Zážitek ze sledování třicet a více let starých klipů písniček Banjo Bandu Ivana Mládka – alespoň těch, co se vešly na DVD Jožin z bažin a další největší hity – není ani po tak dlouhé době trapný, ale vysloveně osvěžující. Zvlášť v tomto letním počasí, kdy by se člověk nejradši hned vypravil Láďovou lodí do Měchenic, pokud možno s dívkou s dolíčky, švadlenkou Madlenkou nebo Dášou Novákovou.
Odmysleme si, co se z Mládka a jeho party cirkusáků stalo po revoluci v estrádách typu Čundrcountry show, a soustřeďme se na to všechno předtím – ty desítky zhudebněných anekdot a absurdních historek, které ve svých světlých chvilkách bravurně balancovaly mezi naivitou a naivismem, praštěností a surrealismem.
Fenoménu Mládkovy kapely se vyčítá totéž co Hřebejkovým filmům: že navozuje pocit nostalgie po době, která vůbec nostalgická nebyla. Z disidentského pohledu tomu tak bezesporu je; pak bychom ale měli použít stejný metr na protektorátní jazz a swing, poválečný nástup Vlachovců či nevýbojné kotlíkářství Zelenáčů a Plavců.
Funkci písní coby úniku z reality asi nelze podceňovat a nejde ji pokaždé stavět do kontrastu s potřebou nazývat věci pravými jmény. Upřímně řečeno, slyšet z rádia véře normalizace Medvědi nevědí byla po nenáviděné "rozcvičkové" melodii Je ráno, Anno, z Hrabala vykradené štaidlovské hymně Pábitelé a uječeném "dojáku" Čau, lásko příjemná změna.
