Heslem dneška je destrukce, říká režisér Ken Loach v exkluzivním rozhovoru

Ken Loach mluví tiše, až něžně. Ovšem poslouchat jeho výroky je i tak rozhodně těžší než dívat se na jeho filmy, z nichž mnohé patří do zlatého fondu evropské kinematografie. Tomuto socialistovi tělem i duší, doyenovi britských "rozhněvaných mladých mužů", byl v Česku před dvěma týdny uveden snímek Duch pětačtyřicátého (The Spirit of 45). Výborně sestříhaný dokument o poválečné euforii, jež na dlouhou dobu ovlivnila britskou politiku a společnost, nazvala britská média Loachovým "nejlepším filmem desetiletí" (The Telegraph), ale také "šílenou marxistickou fantazií" (The Daily Mail).

Víc než jen romantická adorace pospolitosti

Loach tu použil archivní záběry, které spojil s dobovými rozhovory a po svém vyprávěl příběh společenské proměny v letech 1945–1950, která se vyznačovala pospolitostí, vírou v lepší zítřky a znárodňováním. Loachovi kritici samozřejmě mluví o jednostranném výkladu faktů, který poválečnou dobu adoruje, a romantický opar budou z Ducha pětačtyřicátého cítit i čeští diváci. Nejen ti, kteří na vlastní kůži zažili režim s "plnou zaměstnaností" – což je jeden z Loachových celoživotních snů.

Z filmu Spirit of 45 - poválečná auforie ve Velké Británii

Ken Loach jde však ve svém aktivismu mnohem dále: jako řádný člen pomáhá nově vzniklé politické straně Left Unity (založené na konci listopadu 2013), aby byla "skutečná levice v naší zemi konečně slyšet", před pár lety se finančně postavil za Juliana Assange a již v roce 1977 odmítl řád britské královny, protože "nechtěl patřit do klubu zločinců".

Loach ovšem má i svou profesionální tvář vynikajícího filmového režiséra. Je miláčkem obecenstva festivalu v Karlových Varech (snímek Kes, mnohdy považovaný za nejlepší snímek Loachovy filmografie, o přátelství mladého kluka a jestřába zde v roce 1970 získal Křišťálový glóbus za nejlepší film). Také dva Loachovy snímky z poslední doby vzbudily ve Varech diváckou senzaci – v roce 2009 to byla rozverná hříčka Hledá se Eric s fotbalistou Erikem Cantonou v hlavní roli, předloni pak komedie o mladých skotských delikventech s příchutí whisky Andělský podíl.

Ken Loach

Když loni na jaře zemřela Margaret Thatcherová, během jejíž vlády jste musel čelit cenzuře a vaše snímky nevysílala televize, navrhl jste, že by se na uspořádání pohřbu mělo vypsat výběrové řízení. Jak vás to napadlo?
Zdravým selským rozumem: když byla tak chytrá a myslela si, že všechno vyřeší neviditelná ruka trhu, tak proč bychom v procesu privatizace, který tak milovala, nezašli o kousíček dál? Proč by měl její pohřeb, který nakonec vyšel na šest milionů liber, organizovat stát? Proč bychom za ni měli truchlit jako národ, když to byla ona, jež nám poničila národního ducha? Vždyť tolik vyznávala kult individualismu! Věřila soukromým firmám, proč by z její smrti nemohly taky něco mít? Zkušené funebrácké agentury by jistě odvedly skvělou práci – tak proč nevypsat malý pohřební tendr?

Jemný humor, reflektující drsnou realitu, je charakteristický i pro vaše filmy. V čem je pro vás důležitý?
Nemůžete dělat práci pro lidi – a filmařina nic jiného není – a nesnažit se najít, co je baví. Všichni se přece chceme smát, hlavně v nejtěžších chvílích. Víte, kde jsem se hodně naučil o hořkosladkém humoru ve filmu? O humoru, který mě velmi ovlivnil a inspiroval? Z vaší filmové nové vlny, českých filmů šedesátých let, které mi ukázaly, jak točit o obyčejných lidech, aby se tomu smáli zase jen úplně obyčejní lidé. V těch filmech máte vždy situaci, která diváka možná ne přímo rozesměje, ale minimálně se u ní pousměje. Což neznamená, že nemůžete mít jako tvůrce vztek.

