Češi dávají nevyžádané rady na počkání. Když se snažíte o dítě, není to příjemné, říká ilustrátorka
Monika Baudišová
| foto: Milan Bureš
Premium
Rozhovor
O čem děláš knihu?“ – „O neplodnosti. Mám pocit, že je o tom pořád trochu těžké mluvit.“ – „Hm, to mi ani nepřijde... Ty jo, víš, co jsme včera měli k obědu?“ tímto rozhovorem začíná komiks Bezdětná. Monika Baudišová v něm citlivě a překvapivě i s humorem, ač notně černým, odlehčenou formou vypráví svůj příběh – cestu za vytouženým dítětem, které se nedaří počít. A také jemně karikuje reakce okolí, které jsou často netaktní a zraňující. „Češi udělují nevyžádané rady na počkání. Občas mi také přijde, že méně naslouchají,“ porovnává grafička své zkušenosti s českou a španělskou společností.
S manželem Jordim pendlují mezi oběma zeměmi a ta jižní se jí zdá být otevřenější a vstřícnější. „Moji čeští kamarádi a známí mají často dopředu hotový názor. Někteří třeba měli jasno v tom, že naše problémy s početím jsou v naší hlavě, příčina je psychická. A samozřejmě měli neodolatelnou potřebu nám to říct, místo aby naslouchali, co se nám doopravdy děje.“ Někteří kamarádi se v jednoduchých karikaturních kresbách poznali a chytili se za nos. „Nikdo se ale naštěstí nenaštval,“ usmívá se Monika Baudišová do webkamery ze slunné Barcelony. Brzy se ale chystá zase zpět do Prahy…
Autor:
Iva Vokurková
O vaší knize Bezdětná se píše, že to je komiks. O čistý komiksový žánr ale nejde, že?
Já tomu říkám ilustrovaný příběh. Inspirací mi byly karikatury a jejich černý humor. Ve Španělsku to je celkem častá forma společenského komentáře, v médiích i na sociálních sítích. Pro mě to byl i způsob, jak dostat do mého příběhu trochu humoru a odlehčení. Komiks je forma, pomocí níž lze vyprávět i těžká témata a podat je lehčí, stravitelnější formou přístupnou pro všechny. Přečte se rychleji a je to pastva pro oči. Román na téma neplodnosti by si asi tolik lidí nepřečetlo.
Proč sebe samu, blondýnu s dlouhými vlasy, kreslíte jako černovlásku s mikádem?
Je to moje alter ego, nejsem to úplně já. Je to součást odosobnění se od příběhu. Už dřív jsem sama sebe kreslila takto, i když tak nevypadám.
A láká vás zkusit černý přeliv?
Ani ne, ale když mám spokojené období, tak se občas barvím na růžovo.
Co vás přivedlo do Španělska?
Vždycky jsem chtěla žít v zahraničí a španělštinu jsem si zamilovala už jako malá. Hodně jsem cestovala během studia. V Dánsku jsem i studovala, ve Španělsku byla na Erasmu... Pak jsem se rozhodla pro magisterské studium v Barceloně. Našla jsem si tu i práci a v grafickém studiu jsem se potkala s manželem, který je Katalánec. Po čase jsme se rozhodli odejít na volnou nohu a založit vlastní grafické studio Pinkpill Design.
Teď s manželem pendlujete mezi Barcelonu a Prahou. V knížce popisujete zkušenosti s léčbou neplodnosti ve které zemi?
Rozhodli jsme se podstoupit IVF (umělé oplodnění) v Česku, protože tam mám rodinné zázemí, zdravotní pojištění a taky tam je větší finanční účast pojišťovny na léčbě.
Když v knížce říkáte, že se o neplodnosti moc nemluví, je to stále tabu. Reflektujete tedy českou společnost? A jak k tomu přistupují Španělé?
Ano, v knížce popisuji své zkušenosti z Česka. A nemůžu mluvit za celé Španělsko, Barcelona je specifická, velice mezinárodní a multikulturní. Ale rozdíl je už ten, že ve Španělsku mají lidé děti později. IVF je proto běžnější, víc se o něm ví i mluví, a tím pádem není tolik tabu. Taky tu existuje více modelů rodiny. Včetně těch, kdy se pár rozhodne, že děti nechce. Nikdo se tu na ně nedívá skrz prsty jako u nás. Jsou tu povolená manželství, adopce i umělé oplodnění pro homosexuální páry. V tomhle je španělská společnost otevřenější a dál.
