Oloupaná cibule v celofánu? To je na zabití, prohlašuje ministr životního prostředí Richard Brabec
Premium
Rozhovor
Praha -
Ekonomika roste, lidé nakupují. Starou věc vyhodí a znovu dokola. Plus kila a kila obalů, jež končí v koši. Cílem státu je, aby odpady ideálně vůbec nevznikaly. Proto plasty na jedno použití zakáže a ostatní materiály spoutá poplatkem. „Jsou druhy materiálů, které se recyklují těžko, a za to prostě výrobce zaplatí víc,“ říká ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO).
LN: Ačkoli se mluví o potřebě předcházení vzniku odpadů, mezi předloňským a loňským rokem stoupla jejich celková produkce o 9,5 procenta. Co s tím?
Na rovinu: růst množství komunálních odpadů naprosto koreluje s životní úrovní. Kdy klesl objem odpadů? V krizi.
LN: Nebylo tolik co vyhazovat.
Je to tak všude. Když se podíváte do západních zemí, zvyšují třeba recyklaci, ale zároveň skoro všude stoupala celková produkce odpadů. Není to nic překvapivého. Samozřejmě chceme, aby odpadů bylo stále méně, ale stejně důležité je, aby minimálně stejným nebo ještě lépe vyšším tempem rostly třídění a recyklace. Důležitou součástí nových odpadových zákonů je takzvaná ekomodulace, která se bude týkat obalů i výrobků (opatření je součástí nového odpadového balíčku, který schválila vláda a bude projednávat sněmovna – pozn. red.).
LN: Jak to má fungovat?
Zatím je definována jedním odstavcem, který odkazuje na požadavek Evropské unie, aby si každý stát do svého právního řádu dal metodiku, jak zvýhodní výrobce nebo distributory, kteří uvádějí na trh méně odpadů, popřípadě méně nerecyklovatelných odpadů. Napsat jasná pravidla nebude vůbec jednoduché, ale jednoduše řečeno: za výrobek, co je snadno recyklovatelný, zaplatí výrobci nebo distributoři do systému méně, a naopak. A rozdíly mohou být dost výrazné.
LN: Co se například dobře recykluje?
Nejlepším příkladem snadné recyklace je průhledná PET lahev. A opakem je strakamakatý obal, který kombinuje tři druhy plastů. Výrobci to dělají rádi, hlavně pro děti je to hezké a barevné, ale je to strašně špatně recyklovatelné. Když tohle hodíte do kontejneru s dobrým svědomím, že jste udělali tříděním něco pro životní prostředí, tak to bohužel často skončí ve spalovně. Výrobce dnes není zdaleka tolik motivovaný, aby to nedělal.
Jsou dvě cesty. Tu první představuje evropská směrnice o jednorázových plastech, budeme ji letos dávat do vlády, platit začne nejpozději od 1. července 2021, a v ní řekneme: některé výrobky vůbec nebudete moci prodávat. Třeba plastové příbory a talíře, brčka, „uchošťoury“, boxy na jídlo. Musejí to něčím nahradit.
A vedle toho je další kategorie, kde výrobcům napovíme ekomodulací: chcete prodávat vzhledově atraktivní obaly, ale zatěžujete jimi systém recyklace, tudíž zaplatíte daleko víc, protože vás chceme ekonomicky motivovat, abyste uvažovali i ekologicky. Všechno samozřejmě zakázat nechceme.
LN: Ne?
Nejde o boj proti plastům jako celku, mnohde nejsou nahraditelné a ani by to nebylo ekologické. Protože někdy má horší uhlíkovou stopu třeba jednorázový skleněný obal. Lepší je plastová, ale opakovaně použitelná taška než jednorázová papírová. Bojujeme hlavně proti jednorázovému plastu a jeho nadužívání, proti nesmyslné nadspotřebě, kdy do každého pití dostanete brčko, i když ho nechcete. To velmi rychle skončí.
U zbytku výrobců sáhneme po ekonomické motivaci. Nastavit systém správně bude nejtěžší, protože technologie recyklace se velmi rychle mění a vyvíjejí, ale obecně lze říci, že jsou druhy materiálů, jež se recyklují těžko, a za to prostě výrobce zaplatí víc.
LN: Jak moc drastický by měl ekonomický stimul být?
To vám teď neřeknu, protože to dnes ještě nikdo neví. Hlavu si s tím budou lámat všechny státy, ekomodulace je nový pojem v celé Evropě. Dělají na tom všude týmy výzkumníků i expertů výrobců, u nás vznikne také pracovní skupina. Nicméně se ještě čeká na metodiku od Evropské komise, protože by byl nesmysl, aby to každá země měla výrazně jinak. Třeba výrobci nápojů jsou nadnárodní společnosti a je jasné, že to u nás nemůže být úplně jinak než třeba v Německu. Budeme tedy na parametrech spolupracovat se zeměmi Visegrádské čtyřky, Německem, Rakouskem, a poroste i tlak, aby výrobci sami přišli s nějakým nápadem.
