsem úžasná, okamžitě zbystřím: Co tím ten člověk sleduje? Dneska už vím, že takový člověk má zpravidla nějaký problém, nejčastěji neumí být sám se sebou, a proto svůj život potřebuje naplnit někým jiným, koho bude chtít vlastnit a ovládat... Ženy křehké, citlivé a toužící k někomu patřit jsou výborným marketingovým artiklem. Stačí pozorovat všechny ty samozvané léčitele ženských duší – většinou jsou to velmi charismatičtí muži, kteří organizují kurzy a píšou knihy pro zraněné ženy. A většinou z nich jenom vymámí peníze nebo jim ještě víc ublíží.
Proč často ženy s podobným násilníkem vydrží tak dlouho?
Těch důvodů je celá řada. Zaprvé existují citlivé typy žen, jimž trvá poměrně dlouho, než pochopí, jak je s nimi ve skutečnosti zacházeno – tihle muži jsou totiž většinou velmi dobří manipulátoři, kteří své partnerky snadno dokážou přesvědčit, že to ony se na celou situaci dívají špatně. Zkrátka že ony se ve všem mýlí a ničemu nerozumí, protože jsou psychicky narušené a měly by se jít léčit. Jedná se o regulérní vymývání mozku, takže dříve či později o sobě každá žena začne pochybovat a nakonec dospěje k názoru, že se musí změnit – chyba je na její straně, takže je nezbytné, aby do vztahu víc investovala a svého partnera milovala ještě bezmezněji... Vůbec nejhorší ovšem je, pokud jsou ve vztahu děti. Pak je opravdu hodně náročné od partnera odejít, protože on se ženou zpravidla manipuluje právě prostřednictvím dětí – většinou jako argument používá tvrzení, že svým odchodem zničí rodinu, vezme dětem otce a učiní z nich chudáky, protože ona sama, která je naprosto neschopná nula, se o ně nedokáže finančně postarat, takže s nimi nakonec určitě skončí na ulici... Nebo vyhrožuje, že jí vezme děti, protože je psychicky narušená, a u soudu bude mít připravené důkazy.
To je tedy první případ. A ten druhý?
Druhým případem jsou sebevědomé ženy, které poměrně rychle dokážou odlišit, co je a není špatné, takže se svému partnerovi vzepřou. Tím se mu ovšem trefí do slabin – zasáhnou zkrátka místo a důvod, proč si o sobě takový muž myslí, že je nula. A to ho obrovským způsobem popudí: Co si to ta ženská dovoluje?! A nastupuje agresivní přechod do útoku, tedy domácí násilí. A je zajímavé, že ho muži skoro vždy omlouvají tvrzením, že k němu byli ženou vyprovokováni! Což je samozřejmě hloupost, protože skutečně zralý, dospělý, silný a sebevědomý muž nezačne bít ženu, která si projevením vlastního názoru dovolila s ním nesouhlasit... Žena se jistě může chovat tak, že muže irituje – třeba tím, že vytváří nátlak, že vyžaduje pozornost nebo ujištění, že ji muž miluje. A je pravdou, že když toho je příliš, muž je zahnán do kouta a brání se tím, že křičí nebo jde do agrese fyzické... Domácí násilí je pořád velmi tabuizované téma, lidé se za to stydí, a tak se málokdy dozvíte, jak to doopravdy bylo a je.
To kvůli osobním zkušenostem s týráním jste začala psát knihy?
Moje knihy nějakým způsobem reflektují každou moji osobní zkušenost. To ovšem neplatí o mé poslední knize. Tu jsem nepsala z žádných terapeutických důvodů. Vlastně jsem vůbec nevěděla, proč a pro koho ji píšu, ale cítila jsem, že ji napsat musím. A reakce čtenářek mě dojímají k slzám! Některé mi totiž píšou, že kvůli mojí knize změnily práci, odešly ze vztahu nebo zkrátka začaly žít jinak. A co může být víc, než když si někdo přečte jednu malou knížku, a na jejím základě se rozhodne ve svém životě něco změnit? Název Prostor pro duši může vzbuzovat dojem, že jde o nějakou ezoterickou příručku, ve skutečnosti to však je – alespoň podle ohlasů mnoha čtenářek – dost drsná kniha. Ale život je drsný, a tím vlastně i krásný.
Vzhledem k počtu prodaných výtisků vaší knihy je nejspíš právě tohle téma, o kterém chtějí lidé číst. Nakolik vás překvapilo, že se z knihy stal bestseller?
