Lidovky.cz

VIDEO: Stvořitel mýtů Ridley Scott je zpět s Vetřelcem. Připomeňte si jeho fascinující kariéru

Kultura

  6:00
Britský režisér, producent a scenárista Ridley Scott, který posledního listopadu letošního roku oslaví osmdesátiny, přichystal na tento květen návrat veleslavného Vetřelce. Dvouhodinový Snímek Alien: Covenant (Vetřelec: Covenant) má v Česku premiéru 18. května.

Snímek Vetřelec: Covenant. foto: CinemArt

Snímek Vetřelec: Covenant.

Toto, vážení a milí, se týká nás, nikoli nějakých „jich“. Tak to říká mág filmové fantazie Ridley Scott, jehož chůze na hraně mezi realitou a fikcí vždy obsahovala vysoké procento uvěřitelnosti. A to i v momentech, kdy jeho imaginace nejvíc pronikla „na druhou stranu“. Třeba v báchorkovité Legendě (z roku 1985) s vycházející hvězdou Tomem Cruisem či v mystických variacích snímku Exodus: Bohové a králové (2014), v němž nepracoval s charaktery, nýbrž s archetypy – a sklidil za to kritiku. Ať už vstupuje do vymyšlených světů, nebo do toho našeho, jsou to vstupy nekompromisní, někdy svéhlavé.

Tvrdošíjnost, s níž Scott vrací na scénu téma střetu lidstva s vesmírnou entitou, jež má potenciál pozemskou společnost vyhubit, je základní charakteristikou jeho díla. I kvůli této tvrdošíjnosti nakonec nenatočil Dunu, ačkoli měl za sebou sedmiměsíční práci na scénáři. Chtěl však na přípravu a realizaci další čas, nadto hodlal velkou sci-fi ságu rozdělit do dvou dílů. Aby na překvapené studio netlačil, sám odstoupil z projektu, ačkoli si adaptovaného románu Franka Herberta vysoce cenil. Film pak – roku 1984 – natočil David Lynch a nepatří k jeho zrovna nejvýše hodnoceným dílům.

Scott potřebuje příběhu věřit. Proto realizuje pouze scénáře, jež považuje za hotové, a takové, které obsahují silný příběh. A tak přestože měl nabídky vytvořit po svém film se superhrdiny, všechny odmítl. „Když se nad tím zamyslíte, Blade Runner je taky vlastně komiks, temný příběh z neexistujícího světa. Takřka byste do té atmosféry mohli vsadit Batmana i Supermana. Až na to, že já tam mám zatraceně dobrou story,“ řekl na začátku roku britským médiím. O to víc je publikum zvědavé na letošního Vetřelce; toho prvního, zakladatelského natočil už v roce 1979. Co se dá očekávat takřka s jistotou, je překvapení, nebo alespoň posun známé látky.

Snímek Vetřelec: Covenant.

Skládání puzzle

Čtyřiadvacet snímků za čtyřicet let není až tolik. Scott pracoval i pro televizi a ve filmovém průmyslu jako producent. V této roli letos vyšle do světa pokračování Blade Runnera, jehož režie se chopil letos padesátiletý Kanaďan Denis Villeneuve (premiéra titulu Blade Runner 2049 je ohlášena na počátek října). Podíváme-li se však na Scottovu režisérskou práci nikoli v časové lince, nýbrž jako na celek, v podobě jakéhosi puzzle, pak se vyjeví, že obsahuje historii lidstva od nikdy nezaznamenané minulosti až po sotva tušenou budoucnost. A že tvůrce před našima očima složil svět obsahující jak barvitou každodennost, tak hloubku a ticho mysli, boží doteky i znepokojivě neodbytnou přítomnost temné strany existence jako takové.

Právě když Scottovu kolekci zdánlivě nesourodých témat, žánrů, přístupů i ambicí puzzlovitě procházíme, očividněji vynikne, jaký odkaz tento tvůrce postupně vybudoval. Když kupříkladu oddělíme filmy ze současnosti od ostatních, vidíme jasné průniky mezi oběma skupinami, díky nimž to puzzle složí celistvý obraz.

Například Hannibal (2001), Scottovo dost nejednoznačně přijaté pokračování kultovního snímku Mlčení jehňátek (1991) Jonathana Demmeho, se sice odehrává „zde“, ale současně režisér náznakovitě znejisťuje, zda by se toto v našem sousedství opravdu mohlo stát. Av závěru říká: ano, mohlo, jen se pořádně rozhlédněte.

