Porotci tak i tentokrát stvrdili trend posledních let: oceňovat autory silně spojené s jedním regionem a s projekty sociálního bydlení.
Balkrišna Doši se stal čtyřicátým architektem, jemuž byla cena udělena. Seznam jejích laureátů je výčtem globálních architektonických hvězd posledních čtyř dekád: James Stirling, Oscar Niemeyer, Frank Gehry, Norman Foster, Rem Kolhaas, Zaha Hadidová, Jean Nouvel. Se jménem každého z nich jsou spojeny ikonické budovy – výstavní síně, knihovny či stadiony – realizované na prestižních parcelách v metropolích po celém světě. Zisk Pritzkerovy ceny tak jen stvrdil jejich status ostře sledované mezinárodní architektonické celebrity.
  |
Před třemi lety však přišla změna: porotci začali oceňovat zcela jiný typ architektů. V roce 2015 se laureátem Pritzkerovy ceny stal Alejandro Aravena z Chile. Osmačtyřicetiletý architekt – reprezentant nové generace a jeden z nejmladších oceněných vůbec – zaujal především výrazným soustředěním na sociální otázky. Města dnes rostou rychleji než kdykoli dřív a jejich obyvatelé (především ti nejchudší) mají stále větší problém sehnat důstojné bydlení. V Praze se to projevuje raketově rostoucími cenami bytů, v Santiagu de Chile především přibýváním slumů a chudinských čtvrtí daleko na periferii města. Chilská vláda poskytuje každé rodině příspěvek na bydlení ve výši 7500 dolarů – za což lze v chilských poměrech postavit jen velmi málo. Aravena se svým studiem Elemental přišel s myšlenkou, jak z takového mála získat co nejvíce.
Pozemky jsou drahé, proto musí být zástavba co nejhustší – a drahá je i samotná stavba, proto musí být co nejúspornější. Aravena tedy navrhl „půldům“: úzký a vysoký řadový domek, z nějž však stojí jenom polovina. Tu druhou si mohou jeho majitelé postupně doplňovat podle svých potřeba možností. „Půldomy“ se osvědčily – a to nejen po stránce sociální, ale i estetické. Vznikly čtvrti, které mají jednotný ráz, a přitom jsou díky tvořivosti místních velmi rozmanité.
Tradice v době nejistot
Volba Araveny byla sice překvapivá, ale vizionářský a mediálně zdatný architekt nakonec škatulce celosvětových hvězd docela dobře odpovídá. To se však nedá říct o laureátovi Pritzkerovy ceny 2017: nejde jen o to, že se jím (v historii ceny bezprecedentně) stalo trio architektů – bylo to navíc neznámé studio, tvořící po třicet let na katalánském venkově. Rafael Aranda, Carme Pigemová a Ramon Vilalta z RCR Arquitectes staví prosté budovy, pevně spjaté s okolní krajinou, ale i s místními tradicemi a komunitou.
Porota je ocenila za drobné stavby – vinařství, restauraci, lokální knihovnu a centrum pro seniory. Šlo o jednoznačné gesto, k jehož interpretaci poskytli sami porotci jasný klíč: v globalizovaném světě se v současnosti šíří strach, že kvůli všudypřítomnému mezinárodnímu vlivu ztratíme vědomí místních hodnot, zapomeneme domácí řemeslné umění i typické zvyky. Tvorba RCR – velmi lokální a zároveň svou úrovní světová – podle poroty dokazuje, že by tomu tak být nemuselo.
Citlivá města z betonu
I letos byla volba originální a těžko předvídatelná. Ačkoli – třetí překvapení v řadě již přestalo být tak docela nečekané. Balkrišna Doši je zasloužilý devadesátiletý veterán indické architektury. Přes šedesát let zde stavěl školy, sídla veřejných institucí, komplexy sociálního bydlení i města pro desetitisíce obyvatel. Jeho příběh i vývoj jeho architektury je bohatý, a přesto solidní, snadno čitelný a vnitřně soudržný.
