RECENZE: Přání k mání. Hra na kosmopolitní jistotu tentokrát vyšla

Podstatná věc na snímku Víta Karase je, že pravděpodobně vypadá právě tak, jak si jeho tvůrci vytkli. To v současném českém filmu není nic samozřejmého, ale přitom je to základní předpoklad k tomu, aby se zamýšlené poselství vůbec dostalo k divákům. V případě Přání k mání lze s potěšením konstatovat, že jde o soudržný filmový tvar se zřetelně nastavenou poetikou a výtvarnou koncepcí, spolehlivými hereckými výkony a jasným sdělením.

Následně se lze zamýšlet nad tím, nakolik je zmíněná poetika původní, zda se snímku podařilo vyhnout některým stereotypům nebo zda někde děj nedospěl do slepé uličky. Bude to ale polemika s profesionálně provedeným autorským záměrem, ne s dílem, které se při realizaci rozpadlo.

Pan Tau se vrací

Snímek Přání k mání se vědomě hlásí k silné tradici českých filmů a seriálů pro děti a mládež ze 70. a 80. let, nechybí ani přímý odkaz k slavnému Panu Tau. Na mnohých z těchto produktů stálo za povšimnutí i to, jak dokázaly běžné české reálie poměrně přirozeně nahradit takovými, které pak nerušily západní publikum, a příběh byl přijatelný kdekoli na světě. Podobnou cestou, i když ještě trochu jinak motivovanou, se vydalo i Přání k mání. Příběh tří školáků se odehrává ve fikčním světě, jehož výrazným základem je západoevropská tradice (do školy se například chodí ve slušivých uniformách). Zároveň je to svět bez reálného místního a dobového ukotvení, v něčem je idylicky staromódní, v jiných ohledech technicky pokročilý. Základem malebných exteriérů filmu je zejména architektura Karlových Varů, přímo za okny hlavního hrdiny Alberta ale duní visutá rychlodráha. Ke zmíněné inspiraci dřívější českou tvorbou přistupuje i nepochybný vliv novějších mezinárodních hitů jako Karlík a továrna na čokoládu nebo Hugo a jeho velký objev. Sentimentální stylizace prostředí i důrazný hudební doprovod ve stylu „hravý vánoční příběh“ činí zPřání k mání nadnárodní produkt s „francouzským“ espritem – však si také Albertova tajná láska Johana říká Žoán a chce studovat na Sorbonně.

RECENZE: Marie Terezie. Příběh jako z červené knihovny je podán divácky vstřícně

Trojlístek hrdinů doplňuje Albertův kamarád a Johanin bratr Eman. Všichni dostanou za užitečný skutek k dispozici jedno přání. Když si Johana a Eman ta svá vyplýtvají, pochopí Albert závažnost situace. Musí se rozhodovat mezi svými největšími přáními: chtěl by, aby Johana opětovala jeho city, ale také to, aby to zase klapalo mezi jeho rodiči. Ti tvoří kouzelnické duo, pro jehož fungování je ovšem důležité, aby maminka byla hubená – a to je čím dál tím méně. Do Albertova rozhodování se vloží také arogantní syn místního velkopodnikatele Bosáka, který hodlá od Alberta vylákat ono přání pro sebe. Dobrodružný děj dospěje k předvídatelnému, ale pro podobný příběh docela legitimnímu vyústění: nejlépe uděláme, když pro splnění svých velkých přání něco uděláme sami.

Lze-li něco Přání k mání vyčítat, pak je to až přílišná hra na onu kosmopolitní jistotu a znatelný kalkul v nahromadění všech možných „zaručeně fungujících“ klišé. A zároveň jistý deficit co do skutečné nápaditosti. Chybí tu větší odvaha řešit zvolená témata jinak než povrchními pravdami: k podvratnosti Karlíka a továrny na čokoládu má tenhle film ještě dost daleko.

Přitom jisté vykročení takovým směrem lze na začátku filmu registrovat. Celkově je totiž snímek příběhem tří pošramocených rodin. Albertovým rodičům drhne kouzelnické vystoupení a tím i celý vztah. Hoteliér Bosák se věnuje podnikání a prezidentské kandidatuře a nemá čas na svého syna (proto je z něj takový zlý výrostek). A Johana s Emanem vyrůstají v jakési bizarní manufaktuře na výrobu vánočních (a jiných) figurín, kterou provozuje jejich extrémně skrblivý otec, jenž dokonce předstírá invaliditu, aby mohl pobírat příspěvky pro chráněnou dílnu. Což je samozřejmě motiv nejpodivnější a nejtemnější, ale oproti těm prvním dvěma, poměrně banálním, také brzy zcela upozaděný a vyřešený jakoby mimochodem. Zručně provedená konvence vyhrála nad originalitou – ale příště by třeba nemusela.