MONIKA BAUDIŠOVÁGrafická designérka. Se svým katalánským manželem Jordim založila grafické studio Pinkpill Design, kde se věnují i ilustraci a animaci. Rodačka z Prahy studovala v dánském Odense a v Barceloně. Žije střídavě v Praze a Barceloně. Její knižní debut Pikunikku – Japonský piknik byl přeložen do francouzštiny, španělštiny a katalánštiny. Loni jí vyšla v nakladatelství Labyrint kniha Bezdětná. Možná že kdyby mi někdo před lety řekl, co všechno nás čeká, tak bych se na to rovnou vykašlala a zkusila další cesty, třeba adopci. Neztrácela bych s tím čas. |
Vidíte, já bych přitom myslela, že Španělsko jako tradičně katolická země bude konzervativnější než my. A že tlak na to, mít klasickou rodinu, bude větší.
Takovou máme o Španělsku představu, ale současná generace už tolik věřící není. Z mých španělských kamarádů jsou všichni ateisté. Existuje tu množství různých forem rodin a společnost to bere. U nás v Česku pořád převládá představa tradiční rodiny, ale postupně se to mění.
Takže tlak společnosti, rodiny, přátel cítíte větší v Česku než ve Španělsku?
Ano, určitě. Proto mi vyhovovalo, že jsme mohli občas utíkat do Barcelony odpočinout si od českých reakcí, když se nám dlouho nedařilo přirozeně počít a pak nevycházelo IVF. V Česku mají všichni mí kamarádi děti a člověk se neustálému mluvení o dětech, jejich i případných našich, nemohl vyhnout. Zatímco tady nás s tím nikdo neprudí, kamarádi většinou děti ještě nemají.
Vnímala jste větší otevřenost a respekt i od rodiny svého katalánského manžela?
Ano. Jeho bratr začal se zakládáním rodiny také později, i oni potřebovali nějakou lékařskou pomoc při druhém dítěti, takže měli představu, co všechno to obnáší. Jeho rodina se nás ptala s mnohem větší opatrností a taktem a dávala si pozor na udělování rad. V Česku mám pocit, že člověk dostává nevyžádané rady, kudy chodí.
V knize karikujete své přátele, kteří věčně trousí zraňující poznámky a projevují nedostatek taktu: „Nesmíš na to myslet, musíš se uvolnit.“ Nebo:„Tak ale neumíráš, to by bylo horší.“ –„Inseminace? To je jak u krav, haha...“ Jak na knížku reagovali? Poznali se?
Někteří se ozvali, že je jim líto, že plácli takovou blbost. Jiní tvrdí, že tohle by oni nikdy neřekli. V knížce své reakce vidí v kontextu, který ozřejmuje, jak byli necitliví. Nejspíš si myslí, že takové netaktnosti by se nedopustili. Knížka mi ale pomohla s blízkými komunikovat. Dokážeme teď spolu mluvit o tématu neplodnosti a našich zkušenostech s ní otevřeněji. Konečně lépe pochopili, jak to prožíváme.
V knížce ukazujete, jak nekomunikovat: nemluvit pořád o dětech, neporovnávat váš případ s jinými osudy, neudělovat rady. Jaké chování páry potýkající se s neplodností naopak ocení?
Nejdůležitější je podle mě naslouchat, zajímat se, co ten druhý prožívá. A sám si k tomu dohledat informace, aby měl člověk představu, co umělé oplodnění obnáší, co ten druhý všechno podstupuje. A druhá důležitá věc – rozptýlit. Děti nejsou jediné téma na světě a lze se bavit i o jiných věcech. Takže když o tom ten druhý chce mluvit, vyslechnout ho, když nechce, snažit se ho rozptýlit.
Byly reakce okolí vašeho manžela citlivější? Jak se vlastně o neplodnosti mezi sebou baví muži?
Co mi říkal, reakce určitě citlivější byly. Jak moc do hloubky se o tom se svými kamarády baví, ale nevím. Kvůli dětem jsou pod tlakem společnosti a okolí stále především ženy. Knížka proto nabízí hlavně můj pohled. Vznikla v rámci psychoterapie. Kvůli opakovaným neúspěchům léčby, která je velmi náročná jak pro tělo, tak pro psychiku, jsem byla na dně. Nebyla jsem schopná se soustředit na práci, tvořit, hlavu jsem měla plnou neodbytných černých myšlenek. Psycholožka mě vybídla, ať tedy zkusím pracovat na svém vlastním příběhu. Byla to forma autoterapie. Opravdu mě to chytlo, ponořila jsem se do toho, a najednou to šlo. V relativně krátké době jsem vytvořila spoustu materiálu. Když mě pak napadlo dát z toho dohromady ucelený příběh, manžel mi pomáhal s grafickou a vizuální podobou.
Nevadilo mu, že se chystáte zveřejnit váš intimní příběh, který navíc stále žijete?
Nevadilo. Byl přesvědčený, že to má smysl, a od začátku mě podporoval. Ale je pravda, že práce na knize ho tolik netěšila, bylo mu z toho smutno. Já jsem už v té době měla od našeho příběhu odstup. Mě kreslení bavilo a ta práce mi přišla zábavná jako jakýkoli jiný projekt. Nerozesmutňovalo mě to. Jeho se to ale pořád hodně dotýkalo.