Snímek Vetřelec: Covenant.

Proti proudu

Naopak Robina Hooda (2010), jednu ze světově nejznámějších smyšlenek ústní lidové slovesnosti, můžeme vidět jako traktát o Velké listině práv a svobod. A Magna charta libertatum, vydaná roku 1215, je něco, k čemu se (nejen) anglosaské pojetí spravedlnosti hlásí dodnes. Robin Hood je i dobrým příkladem Scottovy touhy tvořit mýty. K tomu, aby odvyprávěl, co potřebuje, neváhá měnit kánon. Scénář ke zbojnické legendě nechal přepsat, protože mu připadal příliš tradiční (žádné z předchozích zpracování pro plátno či obrazovku příliš neuznával). Scott se zasadil o to, aby byl šerif z Nottinghamu vykreslen jako pravá ruka krále Richarda Lví srdce, po jehož smrti je mu služba neoblíbenému princi Johnovi utrpením.

Rovněž mise sira Godfreye a invaze francouzských vojsk jsou autorskou svévolí. Toto je Ridley Scott: jde za sdělením svou vlastní cestou. Chce zapůsobit. Umělecky, citově, vzít za srdce. Což je kámen úrazu v případě zacházení s dějinami. Jenže: co je vlastně divákům po tom, že Balian z Ibelinu, hrdina Království nebeského (2005), se ve skutečnosti narodil jako šlechtic už v Jeruzalémě a nebyl kovářem kdesi na francouzském zapadákově? Proč by mělo záležet na tom, že jeho manželkou byla sice jeruzalémská královna, avšak Marie Komnenovna, tedy nikoli Sibyla, jak tvrdí Scott?

„Hodlám tam najít odpuštění. O víc nestojím,“ praví výše zmíněný hrdina Balian z Ibelinu o své cestě do Svaté země. Posléze prosedí noc a den na Golgotě, aniž by se dočkal jakékoli známky boží přítomnosti. Přesto nesejde z cesty a vyšší moc k němu promluví ústy krále Balduina IV., jenž jako malomocný hledí smrti do očí a je k transcendenci lépe vybaven. „O své duši rozhoduješ sám. Až staneš před Bohem, nemůžeš říct: jiní mi přikázali, abych učinil to či ono. Nebo že na mravnost nebyla právě vhodná chvíle,“ říká král svému rytíři. Ten se najednou stává jedním z nás, lépe řečeno každým z nás, kdo je schopen a ochoten takovou radu vzít za svou.

Snímek Vetřelec: Covenant.

O tom, jak ego člověku brání vnímat úplný smysl a podstatu vyššího záměru, pojednává film Exodus: Bohové a králové. Scott se v něm neubránil patosu, jehož motivaci je možné nalézt ve věnování bratrovi Tonymu, taktéž režisérovi, jenž spáchal sebevraždu. Příběh proroka Mojžíše vychází z konceptu „prince egyptského“ – údajně nevlastní faraonův bratr musí, coby příslušník zotročeného hebrejského národa, v sobě Boha nejprve identifikovat, a než vytvoří pět knih Starého zákona, zažije tolik pochybností, kolik si jen lze představit. Faraon Ramesse II. na Mojžíšovu adresu uštěpačně poznamenává: „Přišel o rozum. Objevil Boha.“

Mojžíš chvílemi skutečně vypadá jako pomatený. Jenže jak na Egypt s jeho zpupným vládcem postupně dopadá deset božích ran až k závěrečnému pomření prvorozených potomků, dochází nám, jak úzký a zkreslený je pohled jednoho člověka na svět. Dozvídáme se, že člověku nepřísluší hodnotit boží rozhodnutí a vůli. Jen Bůh vnímá svět coby celek v toku času. Jen on ví, zda svět spěje k nějakému konci a k jakému případně. Když vtělen do dospívajícího chlapce motivuje váhavého Mojžíše, připomíná 400 let poroby Izraelitů v Egyptě. Režisér nabízí poznání, že byť bychom sebelíp znali minulost, máme sklon posuzovat vše pouze v úseku námi poznaném.