LN: Netýká se to ale jen nápojů?
Vůbec ne. Na co třeba často upozorňují i sami lidé: koupí si maličký výrobek a mají ho v obrovské krabici plné polystyrenu. Ekomodulace by měla řešit i tento jev. Celý svět vyrábí nesmyslně moc nesmyslně velkých obalů. Valí se sem miliony obalů přes zahraniční e-shopy, každý si objednává plno věcí, které nepotřebuje, brzy je vyhodí, ale obaly nám tu zůstávají. Když se nasadí ekomodulace, můžeme dosáhnout toho, že i při vyšší životní úrovni se trend poprvé může zlomit: že už to automaticky neznamená víc odpadu a že už ho tolik neskončí ve spalovnách nebo na skládkách.
Ale taky by se měly odbourat, s prominutím, zhovadilosti typu, že někdo oloupe cibuli a zabalí ji do celofánu, když ta cibule má od přírody slupku jako svůj obal, nebo že někdo zabalí deset kuliček hroznového vína do plastu – to je na zabití.
LN: Souvisí to asi i s ekologickým povědomím, s pohodlností...
Je to tak. Češi jsou úžasní v třídění, ale ad absurdum bychom se utřídili k smrti. Daleko lepší a logičtější je, aby obalový odpad pokud možno vůbec nevznikl, když to není nutné. Kampaně nulového odpadu jsou důležité, ale masová záležitost to zatím není.
LN: Vždyť je to také podstatně složitější. Máte méně míst, kam si můžete zajet pro šampon, musíte si myslet na to, abyste měl u sebe prázdnou nádobu...
A taky nikdy nemáte tak širokou nabídku. Mnozí odvozují kvalitu života od toho, že je na trhu sto druhů nápojů nebo pracích prášků, dá se to masově řešit jenom tak, že omezíme produkci obalů, nebo budou tak skvěle recyklovatelné, že se v zásadě budou pořád protáčet. Lidé si často myslí, že odevzdanou PET lahev někdo znovu naplní – to se děje výjimečně, i z hygienických důvodů. Ať pochází ze žlutého kontejneru nebo je na zálohu, většinou se rozseká na vločky, které slouží jako základ suroviny pro další láhev. Částečně, zdůrazňuji, se musí přimíchat díl nového materiálu. Já věřím, že řešení je v tlaku na výrobce. Dokud nám budou strkat pod nos velké krabice a my budeme mít pocit, že nám tím prodávají větší hodnotu, pořád to řada lidí bude kupovat.
LN: Proč věříte, že to zabere?
Podívejte, jak to zafungovalo s igelitovými taškami. Dokud jsme jen říkali, ať si lidé neberou pokaždé znovu deset tašek, nezabíralo to. Tašek byly stovky milionů ročně, poletovaly po ulicích, visely na stromech, prostě binec. Stačilo zpoplatnění tři až pět korun, a spotřeba se snížila o 80 procent. Nikdo to neřeší, nosíme si vlastní tašky, třeba i plastové, ale opakovaně použitelné. Předtím lidé také věděli, že to pro životní prostředí není dobré, ale brali si tašky, protože byly zadarmo. Když bude zbytečně velký obal dražší, projeví se to.
LN: To, že výrobci dávají do obalů různé materiály, není jediný důvod, proč máme problém s druhotným zpracováním. Jak se na to zaměříte?
V rámci zelených veřejných zakázek. Podpořit větší využití recyklovaných materiálů lze hlavně tím, že se po nich vytvoří větší poptávka, jsou totiž zpravidla dražší než primární surovina. Takový materiál musí mít certifikaci kvality, aby byl srovnatelný s původní surovinou, což už se začíná dařit. Třeba automobilový průmysl hodně využívá recyklovaný materiál, aniž bychom si to uvědomovali. A konečně – stát musí jít příkladem. Někdo tvrdí, že se v tom bude šidit, jako to bylo třeba s veřejnými zakázkami chráněných dílen. To se může stát, ale šel bych do toho rizika, protože se dá odbourat kontrolou.
LN: Kam by se takový materiál třeba hodil?
Pracuje se třeba na kanalizačním a vodovodním potrubí, kde lze použít významnou část recyklované suroviny. Když už stát budování kanalizace a vodovodů masivně dotuje, proč by v tom nezohlednil i svůj další veřejný zájem o vyšší recyklaci? Tím vytvoříme poptávku po recyklovaném materiálu a výrobci ho začnou daleko víc používat.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
