Váš dokument získal mimořádné ocenění poroty Filmového a televizního svazu Trilobit Beroun 2014. Co pro vás ocenění znamená?
Chápu to jako ocenění tématu, poctu všem obětem Karla Vaše a přeneseně i obětem válečného, poválečného i komunistického bezpráví. Osobně mě překvapilo, že dcera Karla Vaše překročila tlustou čáru za minulostí a omluvila se symbolicky za zločiny svého otce, rozdala peníze po něm na projekty dokumentující jeho a další zločiny. Pokud ji k tomu inspiroval náš film, pak je to něco mimořádného, čeho si považuju stejně jako mimořádné ceny FITESu za náš film.
Bývalý komunistický prokurátor Karel Vaš.
Přitáhl snímek na tak náročné téma divácký zájem?
Zájem je to někdy až rozporuplný. Někdo nám film odcizil a dal ho na youtube. Psali jsme jim, ať to stáhnou. Když jsme ale viděli, že sledovanost každý den roste o tisíce zhlédnutí, tak jsme zjihli a nechali tenhle protivný link existovat, ačkoli nás štve, že před náš film ještě cpou reklamu. Za necelý rok ho vidělo přes 50 tisíc lidí. Je to skoro jako kdyby někdo ukradl v knihkupectví knížku, jejímž jste autorem – nevíte, zda se máte zlobit či být polichocen. Do kina by na to tolik lidí nikdy nešlo...
S jakými reakcemi ze strany veřejnosti i historiků se sektáváte?
Někomu vadí moderátor filmu výtvarník David Černý, což jemu dělá dobře, někomu Černý naopak pomáhá překonat patos a hrůzu, kterou v divákovi budí Karel Vaš a ta šílená doba. Ve filmu není spousta informací, které se tam už nevešly, ale budou v knížce i s dobovými dokumenty. Překvapilo mě, že snímek zaujal spoustu různých institucí od škol po nejvyšší správní soud, ale další organizace ho omlčely.
Projevila o vysílání dokumentu zájem televize?
Film měla koupit TV Prima, až těsně před podpisem smlouvy se do věci vehementně vložila Česká televize, která do té doby s námi nekomunikovala, ač jsme ji oslovili jako úplně první. Nikdo z veřejnoprávní televize nepřišel ani na novinářskou projekci, ač z komerčních televizí tam lidé byli. Nakonec bude film vysílán na ČT2. Má to být v době, kdy si budeme připomínat tzv. vítězný únor - což mě těší. Bojím se ale, že náš film ČT koupila spíš z obavy, že snímek na tak veřejnoprávní téma by mohla získat soukromá televize – což po Hořícím keři a Občanu Havlovi by asi křičelo do nebe.
Karel Vaš u soudu (2002).
Jaký má film ohlas v zahraničí?
V zahraničí nás od minulého týdne zastupuje londýnská distribuční společnost. Moc mě potěšilo, že film bude promítnut filmovým oddělením New York Public Library, která sídlí na Broadwayi v Lincolnově centru, jehož součástí je i Metropolitní opera. Zájem o projekci projevila taky Knihovna Kongresu Spojených států a začínáme ho též nabízet na zahraničních festivalech. Reakce v cizině je tedy mnohem přímější, rychlejší a pozitivnější.
Který moment při pátrání po Vašových osudech byl pro vás nejpřekvapivější?
Po dokončení filmu mi Míla Jilmová říkala, že zná jednoho pána z Užhorodu, který by mohl znát Karla Vaše. Po pěti letech pátrání a cestě do Vašova ukrajinského rodiště jsem to ignoroval. A ona říká - zkuste to, zavolat mu. Proč? Prý je stoletý a to stojí za pokus. Oponoval jsem, že v Užhorodu žily desetitisíce lidí. Šance potkat někoho z Vašova okruhu je nulová. No a ten stoletý pán - doktor Michael Lavy – na mě po otázce, zda slyšel někdy jméno Karla Vaše, vyhrkl: "Jéje, jak se Karči má? Žije ještě!?" Byl to jeho nejbližší kamarád z dětství, bydlel ve stejném domě, hráli si spolu jako kluci... Byl to navíc jediný pamětník, který o něm mluvil hezky, od války ho neviděl. Bohužel se mi ho zatím nepodařilo natočit, žije v Izraeli.
Poznámky Karla Vaše v odůvodnění v případu Stieranka.
Kdybyste mohl vrátit čas, změnil byste na dokumentu něco?
Určitě bych se snažil ho dokončit dřív tak, aby se Karel Vaš dožil premiéry. Byla by to podle mě jediná spravedlnost, které by se po roce 1989 dočkal. Ale on by to ani neuznal, ani nepochopil. Většina pamětníků, kteří ve filmu hovořili, zemřela ještě dřív než on. Snad až na jedinou vyjímku byli všichni starší devadesáti let. Natočili jsme ten film ve vlastní produkci v době, kdy si všichni mysleli, že už vlastně ani není koho točit.
Někdy se stane, že když se lidé dlouho zabývají jedním tématem, nějak je to formuje, ovlivní. Změnil nějak "rudý kat" váš život? A co by si naopak z příběhu měl či mohl vzít divák?
Dal mi poznat, že lidé dokáží být nesmírně bezohlední - a že rozdíl mezi formálně vysoce vzdělaným a charismatickým Karlem Vašem a stejnými lidmi v současnosti (od politiky přes školství po byznys) - existuje jen ve velikosti prostoru, který těmto lidem poskytneme.
Chystáte v příběhu "rudého kata" nějak pokračovat?
Už pět let přesvěduji dceru Karla Vaše, aby promluvila na kameru o tom, co způsobuje, že i rok po smrti svého otce bere antidepresiva a nemůže spát. Ona naopak přesvědčuje mě, abych ji nechal zapomenout. Což se jí ale nedaří. Je ráda, že žije mimo Prahu a nikdo neví, čí je dcera - a kdo byl její otec. Stydí se za něj. Nedávno jsem jí řekl, že vím, že to pro ni psychicky bude ještě horší, když vystoupí z anonymity – ale že utrpení, které ji to přinese, má smysl. Narozdíl od nesmyslného trápení, které prožívala celý život se svým otcem. A ona na to kývla.
