Co rozhodlo o tom, že se vítězem druhého ročníku Ceny mladých autorů IMPAC stala báseň „Should all dreams come true?“ Marie Šmilauerové?
Rozhodnutí poroty bylo jednomyslné. Důvodem našeho rozhodnutí byl především fakt, že napsat báseň anglicky je skutečně obtížné. Tohle je sice báseň psaná možná až úmyslně naivním veršem, ale nám se líbilo právě napětí mezi nevinností formy a obsahem básně, tedy temnou, tragickou zkušeností.
Jak se vám zamlouvaly další soutěžní příspěvky?
My jsme se snažili hodnotit uměleckou a jazykovou kvalitu zaslaných prací zároveň. Někde pravda šlo o pozoruhodné literární výkony, ale angličtina byla poměrně špatná... Nicméně: jazyk se doučíte, imaginaci nikoliv. Četl jsem ale také povídky, u nichž bych řekl, že jde o texty psané rodilými mluvčími, včetně slov, která jsou vzácná. Jinak ale úroveň soutěže byla, řekl bych, vysoká. Když se někdo dokáže v mladém věku takto vyjadřovat, navíc v cizím jazyce, tak je to obdivuhodné.
Velmi se mi líbila také povídka A Dog's Tale, která zvítězila v kategorii do patnácti let. Má cosi z Kafkovy Proměny a objevuje se v ní bůh všech psů Dogod, což je hříčka s „god“ a „dog“, navíc je v tom zapleten taky trochu Beckettův Godot.
Povídka Matyáše Kapusty Change of a Lifetime je zase pozoruhodná svou zápletkou, kdy to v závěru všechno – možná až příliš – zaklapne, ale autorova ironie je úžasná. Tento text zvítězil v kategorii do 17 let společně s povídkou Hany Trnečkové. Její Basic Day je skvěle napsaný. Víte, když někdo použije například spojení „ticho krysy“, tak jsou to opravdu pěkné obrazy.
Dá se tedy říci, že se vyjadřovací schopnosti i jazyková vybavenost mladých lidí zlepšuje?
Jako vyučující na filozofické fakultě mohu říci, že co se výrazně zlepšilo od dob minulých, je to, že každý náš student na anglistice skutečně mluví anglicky. Horší je to ale už s celkovým kulturním přehledem, například v seznamech četby převládají takové populárnější žánry a mapy toho, co lidé čtou, se posunuly k masové tvorbě. Ale mezi studenty je spousta vzdělaných, talentovaných lidí s velmi hlubokým zájmem o literaturu a kulturu vůbec. Pracovat s nimi je vskutku radostné.
A není to také tak, že ti nejlepší jdou studovat rovnou do Británie či Spojených států – to je právě i případ loňské vítězky této soutěže?
To se samozřejmě děje, ale nejčastěji tak, že studenti přeruší česká studia a odejdou na rok na dva do zahraničí. Aby ale přímo studovali univerzitu v Británii, v Irsku či v Kanadě, to není ještě tak úplně rozšířené.
A jsou studenti dobře vybavení také z hlediska českého jazyka – aby třeba mohli překládat?
Překladatel musí mít především vztah k mateřskému jazyku, měl by chtít a umět si s ním hrát. Bez toho, pokud překládá uměleckou literaturu, nemůže existovat. Při překládání je nakonec vždycky důležitější ovládání toho jazyka, do něhož překládáte. U nás na anglistice se učí psát anglický akademický esej, což je velmi obtížná disciplína, ale češtině už se taková péče nevěnuje.
To tedy dává za pravdu staromilcům, kteří říkají, že čeština je dnes zamořována anglickými slovy a mladí lidé se neumějí pořádně vyjádřit.
Obecně to platí, ale je dobré je si vždy uvědomit, jestli člověk vůbec má co říct. A pokud má co říct a umí to říct i v jiných jazycích, pak je to skvělé. Ovšem když nemá co říct, a mluví několika jazyky, tak... Věřte ale, že existují tací, kteří mají co říct a umí se vyjadřovat jak česky, tak třeba anglicky.
Nyní se všichni snažíme co nejlépe ovládnout angličtinu. Jazyk je obrazem myšlení, lze tedy nalézt v angličtině něco, co je Čechům cizí?
Určitě, každý jazyk jinak myslí, jinak cítí. Mnohé nesmírně moudré věci vyjádřené v těch nejlepších anglicky psaných esejích nemusí být vůbec vyjádřitelné jiným jazykem. Nejen kvůli řeči, ale třeba i jejich hlavní myšlenka může být založena na slovní hříčce či může být celý myšlenkový konstrukt odvislý od řeči.
