Pro Čechy je to obzvlášť náročný cíl – víc než my solí v Evropě pouze Maďaři a Makedonci. Podle Českého statistického úřadu spotřebuje každý z nás 15,6 gramu soli na den, tedy víc než trojnásobek doporučeného množství. Zároveň jsme na nežádoucí špici žebříčku výskytu vysokého krevního tlaku, nemocí srdce a cév a neutěšeně vzrůstá také počet ledvinových chorob.
Souboj minerálů
Kuchyňská sůl neboli chlorid sodný je složitější fenomén, než se z laického pohledu zdá. Podílí se na značně spletitých fyziologických a chemických mechanismech a ovlivňuje také zacházení s jinými látkami v těle. Především je hlavním nositelem sodíku.
Jak konzumovat méně soli? Vyhněte se dochucovadlům a polotovarům |
Ten sice představuje „jen“ čtyřicet procent její hmotnosti, nicméně platí, že sůl je jeho hlavním zdrojem. A sodík je spolu s draslíkem a vápníkem nejdůležitějším minerálem pro fungování organismu.
Draslík mimo jiné kompenzuje nepříznivé účinky soli, takže jeho příjem by měl být podstatně vyšší než příjem sodíku. Převažující styl stravování je tomu ale na hony vzdálený. Proto WHO zároveň s výzvou k omezení soli vydala doporučení na zvýšení konzumace potravin obsahujících draslík, což je především ovoce a zelenina. Zvýšené dávky draslíku také patří k dietám při vysokém krevním tlaku a ledvinových chorobách.
Role vápníku pro kosterní soustavu je známá. Sodík ale vůči němu stojí v nepřátelské pozici, protože podporuje jeho vylučování.
Od vysokého tlaku po cukrovku
Kvůli podpoře vylučování vápníku nese sůl podíl na vzniku osteoporózy (řídnutí kostí). Milovníci nadbytečně slaných pokrmů se ovšem nejčastěji potýkají s vysokým krevním tlakem. Dědičnost a obezita jsou sice podstatnějšími příčinami hypertenze, ale omezení soli je přinejmenším neodmyslitelnou součástí její léčby. Na tu je třeba klást mimořádný důraz, protože vysoký krevní tlak stojí za většinou onemocnění srdce a cév včetně infarktu, mozkové mrtvice i selhání ledvin. Rizikovým faktorem je i pro vznik cukrovky.
„Běžně se setkáváme s pacienty, kteří neúspěšně vzdorují vysokému tlaku a po dvou letech u nich diagnostikujeme diabetes,“ konstatuje internista Štěpán Svačina.
Nikoli závislost, zlozvyk!
Na to, jak vážnou zdravotní hrozbu sůl představuje, se může zdát poněkud absurdní, že obtížnost jejího omezování spočívá výlučně v naší mlsnosti a nevědomosti.
„Slané pokrmy nám jednoduše chutnají. Navíc sůl podporuje i jiné chuti. Odpíráme si ji o to obtížněji, čím víc jsme si zvykli solit. Navíc má hlavně při vysoké konzumaci zákeřnou schopnost potlačovat citlivost chuťových buněk, takže pak máme tendenci ji používat čím dál víc,“ říká přednosta Kliniky nefrologie (ledvinového lékařství) Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Vladimír Tesař. Závislost na soli v odborném slova smyslu ale vylučuje. Na rozdíl od cukru, kde je prokázaná, se na sůl v lidském mozku návyková reakce nevyskytuje. Jde jen o zlozvyk.
I pokud se odhodláme ho potlačovat, zcela nás to neuchrání. Jak ve vedlejším sloupku Očima lékaře upozorňuje profesor Svačina, pomineme-li přítomnost soli v každé potravině, dodává se ve značném množství do všech průmyslově vyráběných produktů. Přitom u mnohých, stejně jako v přírodních (například v ovoci) ji chuťové buňky nerozpoznají. Ale i skrytá sůl zůstává solí.
Chraňme děti
„Stále platí stejné pravidlo jako pro generace před námi: dětem zhruba do jednoho roku bychom neměli solit vůbec. Jejich ledviny ještě nejsou připraveny na zátěž, kterou trávení soli přináší, a snadno může dojít k porušení jejich funkce,“ zdůrazňuje nutriční terapeutka z české sítě nutričních poraden FitBee Jitka Tomešová. Kromě toho se u nich zvyšuje riziko pozdější hypertenze a zároveň se tím hůř dokážou v dospělosti v solení uskrovnit. Některé studie dokonce prokázaly, že u lidí, kteří konzumovali nepřiměřeně slaná jídla již od dětství, se zvýšily dispozice pro pozdější propuknutí některých typů diabetu.
U potomků bychom se měli snažit nepřekračovat nejvýš dvou- až třígramovou dávku soli na den. Což neznamená smířit se s tím, že se přiměřená hranice překračuje již v mateřských školkách, o školních jídelnách nemluvě. V tomto směru již naštěstí Státní zdravotní ústav a další instituce organizují kampaně k nápravě.
Někomu škodí více, někomu méně
Ačkoli je střídmost vždy namístě, ve schopnosti ledvin vylučovat sůl existují individuální rozdíly, na nichž se podílí řada faktorů. Někomu mohou škodit i doporučované dávky, někdo bez problémů odolává nadměrnému množství.
„Setkáváme se i s pacienty, jejichž stav se po neslané dietě nijak nezlepší, a když od ní upustíme, ani se nezhorší,“ konstatuje internista Svačina.
Nejen v souvislosti s konzumací soli se zasazuje o to, aby se lidé co nejvíc zajímali o složení své stravy, pokud možno se znalostí základů dietologie. V ideálním případě by jim lékař z jakéhokoli oboru nebo nutriční terapeut měli poradit i s vhodnou výživou, jak už je to zvykem v mnohých vyspělých zemích.
Sůl (ilustrační foto)
„Ale musí to být poradenství skutečně odborné, protože s různými výživovými poradci se v poslední době takzvaně roztrhl pytel, ale někteří často propagují nesmysly. Něco jiného je z hlediska vzdělání a kvalifikace nutriční terapeut, jejichž působení v ordinacích i na nemocničních odděleních by se výhledově mělo stát samozřejmostí.“
Profesor Svačina nezavrhuje ani alternativní medicínu. „Její prvky mají v dietologii svůj význam. Ty, které nemají výraznější efekt z lékařského hlediska, jsou vesměs neškodné a mohou pomoci psychologicky.“