Jaké české filmy máte na mysli?
Lásky jedné plavovlásky režiséra Miloše Formana. Viděl jsem je v polovině šedesátých let, zrovna když jsem opustil svět divadla a začal pracovat pro televizi. Tehdy pro mě symbolizovaly všechno, čeho jsem chtěl dosáhnout ve vlastní tvorbě, ale neuměl jsem to. Byl to film o lidech a rodinách, odpozorovaný ze skutečného, obyčejného života s obrovskou dávkou pochopení, humanismu a humoru, ale přesto svíravý, rozhodně ne rozbředlý. Ale abych nezapomněl, mám taky moc rád nejen filmografii Jiřího Menzela, ale taky Jiřího Menzela samotného – jestli jsem se na něco těšil v Berlíně, tak na to, až se s ním uvidím a budeme se bavit o práci.

Britský režisér Ken Loach převzal Zlatého medvěda na Berlinale z rukou Jiřího Menzela

Ředitel filmového festivalu v Berlíně Dieter Kosslick, když oznamoval, že za svou celoživotní tvorbu dostanete Zlatého medvěda vy, řekl mimo jiné: "Vysoce obdivujeme, jak (Ken Loach) dokázal ve svých filmech s humorem zobrazit témata sociální nespravedlnosti." Jak se těsně před převzetím ceny cítíte?
No tak dobrý, no. Ocenění za celoživotní dílo je smutné v tom, že vás nutí dívat se zpět na svou vlastní profesní cestu a rekapitulovat ji, nedívat se dopředu. A do toho ještě berlínská retrospektiva filmů! Jako bych už nikdy nic dalšího neměl natočit. Ale je to od nich samozřejmě milé, že si na mě vzpomněli.

Prý už nechcete točit celovečerní filmy. Je to pravda?
Spíš už si netroufám na velké filmy, vyznačující se množstvím lokací. Mám jich teď za sebou několik, jsem trochu unavený. Doufám ale, že budu pokračovat v práci, i když jen na malých projektech.

Jaký je rozdíl mezi velkým a malým filmem?
Snímek, který právě dokončuji v londýnské střižně, se jmenuje Jimmy’s Hall (Jimmyho sál) a odehrává se ve třicátých letech minulého století na severu Irska. Je o bojích irského majitele tanečního sálu s církví i s establishmentem. Ryze historický film, náročný na přípravu, obsahuje velké davové scény. Strávil jsem většinu loňského roku v Irsku a při natáčení se musel hodně soustředit – tak tomu říkám velký film.

A chystáte – spolu se svým dvorním scenáristou Paulem Lavertym – malý hraný film?
Momentálně potřebuji injekci kreativity, nerad bych se totiž opakoval. Filmařina není nic jiného než série pracovních partnerství – a to nejdůležitější z nich je pro mě právě se scenáristou. Proto nikdy neříkám "můj film", připadal bych si jako blázen a egoista. Vždy jsem pracoval se scenáristou Paulem Lavertym a budeme spolu pokračovat – tedy pokud mu budu stačit. Mým jediným plánem je dožít se teď konce měsíce. A taky přežít povodně. Uvědomte si, že Temže se převalila přes svoje břehy na mnoha místech země, nedaleko Londýna jsou stovky domů pod vodou, záchranáři evakuují tisíce lidí. Kritická situace trvá už od prosince loňského roku. Už nás ani nebaví mluvit o počasí a to je, uznejte, co říct. Snažím se udržet si nohy v suchu a dělám si starosti.