Často se tento problém objeví až ve chvíli, kdy text chcete přeložit, nikoliv když ho čtete. Z toho pak vyplývá, že některé věci nemají vůbec překlad. Třeba „gender studies“. Říkat „studia rodu“ zní podivně... Nebo, když už jsme u toho genderu, tak v Shakespearových sonetech se musíte vypořádat s tím, že slovo „lover“ znamená „milenec“ i „milenka“. A jiné klíčové slovo těchto sonetů „friend“ znamená také česky „přítel“ i „přítelkyně“.
Angličtina je daleko snáze rodově dvojznačná či obojetná, zkrátka androgynní. Čeština je z hlediska rodu či pohlaví daleko jednoznačnější, častěji přiznává rod či sex. Jiné chování gramatického rodu v angličtině a češtině tak představuje velký a zajímavý problém pro překladatele, neboť sonety v překladu mohou snadno mít jinou, to jest daleko jednoznačnější, sexuální orientaci než v originále.
Naštěstí můžete česky říct „to ty jsi lásko moje věčné téma“ a zachovat tak rodovou podvojnost adresáta. A už jsme zase u toho: „adresát“ je v češtině rodu mužského, v angličtině je slovo tohoto významu rodově neutrální či obojetné.
A jak často je třeba znovu dramata a básně Williama Shakespeara přeložit?
Řekněme, generačně. Naštěstí různé překlady stárnou různým tempem. Nejrychleji snad opravdu stárne jazykový humor. Nejde ale samozřejmě jen o čas a o generace, ale také o interpretaci díla, protože překlad je interpretací. Proto je třeba i dobře, když vychází několik překladů souběžně, jak se to děje nyní.
Člověk si ale představuje, že překladatel, který se pustí do Shakespeara, už se musí především snažit, aby to přeložil jinak než ti před ním...
A to je problém, protože to nemusí být lépe. Zvlášť v určitých případech nemá cenu se snažit být jiný. „Být nebo nebýt,“ to musí zůstat. Ale zas nejde o mlácení prázdné slámy. Dnes máme už devět překladů kompletních Shakespearových sonetů a troufám si tvrdit, že to jsou často jiné básně.
Vy už jste přeložil Shakespearovy sonety i všechny jeho dramata. Co budete překládat nyní?
Teď mi ještě zbývají jeho velké narativní básně... To už mi nedá, když jsem se rozhodl vystoupit na tento „Mount Everest“. Také se chci věnovat svým věcem, napsat knihu, právě z pohledu Shakespearova překladatele. A pak zbývají třeba ještě sonety dalších renesančních básníků... A mám i jiné plány. Myslím tedy, že i nadále nebudu stíhat, jako celý život.
Rozhodnutí poroty bylo jednomyslné. Důvodem našeho rozhodnutí byl především fakt, že napsat báseň anglicky je skutečně obtížné. Tohle je sice báseň psaná možná až úmyslně naivním veršem, ale nám se líbilo právě napětí mezi nevinností formy a obsahem básně, tedy temnou, tragickou zkušeností.
Jak se vám zamlouvaly další soutěžní příspěvky?
My jsme se snažili hodnotit uměleckou a jazykovou kvalitu zaslaných prací zároveň. Někde pravda šlo o pozoruhodné literární výkony, ale angličtina byla poměrně špatná... Nicméně: jazyk se doučíte, imaginaci nikoliv. Četl jsem ale také povídky, u nichž bych řekl, že jde o texty psané rodilými mluvčími, včetně slov, která jsou vzácná. Jinak ale úroveň soutěže byla, řekl bych, vysoká. Když se někdo dokáže v mladém věku takto vyjadřovat, navíc v cizím jazyce, tak je to obdivuhodné.
Velmi se mi líbila také povídka A Dog's Tale, která zvítězila v kategorii do patnácti let. Má cosi z Kafkovy Proměny a objevuje se v ní bůh všech psů Dogod, což je hříčka s „god“ a „dog“, navíc je v tom zapleten taky trochu Beckettův Godot.
Povídka Matyáše Kapusty Change of a Lifetime je zase pozoruhodná svou zápletkou, kdy to v závěru všechno – možná až příliš – zaklapne, ale autorova ironie je úžasná. Tento text zvítězil v kategorii do 17 let společně s povídkou Hany Trnečkové. Její Basic Day je skvěle napsaný. Víte, když někdo použije například spojení „ticho krysy“, tak jsou to opravdu pěkné obrazy.
Dá se tedy říci, že se vyjadřovací schopnosti i jazyková vybavenost mladých lidí zlepšuje?
Jako vyučující na filozofické fakultě mohu říci, že co se výrazně zlepšilo od dob minulých, je to, že každý náš student na anglistice skutečně mluví anglicky. Horší je to ale už s celkovým kulturním přehledem, například v seznamech četby převládají takové populárnější žánry a mapy toho, co lidé čtou, se posunuly k masové tvorbě. Ale mezi studenty je spousta vzdělaných, talentovaných lidí s velmi hlubokým zájmem o literaturu a kulturu vůbec. Pracovat s nimi je vskutku radostné.