Dochází váš muž taky na psychoterapii?
Nejprve jsem chodila v Praze jenom já. Když jsme později potřebovali změnit prostředí, přesunuli jsme se na chvíli zpět do Barcelony a zkusili léčbu neplodnosti i tady. Narozdíl od Česka, kde – alespoň z naší zkušenosti – nebyla psychologická podpora vůbec žádná, nás tu hned od začátku doprovázel párový psycholog, takže jsme mohli docházet na terapie společně. Tohle je jeden z největších rozdílů v přístupu. To, že v Česku úplně chybí psychologická podpora neplodných párů, je podle mě chyba. IVF je odosobněný a náročný proces. V okamžiku, když jsem si sama našla psycholožku, už jsem z toho všeho byla úplně rozložená. Ve Španělsku, vzhledem k tomu, že tu psychologickou podporu nabízejí od začátku, to mohou lidé zvládat mnohem lépe.
Jaká témata spolu řeší pár, který má za sebou několik neúspěšných cyklů tzv. léčby neplodnosti?
Asi hlavně jak se z toho nezbláznit a neztratit naději, jak najít sílu pokračovat dál a držet pospolu.
V knížce popisujete, jaký je to odosobněný, skoro industrializovaný proces, ve kterém jste pro lékaře jen jednou položkou z mnoha. Jak probíhala komunikace s personálem kliniky?
Člověk toho na začátku léčby většinou moc neví, netuší, co všechno může obnášet. Vzájemná komunikace s lékaři občas nefunguje ideálně. Často jsme si přišli ztracení, což bylo umocněno tím, že manžel nemluví česky. Všechny informace jsem mu překládala nebo jsem chodila na kliniku jen já, a o to více jsem si připadala v celém tom procesu sama. Nikdy jsme se tam necítili zcela pohodlně, přístup personálu byl chladný a neosobní, jedna procedura střídala druhou.
Je přístup španělských zdravotníků jiný?
Ano, ale těžko říct, čím to je. My máme zkušenost jen s jednou českou klinikou. Třeba se jinde chovají k lidem s větším respektem a my jsme měli jen smůlu, nevím. Naše barcelonská klinika byla mnohem menší a komunikovali tam s námi daleko citlivěji a otevřeněji. Neustále se ujišťovali, zda všemu rozumíme – sestry, lékaři i embryologové z laboratoře.
Co udělají roky snažení o dítě se vztahem?
To je složité. U nás to je tak, že neplodnost už řešíme déle, než neřešíme. V porovnání s tím, jak dlouho spolu jsme, zabírají ty „neplodné“ roky většinu. Občas mě to rozesmutní. Když si prohlížím fotky z doby, kdy jsme ještě netušili, co všechno nás čeká – jak jsme byli veselí, bezstarostní. Stejně jako okamžik, kdy jsme se rozhodli, že založíme rodinu. Je v tom radost, vzrušení, těšení se, že za pár měsíců nás bude o jednoho víc. A netušíte, že se z toho stanou roky urputného snažení a vyčerpávající léčby. Mně bylo 27, takže jsem vůbec nepočítala s tím, že by se mě problémy s početím mohly týkat. Běžně se mluví až o ženách po třicítce.
Poznamenalo to váš vztah?
Spojuje nás to i rozděluje zároveň. Zvládáme to společně, i po tom všem jsme pořád spolu, pořád se máme rádi. Zocelilo nás to. Ale samozřejmě jsou i momenty, kdy mám pocit, že nás to vzdaluje. Neplodnost je černý mrak, který nám neustále visí nad hlavou. Jsou období, kdy jsme oba dva na dně, nešťastní, ale každý jinak, každý jsme jinde. Loni se k tomu navíc přidala pandemie. Jak jsme pořád spolu, potřebovali bychom, obzvlášť v těch černějších chvílích, vypadnout každý jinam, být sami nebo s přáteli, odpočinout si od sebe. A to teď moc nejde.
Na knihu vám chodí spoustu reakcí od čtenářek, které si procházejí tím samým. Ozývají se i lidé, kterých se neplodnost netýká?
Také, i když reakcí těch, kteří to také zažívají na vlastní kůži, je mnohem víc. Ti ostatní oceňují, že teď procesu umělého oplodnění i pocitům párů lépe rozumějí. Nejvíce mě překvapily reakce od mužů, a to i těch, jichž se problém neplodnosti netýká. To je skupina, kterou jsem nečekala, že kniha osloví.
Co vám píší?
Že je zaujal formát knížky, intimní vhled. Je to téma, nad kterým se třeba nikdy pořádně nezamysleli, ale jsou rádi, že se k nim dostalo. Může se totiž týkat i některého jejich blízkého, aniž by to třeba tušili.