Z toho, co říkáte, je jasné, jak moc milujete svou zemi, i když jste k ní tak kritický. Žijete v Anglii rád?
Rozhodně. Každý člověk přece miluje svou zem. Musíte mít ráda historii, kulturu, lidi i krajinu země, ze které pocházíte. A nechci ji radikálně měnit, jen si jednoduše myslím, že byly doby, kdy bylo Británii líp. Jen si to vezměte: moje vnučka, Holy, měla jako maličká meningitidu. Kvůli nemoci úplně ohluchla, byl jí jen rok. Oba její rodiče jsou hudebníci, v té době pro mě bylo těžké poslouchat hudbu, považoval jsem za strašné, že nic neslyší. Existují však speciální implantáty, které jí zachránily sluch; tuhle velmi složitou operaci by si samozřejmě nikdo nemohl dovolit. Fakt, že jí vše zaplatil stát díky našemu systému zdravotní péče, ve mně tehdy, zhruba před deseti lety, vzbuzoval pýchu. Teď ale neustále slyšíme o tom, že si máme raději zaplatit soukromé zdravotní pojištění – je to jen trapná propaganda a za tyhle horší časy může zcela jednoznačně naše politická reprezentace, především Margaret Thatcherová a následně Tony Blair.

A jsme zase u Železné lady… Mimochodem, šel jste nakonec na její státní pohřeb?
Zbláznila jste se? Nikdy! Byla to příšerná žena, ještě abych se na ni díval v rakvi! Vždyť to byla Thatcherová, kdo mluvil o "vnitřním nepříteli", ona stála proti svým vlastním lidem, polovině národa. Chcete, abych ji označil jedním slovem? Obluda!

Ale i za časů "obludy" jste točil dokumenty i hrané filmy.
Ano, nepřestal jsem pracovat, nedal jsem se ani v té zoufalé době osmdesátých let minulého století, kdy se většina z mých filmů nedostala ani na Channel 4 či další televizní kanály, které tak obětavě střežily zdraví tehdejší politické reprezentace. Byla to doba jasné cenzury.

Linkou vašeho dokumentu Duch pětatyřicátého je pospolitost, národní jednota. Kdybyste měl natočit film Duch roku 2014, jaké by měl téma?
Motiv, který mě napadá okamžitě, je všeobecná, absolutní destrukce. Heslem dneška je destrukce všech hodnot. Čím víc mluví současní politici o rodině a pospolitosti, tím více tyto hodnoty ničí a devalvují. Jsou to oni, kteří podporují nezaměstnanost a rozevírají tak nůžky mezi chudými a bohatými. Hlavní, co si vyžaduje tržní ekonomika, je levná pracovní síla, takže lidé migrují za prací, což ničí rodiny. Když čtu noviny, nevím, nad čím se rozčilovat dřív!

Třeba nad budoucností Evropské unie, když britští konzervativci prosazují všelidové hlasování o vystoupení či setrvání v Unii?
Evropská unie, která by pomohla vytvořit stabilní podmínky pro život v členských zemích, neexistuje. Lidé se musejí – jak šílení – stěhovat z jedné evropské země do druhé, aby sehnali pořádnou práci. EU je neoliberální organizace, a přitom by měla být založena na rovnoprávnosti mezi národy, na vzájemné podpoře, ne na boji mezi sebou.

Zní to trochu jako pohádka. Vaše celovečerní hrané snímky mají často až dokumentární hodnotu, ale nejsou idealistické.
A co vám připadá idealistické?! Že rodiny byly pohromadě a byly relativně stabilní?Uvědomte si, že tehdy po válce ještě neexistovala televize, četly se pohádky a myslím si, že bylo pro děti dobré, když jim nikdo soustavně nenarušoval vnitřní svět, fantazii. Po válce neexistovaly žádné elektronické blbinky, žádné čudlíky na mačkání. Doba to možná nebyla luxusní, ale byla klidná. Otcové nemuseli žít v jiných zemích kvůli imigračním vlnám. Lidé se tehdy báli, že po druhé světové válce nastane stejná situace jako po té první. Že sice zvládli porazit fašismus, ale že neporazí nezaměstnanost. Proto se snažili budovat svou budoucnost lépe a nečinili tak z ideologického přesvědčení; byl to jednoduše zdravý selský rozum. Ano, můj dokument Duch pětačtyřicátého se nemusí všem líbit, ale v demokracii mám právo na vlastní hlas. Různí lidé mají různé vzpomínky, ale lidé v mém dokumentu Duch pětačtyřicátého si poválečnou dobu pamatovali takhle – a basta! Berme to jako svědectví budoucím generacím.