A není to také tak, že ti nejlepší jdou studovat rovnou do Británie či Spojených států – to je právě i případ loňské vítězky této soutěže?
To se samozřejmě děje, ale nejčastěji tak, že studenti přeruší česká studia a odejdou na rok na dva do zahraničí. Aby ale přímo studovali univerzitu v Británii, v Irsku či v Kanadě, to není ještě tak úplně rozšířené.
A jsou studenti dobře vybavení také z hlediska českého jazyka – aby třeba mohli překládat?
Překladatel musí mít především vztah k mateřskému jazyku, měl by chtít a umět si s ním hrát. Bez toho, pokud překládá uměleckou literaturu, nemůže existovat. Při překládání je nakonec vždycky důležitější ovládání toho jazyka, do něhož překládáte. U nás na anglistice se učí psát anglický akademický esej, což je velmi obtížná disciplína, ale češtině už se taková péče nevěnuje.
To tedy dává za pravdu staromilcům, kteří říkají, že čeština je dnes zamořována anglickými slovy a mladí lidé se neumějí pořádně vyjádřit.
Obecně to platí, ale je dobré je si vždy uvědomit, jestli člověk vůbec má co říct. A pokud má co říct a umí to říct i v jiných jazycích, pak je to skvělé. Ovšem když nemá co říct, a mluví několika jazyky, tak... Věřte ale, že existují tací, kteří mají co říct a umí se vyjadřovat jak česky, tak třeba anglicky.
Nyní se všichni snažíme co nejlépe ovládnout angličtinu. Jazyk je obrazem myšlení, lze tedy nalézt v angličtině něco, co je Čechům cizí?
Určitě, každý jazyk jinak myslí, jinak cítí. Mnohé nesmírně moudré věci vyjádřené v těch nejlepších anglicky psaných esejích nemusí být vůbec vyjádřitelné jiným jazykem. Nejen kvůli řeči, ale třeba i jejich hlavní myšlenka může být založena na slovní hříčce či může být celý myšlenkový konstrukt odvislý od řeči.
Často se tento problém objeví až ve chvíli, kdy text chcete přeložit, nikoliv když ho čtete. Z toho pak vyplývá, že některé věci nemají vůbec překlad. Třeba „gender studies“. Říkat „studia rodu“ zní podivně... Nebo, když už jsme u toho genderu, tak v Shakespearových sonetech se musíte vypořádat s tím, že slovo „lover“ znamená „milenec“ i „milenka“. A jiné klíčové slovo těchto sonetů „friend“ znamená také česky „přítel“ i „přítelkyně“.
Angličtina je daleko snáze rodově dvojznačná či obojetná, zkrátka androgynní. Čeština je z hlediska rodu či pohlaví daleko jednoznačnější, častěji přiznává rod či sex. Jiné chování gramatického rodu v angličtině a češtině tak představuje velký a zajímavý problém pro překladatele, neboť sonety v překladu mohou snadno mít jinou, to jest daleko jednoznačnější, sexuální orientaci než v originále.
Naštěstí můžete česky říct „to ty jsi lásko moje věčné téma“ a zachovat tak rodovou podvojnost adresáta. A už jsme zase u toho: „adresát“ je v češtině rodu mužského, v angličtině je slovo tohoto významu rodově neutrální či obojetné.
A jak často je třeba znovu dramata a básně Williama Shakespeara přeložit?
Řekněme, generačně. Naštěstí různé překlady stárnou různým tempem. Nejrychleji snad opravdu stárne jazykový humor. Nejde ale samozřejmě jen o čas a o generace, ale také o interpretaci díla, protože překlad je interpretací. Proto je třeba i dobře, když vychází několik překladů souběžně, jak se to děje nyní.
Člověk si ale představuje, že překladatel, který se pustí do Shakespeara, už se musí především snažit, aby to přeložil jinak než ti před ním...
A to je problém, protože to nemusí být lépe. Zvlášť v určitých případech nemá cenu se snažit být jiný. „Být nebo nebýt,“ to musí zůstat. Ale zas nejde o mlácení prázdné slámy. Dnes máme už devět překladů kompletních Shakespearových sonetů a troufám si tvrdit, že to jsou často jiné básně.
Vy už jste přeložil Shakespearovy sonety i všechny jeho dramata. Co budete překládat nyní?
Teď mi ještě zbývají jeho velké narativní básně... To už mi nedá, když jsem se rozhodl vystoupit na tento „Mount Everest“. Také se chci věnovat svým věcem, napsat knihu, právě z pohledu Shakespearova překladatele. A pak zbývají třeba ještě sonety dalších renesančních básníků... A mám i jiné plány. Myslím tedy, že i nadále nebudu stíhat, jako celý život.