Ono je to s tím slovem bestseller složitější. Mnoho spisovatelů se označuje za autory bestselleru ve chvíli, kdy prodají dva tisíce kusů... O to jsem pyšnější, že už se mi podařilo prodat skoro dvacet tisíc výtisků. A to s ohledem na to, že moje publikace vůbec nebyla v knihkupectvích, považuji za velký úspěch – myslím, že poprvé v životě jsem pocítila hrdost. Ale ještě pyšnější jsem na skutečnost, že moji knihu čtou i muži, jeden mi dokonce napsal: „Při čtení vaší knížky mi začalo něco mokrého kapat na stránky, až jsem se vylekal, co to je!“ Samozřejmě měl na mysli slzy... Myslím si, že je naprosto úžasné, když je chlap schopný tohle napsat – je to krásný doklad toho, že dnešní muži dokážou ženám naslouchat.
Váš muž to dokáže?
Můj muž rozhodně není tím, kdo by mě za každou cenu chválil a kdo by mi každý den opakoval, že jsem neskonale úžasná a neuvěřitelně skvělá. Zažila jsem vztahy, v nichž mi to muži říkali, ale byla to jen slova – ve skutečnosti si nic z toho nemysleli. Oproti tomu můj muž mi to neříká, ale já vím, že někde ve skrytu duše si to o mně myslí. Usuzuji tak z toho, jak se ke mně chová – nakolik mi pomáhá s péčí o děti, s vařením i úklidem, zkrátka jak velkou je mi oporou. Ostatně i díky němu jsem knihu Prostor pro duši vydala vlastním nákladem. Oslovila jsem několik velkých nakladatelství a ode všech se mi dostalo varování, že vlastním nákladem prodám maximálně tisíc kusů. Manžel mi však řekl, ať se na jejich rady vykašlu, ať věřím sama sobě a knihu si vydám ve vlastní režii. A tak jsem ho poslechla a šla do toho. Dneska můžu říct, že je hrozně fajn, když má člověk partnera, který ho i ve chvílích, kdy jsou všichni proti němu, podporuje i v těch nejbláznivějších nápadech.
Jak se napoprvé vydává kniha vlastním nákladem?
Velmi vtipně! Tím spíš, pokud s tím člověk nemá vůbec žádné zkušenosti, takže dělá jednu chybu za druhou. Už když jsem začala obvolávat tiskárny a poptávat cenu za pět tisíc výtisků, jejich první reakcí bylo: „A kam to jako dáte? Jste si jistá, že chcete opravdu tolik výtisků?“ Grafika, editora a korektora jsem zase hledala pomocí výzev na Instagramu: Není tady někdo šikovný, kdo umí dělat knížky? Naštěstí byl. Ale vůbec nejhorší byla zkušenost s dopravci. Abych nemusela hledat distributora, prodávala jsem knihu výhradně přes svůj e-shop. Byla jsem na sebe ohromně pyšná, že jsem si ho dokázala založit – akorát mi nedošlo, že jsem si vybrala e-shop, který je dobrý ve chvíli, kdy chce člověk prodávat pět knih měsíčně, nikoliv tři tisíce. Navíc platforma, kterou jsem vybrala, neuměla vytvářet faktury a neměla žádné účetní propojení, takže nakonec můj muž vystavoval měsíčně tři tisíce faktur ručně! A ještě knihy balil a nosil na poštu, takže do postele se dostával kolem páté hodiny ranní, úplně vyřízený – a já ho akorát popoháněla, abychom všechno stihli včas odeslat. Nehledě na to, že každá kniha byla ode mě podepsaná – a já jsem zjistila, že zvládnu signovat pět set výtisků, a pak už necítím ruku! Bylo to naprosto šílené období, které jsem zvládla jenom díky manželovi, bratrovi, který přijel na celý víkend ze Slovenska, aby tři dny v kuse balil, a kamarádkám, které se střídaly ve vytváření faktur.
Ani na okamžik jste nezalitovala, že jste knihu nevydala u nějakého velkého nakladatelství, čímž byste se vyhnula všem zmiňovaným starostem?
Ani na vteřinu! Naopak jsem se ujistila, že pokud ještě někdy napíšu nějakou knihu, rozhodně si ji vydám vlastním nákladem, protože jakmile ji člověk svěří do rukou nějakého nakladatelství, které vydává stovky knih ročně, nikdy se jí nedostane takové péče, jakou jí dokážu dát já sama. V případě obou mých předchozích knih se mi stalo, že byly zařazeny do sekce memoárů nebo ezoteriky, i když nepatřily ani do jedné z těch kategorií. Tím pádem se nijak zvlášť neprodávaly, ale nakladatelství to příliš netrápilo. Oproti tomu když si člověk vydává knihu sám, vloží do ní maximum – od veškeré lásky a energie až po finance. Ale samozřejmě musí mít i kus pověstného štěstí, které způsobí, že si lidi o knize začnou šuškat: „Ta je moc dobrá, tu si kup!“ A to se v případě mojí knihy povedlo, takže aniž bych se starala o jakoukoliv propagaci, Prostor pro duši si žije vlastním životem. Koneckonců je to kniha o tom, o čem je podle mého život.
