Mungiův snímek je prvním z plánované série Příběhy zlatého věku, jejímž záměrem je představit realitu života v komunistickém Rumunsku. Režisér přišel na svět v roce 1968 ve vlně populační exploze, která nastala po roce 1966, kdy byly v Rumunsku zákonem zakázané potraty. Nechtěná těhotenství začaly ženy řešit ilegálními cestami, při „divokých potratech“ jich zemřelo více než půl milionu. Potrat ztratil morální kontext a stal se pro rumunské občany spíše výrazem vzdoru a odporu vůči komunistickému režimu.
Tyto souvislosti opřené o osobní zkušenosti a výpovědi řady těch, kterým ilegální potrat prošel životem, posloužily režisérovi jako výchozí bod pro vyprávění, v němž ožil jeden den roku 1987. Podařilo se to natolik sugestivně, že si film získal porotu festivalu v Cannes a přitáhl pozornost na rumunskou kinematografii, která z této příležitosti může velmi mnoho vytěžit.
| Hodnocení LN **** |
|
4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (4 luni, 3 saptamani si 2 zile) |
To ovšem předbíháme, protože první třetinu filmu nepadne o žádném potratu ani slovo. Sledujeme hemžení studentek na koleji, které „pod pultem“ shánějí mýdlo Lux nebo deodorant Fa, a netušíme, proč nervózní Gabita několikrát složí a zase rozloží vikslajvantový ubrus a proč Otilia tak vehementně shání volný hotelový pokoj.
Naše vjemy plně zaměstná dokonalá rekonstrukce konce osmdesátých let, jehož tíživě šedivá atmosféra do filmu neustále prosakuje. Nejen dívčí kšeftování s nedostatkovým zbožím, ale i neosvětlené ulice takřka bez aut a zarputile protivné hotelové recepční vytvářejí hustou totalitní clonu, přes niž nemůže projít ani paprsek naděje.
Zatímco Gabita se soustřeďuje jen na sebe a není schopna dohlédnout na všechny děsivé okolnosti své situace, Otilia se snaží ze všech sil řešit kamarádčiny problémy a těžko vysvětluje svému příteli, proč nebude moci přijít na oslavu narozenin jeho matky. Nakonec se pokusí nezklamat ani kamarádku, ani přítele. Zdánlivě banální scéna z narozeninové oslavy, kam si Otilia odskočí bezprostředně po zákroku, působí v kontextu toho, co se před chvílí odehrálo v hotelovém pokoji, až panoptikálně děsivě.
Ostatně nejen tímhle výstupem dokáže Mungiův film překvapit, zdánlivě předvídatelné události se tu totiž odehrávají docela jinak, než by člověk předpokládal. Nevyzpytatelný je zejména pan Bebe, pro nějž jsou ilegální potraty cestou k nechutnému kšeftu s ženami.
Syrově klaustrofobický film je natočený s maximálním soustředěním a takřka bez emocí, ty se dostavují ex post. Cestou z kina si pak můžeme říkat, jak je dobře, že nežijeme v Rumunsku a že už je rok 2007... Mungiovo vnitřně drásavé drama s člověkem zatřese víc než většina prvoplánových krváků. Od diváka si žádá jistou vnímavost a emocionální zralost. Ačkoli právě filmy jako 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny patří k těm, které k citovému dozrávání výrazně pomáhají. Zamýšlená úleva od tíhy minulosti i vymítání bolesti se dostavují.
