Dnes jednoznačně nejprestižnější architektonické ocenění nese jméno po svém zakladateli, chicagském rodákovi Jayi Arthuru Pritzkerovi (1922–1999), který pocházel ze židovské rodiny, jež do Spojených států přesídlila v roce 1881 z Kyjeva. Časem se vypracoval ve velmi úspěšného podnikatele a krom řady dalších společností vlastnil také hotelovou síť Hyatt. Dnes se řadí Pritzkerové k nejbohatším Američanům a kromě podnikání se věnují také podpoře kultury a umění, zejména soudobé architektury.
V roce 1979 se rozhodli Jay a jeho žena Cindy založit prestižní cenu, kterou obdrží každý rok jeden projektant (případně spolupracující dvojice, respektive trojice). Přiznaně se přitom inspirovali Nobelovou cenou, na rozdíl od ní však zřídili pouze jedinou kategorii. Vítěze vybírá odborná porota, složená z projektantů, teoretiků a podporovatelů architektury. Dnes jí předsedá Australan Glenn Murcutt, sám bývalý laureát Pritzkerovy ceny.
  |
Návrh na nominaci může zaslat kterýkoli autorizovaný architekt, rovněž někdejší laureáti nebo významní teoretici. Kuriózní situace tak nastala v roce 1988, kdy cenu obdržel významný americký projektant Gordon Bunshaft, jenž předtím nominoval sám sebe. Porota jej zvolila a on pak – v dějinách ocenění bezprecedentně – sdílel vítězství s Oscarem Niemeyerem, jenž získal v tajném hlasování stejný počet hlasů.
Ve statutu ceny stojí, že laureát je vybírán bez ohledu na svou národnost, rasu, vyznání nebo ideologii, nicméně mezi vítězi dosud chybí nositel tmavé pleti. První ženou, která „Pritzkera“ obdržela, byla až v roce 2004 britská architektka iráckého původu Zaha Hadidová, což dlouhodobě vyvolávalo protesty řady architektek, které se netajily například rozhořčením, že se této pocty už dávno nedostalo třeba Denise Scott Brownové, partnerce a stálé spolupracovnici Roberta Venturiho (laureáta z roku 1991).
První spolupracující dvojicí pak byli Švýcaři Jacques Herzog a Pierre de Meuron, dále japonské studio SANAA, tvořené Kazuo Sejimovou a Rjúem Nišizawou (2010). Loni byla oceněna i trojice Španělů Rafael Aranda, Carme Pigemová a Ramon Vilalta (studio RCR).
Medaile, soška a sto tisíc dolarů
Pritzkerovu cenu mohou získat – podobně jako tu Nobelovu – pouze žijící osobnosti. Jedinou výjimku představuje německý projektant a konstruktér Frei Otto, jenž zemřel mezi vyhlášením a převzetím tohoto vyznamenání. Co do počtu, nejvíc vítězů pochází ze Spojených států – osm. Sedm jich má Japonsko, následuje Velká Británie se čtyřmi laureáty. Nicméně tři, respektive dva nositele mají i menší země jako Švýcarsko nebo Portugalsko. Z bývalého komunistického bloku nebyl dosud jmenován nikdo. V roce 2012 ovšem získal Pritzkerovu cenu Číňan Wang Šu (nepočítáme-li jednoho z prvních laureátů Ieoha Ming Peie, který se v Číně sice narodil, ale má americké občanství).
Procházíme-li si seznam laureátů, je zřejmé, že zprvu cenu získávali projektanti, kteří v té době byli na vrcholu tvůrčích sil. Později, zejména když Pritzkerova cena měla již světový věhlas, došlo i na tehdy žijící legendy, jako byli Kenzó Tange nebo Oscar Niemeyer. Pak se opět objevila mladší jména a také trend zaměřit se i na exotičtější destinace, jako byla Austrálie, Chile, Čína nebo naposledy Indie. V poslední době je pak kladen velký důraz na sociální témata. Mezi laureáty se objevily také dvě další ženy.
Připomeňme si ještě, že vítěz obdrží kromě medaile a diplomu částku 100 000 amerických dolarů a také sošku britského sochaře Henryho Moora. Osobitý ráz má i samotný předávací ceremoniál, který se vždy – s výjimkou prvních dvou ročníků – odehrává na nějakém zajímavém, vysoce prestižním a pokaždé jiném místě. Patří mezi ně například Palazzo Grassi v Benátkách, francouzské Versailles, Bílý dům ve Washingtonu či Ermitáž v Petrohradě. A také Španělský sál Pražského hradu, který hostil slavnostní ceremoniál v roce 1994, kdy cenu za předchozí rok přebíral japonský architekt Fumihiko Maki. Byla to tehdy jedinečná příležitost setkat se v Praze s několika předchozími nositeli „Pritzkera“.
Vlastního laureáta sice Česko dosud nemá, ale práce některých oceněných můžeme v Praze již obdivovat. Patří k nim Tančící důmkanadsko-amerického architekta Franka Owena Gehryho, areál Zlatý anděl Francouze Jeana Nouvela nebo několik staveb na Pankráci od Američana Richarda Meiera, jenž také navrhl přepláštění výškových budov bývalého Motokovu a Československého rozhlasu, tedy dvou nejvyšších pražských staveb. Drobnými objekty jsou pak studiem Normana Fostera navržené a sériově vyráběné zastávky veřejné dopravy, jež v Praze provozuje firma Decaux. V blízké budoucnosti se má navíc v prostoru Masarykova nádraží začít stavět administrativní komplex navržený nedávno zesnulou Zahou Hadidovou.
Navzdory vší prestiži ovšem není radno význam podobných ocenění příliš přeceňovat. Mnohé nezpochybnitelné osobnosti totiž na Pritzkerovu cenu v době svého života nedosáhly, u jiných, které ji naopak získaly, se zase po čase ukazuje, že jejich tvorba byla ve své době spíše přeceňována... Navíc samozřejmě platí, že architektura je svého druhu uměleckou disciplínou, nikoli sportovní soutěží. A protože vkus má každý vyvinutý trochu jinak, najít nezpochybnitelné objektivní kritérium pro posuzování je prakticky nemožné.
