27. září 2019 6:00 Lidovky.cz > Relax > Design

Pod Stalinovým dohledem. Jak by se mělo nakládat s komunistickými pomníky?

Fronta na maso. Tak se přezdívalo monstru na Letné, které však mělo jen jepičí... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Fronta na maso. Tak se přezdívalo monstru na Letné, které však mělo jen jepičí... | foto: ČTK

PRAHA V současnosti vášně rozdmýchává socha maršála Koněva, zdaleka ale není jedinou normalizační plastikou v Praze. Kauza pomníku Ivana Stěpanoviče Koněva v Praze-Bubenči nepřestává plnit stránky novin i internetových médií. Jaké byly vlastně pomníky z doby takzvané normalizace v Praze a kam se poděly?

Nejprve je třeba vrátit se ještě hlouběji do minulosti. Po druhé světové válce, a zejména po komunistickém puči v roce 1948 nastalo období, kdy se začaly kácet staré modly a vztyčovat nové. Z ulic, parků a náměstí našich měst mizely pomníky nejen T. G. Masaryka, ale i dalších osobností spojených s érou prvorepublikové demokracie. Ostatně nebylo to poprvé, k podobné situaci došlo i po vniku Československé republiky v roce 1918, kdy se zase odstraňovaly sochy připomínající éru habsburské monarchie.

Pomníky, které už na původních místech nenajdete: Simotův Milicionář.

Nové plastiky po roce 1948 tvořili sochaři, kteří za sebou měli řadu děl ještě z první republiky. K nejvýznamnějším patřili Karel Pokorný, Jan Lauda, Otakar Španiel, Josef Wagner, Vincenc Makovský nebo Otakar Švec, autor obřího pomníku generalissima Stalina na Letné. Pravda, někteří z nich se v meziválečné éře řadili k výtvarné avantgardě, jako například Makovský nebo Švec, jiní zase spíše reprezentovali tradičnější sochařství, těžící z Myslbekova odkazu. Ve všech případech se ale jednalo o kvalitní umělce. Tomu odpovídala i kvalita jejich práce, ať už si o tématu myslíme cokoli. Kupříkladu Makovského Partyzán je prostě vynikající dílo bez ohledu na temnou dobu svého vzniku.

Zlatá šedesátá

Na přelomu šedesátých let pomníková éra tohoto řekněme tradičního typu naštěstí skončila. Ke slovu se dostávala mladší generace, jíž se podařilo z vedení všemocného Svazu výtvarných umělců vytěsnit stárnoucí dogmatiky. Mladí sochaři, jakými tehdy byli Olbram Zoubek, Eva Kmentová, Vladimír Preclík, Zdena Fibichová, Vladimír a Věra Janouškovi, Jiří Novák, Valerián Karoušek, Hugo Demartini, Karel Malich, Aleš Veselý, Zdeněk Palcr, Josef Klimeš, Stanislav Kolíbal s Vlastou Prachatickou a mnozí další, sledovali, co se v jejich oboru dělo na západ od našich hranic, a samozřejmě se snažili navázat i na přerušenou linii české avantgardy.

Pomníky, které už na původních místech nenajdete: Kodymův Lenin

Politické pomníky jako téma rychle mizely, ale ty stávající s výjimkou Stalina nikdo neboural. Zájem umělců se nicméně obrátil jinam, ke komorní plastice a k výtvarným dílům v architektuře. Bylo také možné vycestovat do zahraničí (i když s dnešním stavem se to srovnat nedá), sochaři se účastnili mezinárodních výtvarných sympozií a v omezené míře se jim venku dařilo i vystavovat. Právě sochaři se významně podíleli i na úspěchu československých pavilonů na světových výstavách v Bruselu 1958, Montrealu 1967 a Ósace 1970. Postupně si získali prestiž, což dokládá i fakt, že dvě desítky z nich se dočkaly zařazení do encyklopedie sochařství Larousse, čítající celkem jen 200 výtvarníků z celého světa.

Normalizační šeď

Tuto idylu však utnuly pásy ruských tanků v noci z 20. na 21. srpna 1968. V následujících letech takzvané normalizace se k moci a samozřejmě i do vedení Svazu výtvarných umělců dostali opět dogmatici starého ražení, kteří těžce nesli, že byli odstaveni od lukrativních zakázek. Hned po okupaci se objevila obskurní postava výtvarníka a choreografa Emanuela Famíry, fanatického komunisty, který mimochodem navrhl třeba pamětní desku hrdinným pragovákům, autorům takzvaného zvacího dopisu. Vladimír Šolta, bídný malíř, náčelník Armádního uměleckého studia a manžel Jiřiny Švorcové, zase nechal odstranit řadu kvalitních plastik minulého období.

A tak se po čase znovu objevilo téma politických pomníků. Nejen nejvyšší funkce ve svazu, ale také profesury na výtvarných školách obsadila čtyřka národních umělců Jan Hána, Jan Simota, Miloš Axman a Josef Malejovský, následovaná umělci „pouze“ zasloužilými. A tak se v letech 1970 až 1989 v Praze objevily plastiky V. I. Lenina na dnešním Vítězném náměstí (Ludvík Kodym), maršála Koněva v Bubenči a Antonína Zápotockého na Žižkově (Zdeněk Krybus), Julia Fučíka u Výstaviště (Miloslav Šonka), milicionáře ve Vysočanech (Jan Simota), Jana Švermy a Klementa Gottwalda na nábřeží Svobody (Antonín Nykl, resp. Viktor Dobrovolný). V plánu byla i obří plastika osvoboditelům od Hány, která měla stát na místě Stalinova pomníku.

Pomníky, které už na původních místech nenajdete: Dobrovolného Klement...

Stejná parta ovládla i další pomníkovou tvorbu, jako byla třeba socha Bedřicha Smetany na Novotného lávce (Malejovský). Nikdo z výše jmenovaných – snad až na Famíru – ve skutečnosti v ideály komunismu nevěřil, šlo jim jen o kšefty. A protože to nebyli talentovaní umělci, výsledky podle toho vypadaly. Když byla většina těchto umělecky slabých plastik po roce 1989 během revolučního nadšení odstraněna (některá „díla“ dnes najdete na Olšanských hřbitovech u pohřebiště sovětských vojáků), metropole tím o nic mimořádného nepřišla. Má-li tato vlna pokračovat i po dalších třiceti letech, je otázka. Možná je na čase s tradičním českým zvykem mazat svou nepohodlnou minulost něco udělat…

Premium

Chci chlapa, co má větší koule než ego, říká svobodná matka Nikol Štíbrová

Moderátorka a hvězda sociálních sítí Nikol Štíbrová. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Před pár dny oslavila třiatřicítku a cítí se šťastná a spokojená. Nebylo to ale zadarmo – moderátorka a hvězda...

Krampol o Belmondovi: Když on točil Zvíře, já hrál traktoristu

Z knihy Belmondo o Belmondovi | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Přes třicet let promlouvá na české diváky božský Bébel, jak Jean-Paul Belmondovi v rodné Francii přezdívají, hlasem...

Premium

Sex je snadno dostupný, ale nevěra ještě není důvod k rozchodu

Psychoterapeut Jan Vojtko | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Tolerance je podle něj jen povýšenecký postoj k druhému a vytváří korupční prostředí, proto do partnerských ani jiných...