Jako mladý student architektury dostal na začátku 50. let šanci pracovat s patrně největší architektonickou legendou minulého století Le Corbusierem (modernistický velikán si Došiho údajně vybral na základě jeho pozoruhodného rukopisu). Po čtyřech klíčových letech v Corbusierově pařížském ateliéru se vrátil do Indie, aby zde řídil jeho četné indické projekty, včetně výstavby slavného města Čandígarh. V 60. letech se potom mohl obdobně zblízka seznámit i s tvorbou dalšího velkého modernisty – Louise Kahna, a to při spolupráci na stavbě Indického správního institutu v Ahmadábádu.
K oběma architektům se Doši hlásí – a vliv obou z nich je v jeho díle jasně patrný. Jeho poznávacími znaky jsou hrubý beton, výrazné siluety a jasné geometrické formy. K poválečnému modernismu ovšem neodkazuje jenom Došiho estetika, ale i jeho celoživotní témata – výstavba masového bydlení pro nižší i nižší střední vrstvy, prefabrikace a organizace života ve městě.
V průběhu své kariéry Doši dovedl počáteční impulzy rozvinout tak, že se jeho tvorba stala pokračováním modernistické tradice i kritickou reakcí na ni. Staví sice odvážné, rozsáhlé čtvrti prefabrikovaných betonových domů, ale hledá cesty, jak neopakovat potíže, které s sebou podobná výstavba často nese: klade velký důraz na utváření čitelné sítě ulic a náměstí, ale i soustavy dvorků, krytých průchodů a plácků, díky nimž zástavba nepůsobí neosobně a anonymně.
Mezinárodní architektonický směr přetvořil podle místních potřeb – jeho domy vždy poskytují dostatek stínu a umožňují přirozenou cirkulaci vzduchu, což je v horkých indických městech klíčové. Došiho tvorba tak v sobě propojuje témata, která přinesla ocenění dvěma předchozím laureátům – tedy otázku sociálního bydlení a silnou spjatost s místním prostředím.
Ne domy, ale prostředí
Skutečnost, že porota Pritzkerovy ceny v posledních letech nevybírá laureáty v řadách architektů, kteří nastolují trendy a ovlivňují dění na globální architektonické scéně, nýbrž volbou programově podtrhuje určitá témata, pochopitelně vzbuzuje i kritickou reakci. Doopravdy je kariéra laureátů natolik výjimečná, aby si zasloužila nejprestižnější světové ocenění? Jde ještě o vynikající schopnosti oceněných – anebo jen o to, že (náhodou) reprezentují hodnoty, které chce porota vyzdvihnout? Na cenu udělovanou výhradně žijícím architektůmnavíc zatím čeká řada zasloužilých matadorů světové architektury – od Daniela Liebeskinda přes Davida Chipperfielda až po Santiaga Calatravu. Nabízelo by se též cenou korunovat raketovou kariéru mladé architektonické hvězdy jménem Bjarke Ingels…
Ať už se výše jmenovaní Pritzkerovy ceny dočkají, či nikoli, jejich status „starchitektů“ se tím nezmění. Nový směr, který nejvyšší architektonické ocenění v poslední době nabralo, však může pomoci rozšířit celkové přemýšlení o úloze architektů. Zatímco dříve získávali cenu především tvůrci významných budov s osobitou vizualitou, nyní jde stále častěji o autory, kteří těžiště své tvorby chápou šířeji. Tedy nikoli jen jako navrhování domů, nýbrž jako utváření prostředí. Zlepšování podmínek pro život ve městě či hledání forem bydlení pro chudé lidi zatím tak úplně nefungovalo jako katapult na stránky učebnic. Možná je však na čase očekávat od architektů právě tohle: nejen návrhy krásných budov, ale především nápady pro příjemné a soudržné město mezi nimi.