A o čem je podle vás život?
Řekla bych, že život není snadný, což je pro nás vlastně dobře, protože kdyby byl příliš jednoduchý, všechno bychom dostávali zadarmo a o nic bychom nemuseli bojovat, a tak by z nás byli lidé, kteří se v životě nikam neposouvají. Podle mého je totiž smyslem života se neustále duševně posouvat a vyvíjet – pracovat na sobě a lidsky růst. Jsem přesvědčená, že pokud ustrneme v jednom bodě, pak náš život ztrácí smysl. Vždyť lidé jsou na světě proto, aby hledali smysl života, což se děje neustálými pády a vzestupy, překonáváním bolesti a překážek. A věřte mi, to, co tady říkám, jsem si vyzkoušela sama na sobě. Ale ničeho ve svém životě nelituji – ať už to byly dost komplikované vztahy, nevydařené manželství, rozvod, nejrůznější trapasy nebo bulimie. Všechno, čím jsem si prošla, jsem překonala – a dneska tady sedím, piju fermentovanou limonádu a vím, že jsem na tom vnitřně tak dobře, jak jsem v životě nebyla. Vždycky jsem hledala nějakou cestu, jak se dostat ze všech potíží a být šťastná, až jsem konečně pochopila, že být pořád extrémně šťastná nelze, protože v životě musí být určitá rovnováha. Z touhy po extrémních emocích a z vyhledávání situací, v nichž má člověk pocit, že jen tady a teď žije opravdu naplno, už jsem dávno vyrostla.
Naučila jste se radovat z maličkostí?
Spíš jsem si osvojila schopnost některé věci vůbec neřešit a neplánovat. Ostatně jinak to ani nejde – mám tři syny, takže si můžu naplánovat cokoliv, ale snadno se stane, že některý z nich onemocní a všechny moje plány padnou. Anebo mám slíbenou velkou filmovou roli, strašně se na ni těším, ale na poslední chvíli z celého projektu sejde kvůli nedostatku financí. Dřív jsem se z toho hroutila a měla pocit, že skončil svět: Z čeho teď budu platit hypotéku?! Dneska se tomu směju a přijímám všechny věci, které mi život přináší. Nevyšlo natáčení? Nevadí! Pustím se do psaní knihy nebo udělám přednášku... To vlastně taky vymyslel můj muž. Celý projekt se jmenuje Vzdělání života a přednášíme v kinech, kde se nejdřív pustí krásný dokument a pak následují přednášky. Nejdřív mluví Bára, která měla bulimii, prošla sama celé Pyreneje a vyléčila se, pak Míša, která třicet let trpí anorexií a napsala několik knih, nakonec mluvím já o tom, že je v pořádku se ztrapnit, být zranitelný a být sám sebou.
Jak velkým problémem jsou dnes nemoci spojené s poruchami příjmu potravy?
Čím dál větším! Nejenže roste počet nemocných, ale především se snižuje věková hranice – dneska už drží drastické diety i sedmileté holčičky, což je neskutečné. Samozřejmě že za to do značné míry mohou sociální sítě, kde se polovina holek prezentuje vyretušovanými fotkami, na kterých mají zúžené boky a zvětšená prsa. Problém je, že malé dívky netuší, že tyhle ženy takhle ve skutečnosti nevypadají, ale snaží se jim přiblížit. I proto jsem měla tak velkou potřebu zveřejnit snímek, jak vypadá reálné břicho pár týdnů po porodu. Chtěla jsem tím ukázat ten obrovský kontrast k fotografiím, které vyšly v časopise, kde mi vyretušovali mateřská znaménka a odstranili převislou kůži, protože jsem údajně nevypadala dost esteticky! Jaký pocit mohou mít čtenářky z takových fotek? Akorát depresi, že samy takhle nikdy vypadat nebudou. Podle mého je důležité lidem říct: Dneska jsem veřejně známá a daří se mi dobře, ale vždycky tomu tak nebylo – byly doby, kdy jsem trpěla bulimií, brala antidepresiva a chodila na terapie. Jednak se tímhle veřejným přiznáním člověku uleví, jednak tím lidem ukáže, že je stejnou lidskou bytostí jako oni. Podle mě je totiž hrozně důležité, aby známé osobnosti byly schopné sestoupit z mediálního piedestalu a ukázat se v reálném světle. Nikdo není neustále v pohodě, všechny nás občas něco trápí, nevíme si rady, prosíme o pomoc. A tak je to v pořádku!
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
