Černobílé drama bratří Dardenneových pozvedá výkon Marion Cotillard

Mladá žena Sandra (Marion Cotillardová) pracuje v blíže neurčené továrně na solární panely. Právě se vrátila do zaměstnání po delší pauze, trápily ji deprese. Má manžela, který pracuje v bistru, dvě malé děti a celá rodina zoufale potřebuje její plat. Po návratu ji ovšem čeká nemilé překvapení, šéf usoudil, že malý pracovní tým zvládl práci i bez ní. Je to od počátku nesympatický a alibistický tvor, který skoro zvráceně přenese zodpovědnost na druhé: dá kolegům na vybranou, Sandra smí zůstat, ale oni se vzdají svých prémií.

Kdo se vzdá premií? Marion Cotillardová se v novém snímku bratří Dardenneových vydává na nelehkou pouť, v níž může najít ztracené sebevědomí....

První hlasování dopadne v její neprospěch, údajně i proto, že jeden z kolegů intrikoval a pomlouval. Kamarádka šéfa přesvědčí, aby se hlasovalo ještě jednou po víkendu, a Sandra má dobu od pátku do neděle na to, aby podnikla osobní kalvárii, během níž může kolegy přemluvit, aby hlasovali pro ni. A tak prosí u jejich dveří, telefonuje jim nebo je marně shání na různých místech.

Roztáčí se kolotoč potupných výstupů, v nichž je Sandra, která teprve nedávno našla ztracenou duševní rovnováhu, opakovaně deptaná, urážená, ba dokonce i fyzicky napadená. Marion Cotillard ovšem dokáže prorazit jednostrunnost své postavy, která je od počátku stylizovaná jako nebohá oběť systému. Trapnostem a ponížení, které zažívá, dokáže vtisknou obecnější přesah a vytvořit z nich studii lidské bytosti na pokraji sil. Ta se vydává na skoro již prohranou cestu hledání sebe sama, přičemž ve výchozím bodu ji nacházíme jako labilní osobu, která chodí shrbená v nátělníčku z výprodeje, v džínách a s mastným culíkem a je v absolutní defenzivě.

Všichni potřebují peníze

Dva dny, jedna noc je ovšem modelové drama, vše se odehrává `a la these. Pod diktátem premisy, která má stůj co stůj doložit odlidštěnost konzumního systému, v němž je člověk člověku vlkem, se postupně veškeré dění jeví jako málo překvapivé a plné očividných klišé. A to i přesto, že Dardenneovi film do jisté míry stylizují jako dokument, který postupně nechává zaznít jednotlivá stanoviska, staví je proti sobě a nabízí divákovi, aby si sám udělal obrázek.

Tvůrčí sourozenecké duo: Jean-Pierre a Luc Dardenneovi.

Tohle permanentní rozrušování černobílého schématu a znejisťování ale zase funguje jen napůl. Každý z kolegů má totiž přibližně stejný důvod jako Sandra, všichni nutně potřebují peníze, ten má půjčku, kterou musí splatit, ten dceru na studiích, ta manžela, který ji terorizuje, a podobně. Režie tak skládá mozaiku z jedné vrstvy francouzské společnosti, ale opět – místy z toho až příliš trčí, že jde o uměle vytvořený vzorek. Nejsilnější jsou asi ty momenty, kdy se Dardenneovi vykašlou na naplňování své teze a nechají postavy žít, dovolí jim najít sebe sama a osvobodit se – pak totiž jde o obecnější téma morálky, sebeúcty a lidských vztahů vůbec. To je třeba případ Sandřiny přítelkyně, která si uvědomí, kam až ve svém životě došla a jak strašlivě se nechává manipulovat.

Celý film vlastně sledujeme Sandřinu pouť, která se v detailech stále opakuje. Napětí se zvyšuje s tím, jak se přibližuje pondělní verdikt, a chvíle euforie střídají propady do čirého zoufalství, což Cotillardová zvládá bravurně. Úspornými prostředky, předevšímvýrazem očí: jde přesně na hranu vyjádření, stačí milimetr a už by mohl z jejího vlahého a nešťastného pohledu být kýč. I v této melodramatické lince Dardenneovi občas ztratí míru, a to zejména, když nechají Sandru, aby se v okamžiku náhlé krize pokusila o sebevraždu. Jenže vzápětí, když spolyká prášky, přichází dobrá zpráva a obrat, hrdinka vcucne slzy zpět do očních jamek, rozzáří se a jede do nemocnice, kde jí vypumpují žaludek. A celá anabáze se rozjíždí znovu.

Závěr se pak odehraje až skoro v optimisticko-budovatelském tónu, v apoteóze solidarity a nalezení ztraceného sebevědomí. A ti zlí zůstávají sedět s otevřenými ústy a zbraně jsou jim vyraženy z rukou.