Knížka má otevřený smířený konec. Uvědomíte si, že neplodná nutně neznamená bezdětná, že cest k tomu, mít dítě, je víc, že se dnes rodiny tvoří různými způsoby než jen klasickým početím. Jak jste k tomuto bodu obratu dospěla?
Hodně tomu pomohl čas i psychoterapie. A čím déle zkoušíte všechny cesty k početí, čím víc za sebou máte neúspěšných pokusů, tím víc pro vás tato nekonečná cesta ztrácí smysl. A začnete se zajímat o další příběhy a další možnosti. Pochopíte, že způsobů, jak založit rodinu, je dnes víc a že to prostě nějak dopadne. My zatím pořád nevíme jak, je to otevřené.
Teď tedy zkoušíte umělé oplodnění ve Španělsku?
Ano, ale možná že kdyby mi někdo před lety řekl, co všechno nás čeká, tak bych se na to rovnou vykašlala a hned zkusila další cesty, třeba adopci. Neztrácela bych s tím čas. Ale člověk na začátku vůbec neví, co ho čeká. Je to dlouhý proces, který člověk neuspěchá, musí si k tomu dojít. A každému to trvá různě dlouho.
Autoterapie byla předpokládám úspěšná. Svůj účel kniha splnila?
Ano, to určitě. Dostala jsem trápení ze sebe, urovnala si to v hlavě. Prací na knížce jsem si náš příběh trochu odosobnila a zároveň mi to pomohlo přežít lockdown. První vlna pandemie nás chytla ve Španělsku, kde lockdown probíhal zpočátku přísněji než v Česku, nesměli jsme ani na procházku. Také nám ze dne na den zrušili plno projektů. Práce na knížce byla únikem i z této situace. Později v období po vydání knížky mi pomohla terapie sdílením. Moje štěstí v neštěstí je, že v mém okolí problémy s otěhotněním žádná kamarádka neprožívá, takže jsem se na to vždycky cítila hrozně sama. Teď už vím, že na to sama nejsem, že žen, kterým se nedaří otěhotnět, je moc. Ukázalo se, že neplodnost je v naší společnosti větší tabu, než jsem si myslela. Jsem také velmi vděčná Joachimu Dvořákovi z nakladatelství Labyrint, že knize důvěřoval a rozhodl se ji vydat.
Proč jste se rozhodla ladit celou knížku do růžova?
Je to taková růžovo-červená barva, nejlépe se hodila k tématu. Odkazuje k ženství, lásce i krvi, která se v knížce týká jak menstruace, tak potratu. Rovnala jsem si teď v knihovničce knížky o feminismu a ženských tématech a zjistila, že jsou všechny laděné do růžova nebo do fialova.
Kdyby nebyl covid a neřešili jste IVF, kde byste se usadili? V Praze, nebo v Barceloně?
Vzhledem k tomu, že máme klienty, rodiny i kamarády v Česku i ve Španělsku, tak Prahu a Barcelonu střídáme. Pendlujeme mezi oběma zeměmi a zatím se neplánujeme usadit. A to nám asi zůstane, i když je to náročné. Moc nám teď chybí cestování a mně hlavně Japonsko, každý den.
O něm jste vydala svoji prvotinu Pikunikku – Japonský piknik. Jak jste se k Japonsku dostala?
Přes literaturu, ze začátku hlavně díky románům Harukiho Murakamiho. A také přes jídlo, baví mě japonská domácí kuchyně. Poprvé jsem tam jela s kamarádkou po gymplu. Dnes už je to lepší, ale tehdy se tam člověk anglicky moc nedomluvil, a proto jsem zatoužila naučit se japonsky. S japonštinou od té doby bojuju, ale moc mě baví. Nejdéle jsem tam pak strávila půl roku v kuse, bydlela jsem v japonské rodině.
Po čem českém se vám v Barceloně stýská?
Je toho plno. Někdy je frustrující, jak je tu všechno pomalé. Když člověk potřebuje něco vyřídit, je zdejší styl „maňana“ peklo. Ale tím pádem tu panuje větší pohoda, není tu takový shon. V Česku se mi naopak stýská po katalánském počasí, teplu a slunci. Barcelona je pro mě hodně inspirativní.
Čím?
V umění a kultuře je živo, jsou tu lidé z celého světa a prostředí je velmi kreativní. Když tedy není covid. Katalánsko je nádherné, má moře i hory, skvělé jídlo a pití. Po Česku se mi ale také stýská, hlavně po lidech, kamarádech. Mému muži se stýská po českém pivu a jídlu.
Zamiloval si svíčkovou se šesti?
Spíš kachnu se zelím. A také obdivuje českou přírodu a lesy, jak jsou vysoké a zelené. To ve Španělsku moc není, příroda je tu taková vyschlá.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
