Plovárnu v Podolí znají všichni Pražané už od poloviny šedesátých let, kdy byla dokončena a otevřena veřejnosti. A mají ji moc rádi. Mnozí pražští rodáci se tu naučili plavat, další tady trávili letní prázdninové dny, jiní sem jezdili pravidelně po práci.
Všichni tu můžeme oceňovat nejen samotnou stavbu, která je jakýmsi předchůdcem organické architektury a svým tvarem evokuje obří vlnu, ale také to, jak citlivě je začleněna do romantické scenerie bývalého vápencového lomu, který ji obklopuje ze tří stran, zatímco tu čtvrtou tvoří řeka Vltava.
  |
Nacházíte se vlastně jen pár minut cesty tramvají od rušného centra metropole, ale přitom jste v přírodním prostředí. Uvnitř haly je kromě nezbytného zázemí padesátimetrový bazén se skokanskou věží, za budovou před skalní kulisou se pak rozprostírají dva venkovní bazény – menší se skokanskou věží a větší padesátka. Najdeme tu ještě příčně umístěný objekt šaten, který pro změnu připomíná bílou loď. A dalším geniálním nápadem architekta bylo využití tvaru střechy krytého bazénu, jež slouží jako venkovní tribuna. Přitom to všechno působí jaksi samozřejmě.
Výjimečný interiér
Nedávno jsem měl možnost po čase opět vstoupit do interiéru, kde jsme natáčeli jistou reportáž. V době koronavirové bylo uvnitř nezvykle prázdno a člověk si připadal téměř posvátně, jako uvnitř chrámu. V klidné vodní hladině se odrážela prosklená stěna a – i když se jedná o velký prostor – celek přesto působil intimně.
Výsledný dojem umocňuje modro-bílá, do níž je interiér laděn, i řada technicistních detailů, které tvoří dokonalou harmonii s celkem. Ocel, beton a sklo. A mezi pilíři velká okna s výhledem na řeku a působivé panorama protějšího vltavského břehu. Myslím zkrátka, že se jedná o jednu z nejlepších staveb raných šedesátých let, jež srovnání snese snad jen s „bruselskou“ restaurací v Letenských sadech, pavilonem Z na brněnském výstavišti, betonovým dvojvěžím emauzského kostela nebo Parkhotelem v Praze-Holešovicích. To jsou stavby, které si v době svého vzniku u odborníků získaly respekt i na západ od našich hranic.
Kdysi se snad dokonce uvažovalo, že v případě konání olympijských her v Praze v roce 1980 by se právě zde odehrávaly soutěže v plaveckých disciplínách, proto mohl projektant prosadit náročné řešení. V roce 1967 se v naší metropoli konal mezinárodní kongres Světové unie architektů UIA a účastníci si mohli nedávno dokončený areál prohlédnout.
Projekt z doby tání
Hlavním projektantem podolského bazénu byl významný představitel meziválečné avantgardy Richard Ferdinand Podzemný (1907–1987), žák Pavla Janáka z UMPRUM. Ten si získal respekt svými funkcionalistickými stavbami, jako byl tzv. Skleněný dům na náměstí Svobody v Praze-Bubenči, malobytové domy Obce pražské v Libni (na nichž spolupracoval s Josefem Chocholem) nebo rodinné domy v Praze-Kobylisích, Louňovicích a Českých Budějovicích.
Prosklená stěna haly směrem k Vltavě
Po válce Podzemný vyhrál se svým někdejším spolužákem Antonínem Tenzerem a Gočárovým žákem Františkem Markem soutěž na obnovu Lidic a věnoval se pak především projektům nemocničních staveb: můžeme jmenovat třeba dětskou nemocnici v Praze-Motole nebo polikliniku v pražském Břevnově (na níž spolupracoval s A. Tenzerem).
První skici podolského areálu pocházejí již z konce padesátých let, tedy z období tání tuhého režimu, kdy již směly vznikat projekty, které nebyly poplatné tzv. socialistickému realismu. Pro mnohé někdejší funkcionalisty toto období představovalo velkou úlevu.
Současně ale naši architekti sledovali i vývoj svého oboru na Západě a invenčním způsobem tyto vlivy dokázali rozvíjet. Bylo to vzepětí všech uměleckých disciplín, které nastartoval úspěch na Světové výstavě v Bruselu. Architekti rovněž oslovili nadané výtvarníky z nastupující generace. V případě Podolí to byl Vladimír Janoušek, autor venkovní plastiky Slunce, která harmonicky dotváří architekturu (připomínám, že Janoušek má nyní retrospektivní výstavu v Sovových mlýnech).
S citem a opatrně
Památková ochrana plaveckého stadionu by měla zajistit, aby se při budoucích úpravách areálu postupovalo s citem a pokorou a aby nedošlo ke zbytečným ztrátám, jako se to bohužel stalo třeba v případě rekonstrukce další významné stavby tohoto typu s unikátním zastřešením v Českých Budějovicích. I o té jsme v našem architektonickém seriálu v této rubrice už psali.
