S dětmi se mi točí snáz než s divadelními herci, říká Hřebejk

Naposledy jste na zlínský filmový festival zavítal před třemi lety, kdy jste byl členem poroty. Užíváte si to teď víc?
Asi jo, když jsem byl porotcem, musel jsem denně zhlédnout ohromné množství filmů, což bylo často až únavné. Navíc naše děti jsou nyní v ideálním věku – je jim pět a sedm let. Půjdeme se podívat i na další filmy, těším se na snímek Jirky Mádla Pojedeme k moři, a taky je chci vzít na starý film od Karla Kachyni Trápení v hlavní roli s Jorgou Kotrbovou. Plánujeme určitě i návštěvu Zoo.

Co říkáte na to, že se do mezinárodní festivalové soutěže probojoval jen jediný český snímek – právě zmíněná prvotina Jiřího Mádla Pojedeme k moři?
Filmy o dětech se dneska točí jen v zemích, kde na ně přispívá stát, například ve Skandinávi. U nás to bylo za komoušů taky tak – čímž po nich ani náhodou nevolám. Nesnáším už jenom pojmenování "mládež" – to slovo nesnáším, protože ve mně evokuje mládežníky za minulého režimu. Spíš mi to přijde škoda, protože v naší zemi fungovala určitá filmová tradice, ač ovlivněná neomezenou státní podporou kinematografie…

Jiří Mádl a herci z filmu Pojedeme k moři na zlínském festivalu.

Řada umělců za minulého režimu také raději "v klidu" tvořila snímky pro děti, než aby přišla do styku s tehdejší mocí.
No právě, i renomovaní překladatelé se věnovali raději literatuře pro děti, spousta básníků jako například František Hrubín stvořila překrásné verše… Věci také měly větší odbytiště, dneska je svět válcovaný hlavně Amerikou. Když se podařil seriál Pat a Mat, vyvážel se do zahraničí ještě mnoho let.

Neláká také vás natočit film pro děti?
Asi ano, protože právě z dětství si člověk pamatuje nejvíce věcí. Takové Rychlé šípy už z naší generace nikdo nedostane. Osobně si myslím, že bychom s Petrem Jarchovským nějaký film pro děti vytvořili rádi. Když se to tak ale vezme, i Občanský průkaz je film, který by mohl patřit do kategorie filmů pro mládež. Také v Pupendu byla mezi hlavními rolemi trojice studentů gymnázia.

To je pravda, podobně i v Pelíškách a dalších snímcích. Troufáte si někoho z těchto herců označit za dětskou hvězdu, kterou jste ve svém snímku objevil?
To nevím, jelikož ne každý potom v herectví dál pokračuje. Dobře, možná jsme částečně objevili Adama Mišíka, který hrál v sedmi letech svoji první roli v Krásce v nesnázích. Asi největší talent ze všech dětských herců měl Honza Semotán, představitel Kšandy ze Šakalích let. Tento film mimochodem před dvaceti lety na zlínském festivalu zvítězil a řekl bych, že to byl žánrově přesně typ muzikálu určený pro děti a mládež. No a Honza i přes svůj talent zkrátka neměl vůbec ambici hrát…

Jak se vám s dětskými herci při natáčení pracuje?
Pokud jsou dobře vybráni a pasují do scénáře, je to naprostá radost. Nejvíce zkušeností s dětmi jsem zažil v roce 1995 při práci na seriálu "Kde padají hvězdy", tam se dětské role moc povedly, s řadou z nich jsem potom ještě spolupracoval. Například ve filmu Pelíšky jsme role Uzlinky a Péti (Sylvie Koblížková a Marek Morvai-Javorský pozn. red.) psali přímo pro ně. Spousta lidí si myslí, že je těžké děti na place ukočírovat, ale není to pravda. Naopak, oni jsou na rozdíl od dospělých zvyklí poslouchat. Teda až na ty moje (směje se). Víte, s kým se točí paradoxně nejhůř?

Netuším…
S divadelními herci, kteří jsou příliš zabředlí v divadelní technice. Na DAMU se herci pro film a práci před kamerou nenaučí vůbec nic. To je bohužel fakt a není to nic proti divadelním fakultám. I proto daleko radši spolupracuji s herci z menších divadel, kteří jsou zvyklí, že je jim vidět do obličeje.

Vzpomínáte si, jaký film jste měl vy sám jako dítě oblíbený?
Zbožňoval jsem film "Jakub" od Oty Kovala. Na FAMU jsem se později skamarádil s Filipem Renčem, kterého jsem tehdy obdivoval jako dětského herce, byl pro mě tehdy hvězda (směje se). Miloval jsem taky seriál "Arabela", filmy Věry Plívové-Šimkové – třeba "Páni kluci" či "Přijela k nám pouť", nebo Kachyňův film "Už zase skáču přes kaluže".

Už jste některé z nich pustil vlastním dětem?
Ještě ne, ale postupně se k tomu přes všechny ty animované věci dostáváme. Už jsme dospěli třeba k Bláznově kronice Karla Zemana, a to je docela komplikovaná záležitost... Teď žasneme při druhé řadě série "Pojďte pane, budeme si hrát", což je gejzír originality a fantazie. Na druhou stranu, i ty současné velké americké věci jsou brilantní. Když jsem byl se synem v kině na Madagaskaru 2, padal jsem ze židle smíchy stejně jako děti. Pak se ale podívám a vidím, že scénář napsali bratři Coenové, ti nejlepší z nejlepších.

Eliminujete nějak, co vaše děti sledují?
Současným vlivům nezabráníme. Na druhou stranu je jen a jen na rodičích, co dětem dovolí. Když je nechají celý den sedět u televize Barrandov, nepochytí asi zrovna nejlepší věci. I když… To jsme měli i my – jenom do nás místo toho "hrnuli" přiblblé filmy o pionýrech. A taky jsme to přežili.

V současnosti přichází do kin váš nový snímek Zakázané uvolnění – míříte s ním také na nějaké festivaly?
Zakázané uvolnění vzniklo z předlohy stejnojmenného divadelního představení, takže je to nesmírně komorní film. Nevím, jakou si může nárokovat festivalovou strategii, divadlo přece jen specifický fenomén. Stejní jsou pouze vynikající a vtipní herci.