Jiří Padevět: Poukazuji na hnisající rány Česka. Demonstrace jsou i sérem proti budoucím lágrům

LN: Šéfujete vydavatelství Academia. Jak se vám z balkonku nad pražským Václavským náměstím koukalo na úterní demonstraci proti premiérovi Andreji Babišovi?
Užil jsem si to trochu jako VIP divák. Nejdříve jsme s partnerkou Markétou, dokud to tedy šlo, poctivě obešli náměstí a pozdravili pár známých z různých koutů republiky a pak jsme se usadili tady na balkoně Wiehlova domu – a vše sledovali z nadhledu.

LN: Jak to na vás zapůsobilo, ty desetitisíce lidí přímo pod okny?
Udělalo to na mne obrovský dojem. Dění v listopadu 1989 jsem totiž napřímo nezažil; absolvoval jsem zrovna onu „nejčestnější povinnost mladého muže“ čili základní vojenskou službu v Žatci, kde jsem byl s ostatními zamčen v kasárnách. Nevěděli jsme vůbec nic! První zprávy přišly až začátkem prosince. Dokonce nám odebrali nebo zapečetili rozhlasové přijímače a televizory...

LN: To jste mi uzmul otázku, poněvadž jsem chtěl vaše srovnání politických protestů po třiceti letech.
Pro mne je to opravdu těžké srovnávat, ale pokud tyto demonstrace něco spojuje, je to podle mne neochota poměrně velké části společnosti dál se brodit marasmem a nadále snášet očividný výsměch některých politiků. Otázka pro mne ale je, co bude po nynějších demonstracích dál.

LN: Co vás na nich zaujalo nejvíc?
Přiznám se, že byť jsem už na jedné demonstraci sám mluvil, mám raději atmosféru než projevy. Ač jsem introvert, nerad se v davu pohybuji a jeho nevyzpytatelnost mne svým způsobem i děsí, tak tento dav byl – třeba na rozdíl od daleko méně početného davu ozdobeného nacistickými symboly a zahaleného do pseudovlastenectví, který na náměstí navozil Tomio Okamura – velmi přátelský. Nikdo do nikoho nestrkal, lidé si uhýbali a skutečně se neobjevily nacistické či komunistické symboly. (usmívá se)
Nedovedu odhadnout, jestli se něco změní či snad nalomí, ale atmosféra byla pozitivní. Byla cítit rostoucí, zdravá naštvanost. Otázka je, co s touhle nespornou silou udělají prázdniny.

LN: Vy jste veřejnosti znám jako expert na totality 20. století, jste „osvěžovačem paměti“. Cítíte snad nástup nějaké omezující politiky, které je zapotřebí veřejně se bránit?
Totalita je strašně silné slovo. My, kdo jsme nezažili protektorát nebo padesátá léta, si neuvědomujeme, co znamená. I při vší zrůdnosti komunistického režimu, při vládě jedné strany a s úctou k disidentům, kteří prakticky jediní našli odvahu, byla sedmdesátá a osmdesátá léta, jež jsem zažil, oproti padesátým létům, kdy praskaly kosti, jen hodně nepříjemnou vyrážkou.
To, co máme dnes, je demokracie. Bezpochyby. Musíme se ovšem bavit o tom, jak hluboko je anebo může být ohrožena, když v současném parlamentu existuje vládní koalice populistického ANO a ČSSD podporovaná komunisty. A navíc, když se podíváme na hlasování, je tu evidentní hlasovací „mašina“ ANO, KSČM a SPD. Druhá jmenovaná strana je označena Bezpečnostní informační službou jako subjekt s extremistickými názory. Spojit se s někým takovým – za jakýmkoliv účelem – je podle mne hanebnost.

LN: S komunisty by si jistě nezadal Jiří Stránský, jenž vám měl křtít novou knihu Komunistické lágry.
Žel už ji nepokřtil. Pan spisovatel a politický vězeň Stránský byl uveden i na pozvánce, jenže den předtím jsme se dozvěděli, že je v nemocnici – a bohužel o pár dnů později zemřel.

LN: Jak si jej pamatujete?
Setkali jsme se párkrát, naposled asi před půl rokem. Chtěl jsem od něj i úvodník do nové knížky, ale už ho nenapsal. Znám málo tak zajímavých, skvělých a vtipných lidí. Dokázal si dělat legraci i z toho, že trpěl v uranovém lágru. Byl výjimečný. Pokud bychom v českém prostoru hledali příklad slova „mužnost“, byl by to Jiří Stránský.

LN: O knize, která po jednotlivých krajích představuje desítky nápravných či pracovních táborů z let 1948 až 1962, jsme v LN nedávno psali. Jaké máte na své „lágry“ ohlasy?
Jsou pozitivní, zatím jsem nedostal žádný doporučený dopis ze sekretariátu KSČM, tedy z ulice Politických vězňů... Prodeje jsou víc než příznivé.
Zdá se mi, že téma lidi zajímá a že se alespoň část společnosti přestává štítivě nebo nevšímavě odvracet od hnisajících ran naší moderní historie. Ohlasy přicházejí jak od mladých skautů, tak i devadesátiletých důchodců.

LN: Jak jste mi říkal minule, na většině zmíněných lokalit chybí připomínky dřiny, mučení, vražd... Snažili jsme se na to zapomenout?
Určitě ano. Do roku 1989 nechtěl komunistický režim, pochopitelně, nijak připomínat hrůzy, které spáchal. Dnes jsou na řadě míst toho, co z lágrů zbylo – podezdívek, šachet –, alespoň informační tabule. Ale dovedu si představit, že třeba na místě lágru Rovnost nad Jáchymovem s proslulým hrádkem velitele Palečka, ruinou budovy a vstupem do šachty přibude větší památník a třeba i památková ochrana toho, co zbylo. Připomínání zásadních historických událostí by mělo být věcí státu, ne regionů nebo nadšenců.

LN: Takže je to otevřené téma pro ministra kultury?
Pro toho odstoupivšího nejspíš ne. (směje se) Ale třeba se toho nějaký jeho nástupce chytne.

Padesátá léta byla depresivnější než protektorát, bojovali jsme sami proti sobě, říká Padevět

LN: Máme se skvěle, nejlíp ve zdejší historii. Jsme v EU, NATO... Proč se máme tímhle „zatěžovat“?
Je důležité připomínat to neustále, vždycky. Když žijete v relativním pohodlí, neochotně přiznáváte, že byste o něj mohl přijít. Člověk si strašně rychle zvykne na to lepší. Asi i proto se snažím připomínat, že tu poměrně nedávno existovaly tábory protektorátní, nacistické nebo komunistické a existovaly chvíle, jako byly jaro a léto 1945, kdy lidský život neměl vůbec žádnou cenu a bylo legitimní zastřelit člověka na ulici či na návsi...

Neuvědomujeme si, že pokud demokracii bránit nebudeme, ne že by se stalo cosi stejného, ale může nám okorat nebo zhořknout. Demokracii je nutné soustavně hájit a pěstovat. S velkou nadsázkou se dá říci, že nynější demonstrace jsou i sérem proti možným budoucím lágrům.

LN: To je strašně silné vyjádření, ne?
Je to nadsázka, ale sérum se někdy podává i preventivně. (usmívá se)