K architektonickému kubismu, který krátce dozníval po první světové válce, se Jiří Kroha stavěl jako k expresionistickému experimentu do takové míry, že jeho bombastické projekty v té době neměly naději na realizaci. Prosadit se mu podařil pouze výstřední návrh na úpravu interiérů ikonického podniku Montmartre v Řetězové ulici, dnes bychom ho tam ale hledali marně – zbyl z něho jen nápis na průčelí. Kroha, od jehož smrti letos v červnu uplynulo 45 let, ale nebyl jen architektem. Věnoval se také malbě, kreslil a vytvářel plastiky, jako výtvarník byl také přijat do spolku Mánes. Svůj talent uplatnil i u návrhů výprav a kostýmů pro Národní a Stavovské divadlo.
Kult Krohovy osobnosti
Jiří Kroha se narodil v roce 1893 v Praze. Studoval na technice a v polovině dvacátých let získal několik architektonických zakázek v Mladé Boleslavi a dalších městech ve středních Čechách: navrhl například muzeum v Benátkách nad Jizerou, most v Kralupech nebo domy vojenských gážistů v Kutné Hoře.
Hodně ho ovlivňovala avantgardní architektura, jakou představovaly návrhy švýcarského novátora Le Corbusiera, ale především ho uchvátila díla architektů německého Bauhausu, sovětských konstruktivistů nebo holandských neoplasticistů. Pod jejich vlivem vymýšlel výrazné architektonické projekty, které vycházely z principů konstruktivismu, ale dováděl je vždy až na hranu únosnosti.
Jeho stavby bývaly dynamicky členěné, tvořené soustavou geometrických forem a obohacené horizontálními i vertikálními linkami říms a lizén, tedy dekorativních článků členících fasádu. Okenní otvory se i v rámci jedné stavby lišily svými formáty. Také při návrzích interiérů vypracovával výtvarná díla v konstruktivistickém pojetí, takže se dá s říct, že si kubistický extremismus Kroha přenesl i do meziválečné architektury.
  |
V roce 1927 se Kroha přesunul do Brna, kde se stal profesorem na tamní technice. Vedle přednášek se nadále věnoval i praxi; v moravské metropoli postavil dnes již neexistující pavilon na výstavišti v rámci Výstavy soudobé kultury 1928 a tři rodinné domy – jeden v rámci kolonie Svazu čs. díla Nový dům, vlastní vilu a Patočkův dům. Právě poslední zmiňovaná stavba do jeho práce přinesla určité zklidnění. Postavil by toho víc, ale do života mu vstoupila druhá světová válka.
Kroha byl coby radikální komunista vězněn v koncentračním táboře Buchenwald, nakonec ale byl pro těžkou sluchovou vadu propuštěn domů. Po roce 1948 provedl soudružskou sebekritiku, když zavrhl svou předválečnou tvorbu, a stal se hlavním propagátorem tzv. socialistického realismu podle sovětského vzoru. Za to povýšil do funkce rektora brněnské techniky, získal řadu vyznamenání a byl mu zřízen Mistrovský ateliér národního umělce Krohy. V padesátých letech se podílel na projektech tzv. socialistických měst, jako byla ostravská čtvrť Poruba nebo slovenské městečko Nová Dubnica, nicméně na sklonku této dekády byl – pravděpodobně jako jediný Čechoslovák – odsouzen za kult osobnosti. Ani to ho od ideálů komunismu neodradilo. Po okupaci v roce 1968 patřil k hrstce umělců, kteří vpád vojsk Varšavské smlouvy přivítali.
Mladoboleslavská stopa
Ve středočeské Mladé Boleslavi vytvořil Jiří Kroha mimořádně pozoruhodné stavby. Navrhl například dětskou nemocnici, jež má průčelí z režných cihel, dvojici bytových domů pro úředníky v Kosmonosích nebo Okresní nemocenskou pokladnu, do dějin města se asi nejvíc zapsala budova obří průmyslové školy. Přestavěl také hotel Věnec, jehož nejvýraznější součástí je čtvrtválcová střecha. Poslední Krohovou mladoboleslavskou prací je Gellnerova kavárna, konstruktivistická přístavba staršího domu s velkým oknem a terasami nad starou výpadovkou na Prahu.
Konstruktivistický inspirátor
Všechny tyto práce nesou rysy Krohova „divokého“ konstruktivismu. Často v nich používal své oblíbené půlválcové motivy, kruhová okna nebo železné prvky jako zábradlí nebo vlajkové žerdi. Dnes jsou všechny zmíněné stavby chráněnými památkami.
Kroha ovlivnil i tvorbu svých kolegů, například architekta Miloše Vaněčka, jehož soutěžní návrh Veletržního paláce vykazuje obdobné formy jako díla Krohova, nebo dvojici Tomáš Pražák – Pavel Moravec, kteří stojí za Hasičským domem na Vinohradech. Žádný z těchto epigonských výkonů však s excentrickou, ale nepřehlédnutelnou tvorbou Jiřího Krohy srovnání nesnese.
A na závěr ještě poznámka. Je tomu přesně deset let, kdy mne oslovila redakce LN, abych na stránkách sobotní Orientace připravil sérii článků o moderní architektuře. Od té doby zde vycházejí týden co týden až dosud.
