Martin Chum - jednatel krematoria Věčná loviště. | foto: Petr Topič, MAFRA
„Poprvé nás to napadlo kolem roku 2007, tehdy u nás ještě nic takového nebylo,“ líčí na prosté lavici Chum. Vedle něj se třpytí polední slunce v obří stěně složené podobně jako včelí plástev ze skleněných šestiúhelníků. Vstupu do bývalých garáží pro vojenská nákladní auta to dodává duchovní přesah.
Ostatně i podle slov obou majitelů přesně tento dojem chtěl v klientech krematoria vyvolat architekt Petr Hájek, který se přestavby objektu ujal. Zrcadlová plocha skutečně působí jako přechod mezi dvěma světy.
  |
Kde dříve parkovaly dvě tatrovky s velkým vysílačem na korbě, je nyní minimalistická místnost pro poslední rozloučení s milovaným zvířetem. Filozofie majitelů Věčných lovišť je při prohlídce vnitřních prostor krematoria zřejmá. Šeba s Chumem chápou zvířecí parťáky jako velmi blízké kamarády, kteří si po letech vzájemného soužití zaslouží důstojné rozloučení. Obvyklé hromadné pálení těl v kafilériích tento vjem podle nich nenabízí.
Nejen propustka k nočním procházkám. Štěňata jdou během ‚lockdownu‘ na dračku, Česko zažívá psí boom |
Oba přiznávají, že dosud netuší, zda Češi o takovou službu stojí. „Věřím ale, že uplatnění najdeme. Koneckonců, jsme národ pejskařů. Jenže spousta lidí o zvířecích krematoriích ani neví, což se ostatně týká i veterinářů,“ říká Chum.
Míst, kde je možné nechat zpopelnit své uhynulé mazlíčky, skutečně není mnoho. V Česku je lze spočítat na prstech jedné ruky.
Oba zakladatelé mají ke zvířatům vřelý vztah. Chum se poté, co se přestěhoval z domu se zahradou do bytu, úmyslu pořídit si nového psa raději vzdal, Šeba už měl za svůj život dokonce osm psů.
Oba hodlají vtisknout této činnosti profesionální rozměr. Každé zvíře jde u nich do pece, rozehřáté na 400 stupňů, samostatně, cokoli těžšího než metrák se do ní nevejde. Většinou jsou to podle Šeby psi, důstojně se rozloučit se svým zvířecím souputníkem však už přišli i majitelé kočky.
„Domníval jsem se, že lidé budou chtít popel spíš někam rozprášit. Ale osm z deseti našich klientů si chce urnu nechat a vystavit, třeba vedle rodinného příslušníka,“ dodává Chum s tím, že to dokazuje silnou vazbu, jakou si lidé ke zvířatům vytvářejí.
V Nizozemsku se koronavirem nakazilo několik domácích mazlíčků. Nemocný buldok musel být utracen |
Při zahájení provozu měl Šeba největší obavy z manipulace s těly zvířat, na to si prý ale rychle zvykl. „Teď je pro mě složitější spíše komunikace s klienty,“ přiznává. S mnohými totiž při posledním loučení – logicky – cloumají emoce, podobně jako se děje na pohřbech lidí. Právě emocionální zranitelnost a otevřenost Šebu překvapila.
„Někteří lidé jsou tak smutní, že ani nechtějí vylézt z auta, aby si pro urnu s popel svého pejska přišli. Jiní se ještě ujišťují, že pro něj při poslední cestě udělali maximum,“ popisuje spoluzakladatel Věčných lovišť. „Vidím v tom něco přirozeného, čistého a upřímného,“ popisuje Martin Chum komunikaci s truchlícími klienty, kteří se za své slzy často dokonce omlouvají, jelikož prý nečekali, že pro ně zážitek bude natolik silný.
Snaha o duchovní propojení je z interiéru krematoria znát. Spojení čistých tvarů jednoduchého vojenského bunkru s kombinací bílé a čistého dřeva vyvolává obřadní dojem. Majitelé uhynulých zvířat se mohou se svými tvory naposledy rozloučit o samotě ve sněhobíle vymalované místnosti, kde, projeví-li zájem, mohou nechat zvíře vystavit i s květinovou výzdobou. V ten moment ho spatří naposledy, protože k samotné kremaci těla už nesmí. „Víme o tom, že jinde lze samotnou kremaci za příplatek skrz okénko sledovat. My si však myslíme, že by to naši klienti vidět neměli,“ vysvětluje Chum. Argumentuje třeba tím, že žár se kupříkladu na srsti projeví už při vkládání těla zvířete do pece.
Zakladatelé Věčných lovišť si prý uvědomují, že jejich projekt působí značně nezvykle. Ostatně i proto jim jeho rozběh trval více než třináct let, během nichž vystřídali několik zvažovaných lokací, odkud se museli klidit s nepořízenou. Většinou kvůli odporu místních, kteří se obávali kouře a zápachu. I obyvatelé vesnice, jež leží nedaleko od jejich krematoria, si stěžovali na obecním úřadu.
„Tvrdili, že se tu teď nedá dýchat. Přitom my tehdy ještě ani neměli objednanou pec,“ krčí pobaveně rameny Chum. Redaktor LN navštívil krematorium ve chvíli, kdy v peci zpopelňovali psa. Zápach však rozhodně cítit nebyl.
Chum i Šeba se shodují, že lidé o podobných službách doposud příliš nevědí a že by jejich krematorium potřebovalo marketingovou injekci. Publicity se ale i obávají; mají pocit, že na to, co dělají, se reklama dělá stěží.
Chovatelé se s úmrtím svého mazlíčka vypořádávají různě. Někdo přenechá tělo zvěrolékaři, který ho pošle do kafilérie. Majitelé zahrad zakopou zvíře doma, ač tím většinou porušují zákony o nutné vzdálenosti od vodních zdrojů, od cizích pozemků a podobně.
Třeba v Německu jsou obřadné kremace mazlíčků běžné. Jsou spojené s pronášením smuteční řeči, pouští se hudba, promítají snímky zvířete. I proto oba věří, že k nim lidé cestu najdou. „Veterinární péče stojí chovatele ročně tisíce korun, také v případě obřadu u nás jde o jednotky tisíc. Není to přehnaně drahé, navíc je akt rozloučení vysoce důstojný. Tak jsme to chtěli,“ líčí Chum.