Nenakloněný Oscar

Scott věděl, že s Exodem narazí, poněvadž předloží spíš traktát než cokoli jiného. Domníval se však, že druhá dekáda nového milénia je pravý čas, kdy s něčím takovým přijít. Kolem premiéry to vypadalo, že nejvíc se bude hovořit o tom, jak postavy ze severní Afriky a Blízkého východu hrají bílí herci. Režisér odpověděl kritikům anglickou frází „get a life“ – tím řekl, aby se přestali zabývat formální stránkou díla a vzali v potaz stránku myšlenkovou. Přidal se i představitel hlavní role Christian Bale: „Pokud budou lidé více navštěvovat takové filmy, dají najevo investorům, aby pro ně vytvářeli větší rozpočty.“

Takto proti době či proti proudu nešel Scott poprvé. Jeho Černý déšť (1989) je mimo jiné ukázkou, jak se tvůrčí metoda dá obrátit naruby: namísto vytváření mýtu zde dochází k demytizaci, a to konkrétně japonské kultury a jejího západního obrazu. Britský režisér varuje před zjednodušeným, idealizovaným a nepoučeným pohledem na Japonsko, jeho tradice, zvyky i na jeho modernitu. Využívá k tomu klišé, prostředí zločinecké jakuzy, a nedbá na možná obvinění z rasismu. Opět mu nejde o nic jiného než o sdělení.

Scottova touha předkládat příběhy sklidila možná víc uznání než příběhy samotné. Soudobá zduřelá posedlost porovnávat ho dopravila na stejné hřiště se Stevem Spielbergem a Georgem Lucasem. Spielbergova schopnost vyprávět je řazena nad tu Scottovu, avšak novodobé mýty jako E .T., Indiana Jones nebo Čelisti jsou něčím, nač se díváme zvnějšku. Nemají v sobě tolik důvěrnosti a důvěryhodnosti, jaké Scott dosahuje třeba uThelmy a Louise (1991) nebo Gladiátora (2000). Podobně Lucasova sága non plus ultra Hvězdné války jako by postupem času popcornovatěla. Oproti tomu stojí Blade Runner jako monolitický kult, mýtus v ryzí formě. Je to dáno i tím, že filmařští bratři Scottovi (Tony žil v letech 1944–2012) se v řemesle zdokonalili televizní tvorbou, kde museli mít mnohem víc na mysli cílové publikum.

Snímek Vetřelec: Covenant.

Právě Thelmou a Louise potvrdil sir Ridley, že nový mýtus nemusí mít základ v mystičnu – objekty uctívání vytvořil ze dvou obyčejných žen na výletě. Sedm neproměněných nominací tohoto snímku na Oscara symbolizuje kariéru ověnčenou mnoha cenami a tituly, nicméně kariéru bez zlaté sošky udělované americkou Akademií filmového umění a věd. Scott byl na Oscara navržen třikrát (Thelma a Louise, Gladiátor, Černý jestřáb sestřelen). Právě Černý jestřáb sestřelen (2001), technicky brilantní film z bitvy o somálské Mogadišu, je dostatečně přístupný širokému publiku, stejně jako precizní ve stavbě charakterů a také patřičně drásavý na to, aby obstál při uplatnění vyšších uměleckých kritérií. Je to zároveň film politický, ukazuje USA za prezidentství George W. Bushe. Byl dokončen ještě před útoky z 11. září 2001, ale do kin uveden až po nich. Zůstalo pouze u cen za nejlepší střih a zvuk. Ne že by Oscar musel a měl být měřítkem právě u Scotta, jemuž jinak skládají hold kolegové ze všech stran.

Kupříkladu prezident Sdružení amerických režisérů Paris Barclay loni v listopadu na Scottovu adresu prohlásil, že prokázal mistrovství v každém žánru, používal průkopnické metody, hovořil o ohromující vizuální stránce jeho filmů či o schopnosti vytvářet osobité světy.

S premiérou snímku Vetřelec: Covenant přichází očekávání, co jím stvořitel původního mýtu sdělí. Série už totiž našla čtyři režisérské pokračovatele a každý se k látce postavil jinak – až se příběh zacyklil. Před pěti lety se však k motivu vesmírné hrozby vrátil v Prométheovi (2012) sám Ridley Scott. Učinil tak s razancí sobě vlastní, neuspokojil čekatele na opakování základního syžetu a namísto sofistikované vyvražďovačky předložil úvahu o místu lidského pokolení ve vesmíru. A teď je to tu tedy znovu. „Uvedeme vás do mnohem širšího univerza,“ navnadil režisér před pár dny publikum v jednom interview. Tak se nechme překvapit.

Režisér Ridley Scott při natáčení snímku Vetřelec: Covenant. Vedle něj stojí...
Snímek Vetřelec: Covenant.
Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.