Lidovky.cz

COLOURS POTŘETÍ: Marie Rottrová, Joss Stone a ty další. Den ve znamení skvělých zpěvaček

Kultura

  12:17
Počasí se v pátek v Ostravě konečně umoudřilo a připočteme-li řadu výborných hudebních zážitků, vychází nám z toho velmi vydařený festivalový den. Na Colours of Ostrava už třetí, předposlední.

Colours of Ostrava 2018: Joss Stone foto: Petr Klapper

Hlavnímu pódiu kralovaly tři velké zpěvačky. Nejprve, v odpoledním žáru, se sluncem pražícím přímo na scénu, obdivuhodná Marie Rottrová. Nejen probírka nejznámějších hitů, ale i hodně starých písní z doby jejího působení v ostravské soulové kapele Flamingo (a s hostujícím tehdejším parťákem Petrem Němcem v několika duetech), ukázala neuvěřitelnou pěveckou formu protagonistky, včetně její typické - a stále neuvěřitelně sexy - nakřáplé polohy. Kapelu by si Rottrová zasloužila sice o dost lepší, minimálně takovou, která nebude své party číst z not a bude se tvářit aspoň trochu zaujatě, ale tento nedostatek svým charismatem zpěvačka naštěstí dokáže vyrovnat.

Colours of Ostrava 2018: Calexico
Colours of Ostrava 2018: Jessie J

V podstatě ve věku vnučky legendy ostravského soulu je hvězda britské odnože téhož stylu Joss Stone. Té patřil první večerní blok. Zpěvačka sice provedla několik stylových odskoků, k reggae, k country a nejvíc k čistokrevnému popu, ale nejpřesvědčivější byla ona i její kapela právě v soulových kouscích. Její hlas a práce s ním je skutečně i naživo parádní, má pod kůží všechny triky amerických stylově odpovídajících zpěvaček, ale vkládá do svého projevu i vlastní stále velmi mladistvou energii a nebývale sympatický způsob vystupování.

Colours of Ostrava 2018: Jessie J

A třetí zpěvačka na hlavní scéně - ta přilákala, jistě i díky zařazení do festivalového prime timu okolo desáté hodiny, nejvíc lidí pod své pódium. Britka Jessie J sice zpívá čistokrevný pop, ale velmi dobře poslouchatelný i pro ty, kteří mají v oblibě méně masové a prvoplánové žánry. V první řadě umí skutečně skvěle zpívat, za druhé svůj um velmi dobře prodává na pódiu (i když těch promluv mezi písničkami by mohlo a mělo být méně, koncertu zbytečně padá řemen), za třetí má část jejích písní skutečně zajímavý, až „alternativně-popový“ zvuk.

Na festivalové „dvojce“, tedy druhé hlavní scéně, která se s tou první střídá, byli vrcholem dne američtí Calexico, kapela, která u nás přes své relativní stáří stále ještě nehrála. V průběhu svého setu, který začal rockově, ale pak se přehoupl do jejich typického soundu postaveného na odkazech ke stylu cumbia z Latinské Ameriky a mexických mariachi, dokázali nejen přilákat plné hlediště, ale také zprvu poněkud chladné publikum řádně rozhýbat. Kapela plná mimořádných multiinstrumentalistů odvedla jeden z nejlepších výkonů dne.

Colours of Ostrava 2018: Calexico

Absolutním vrcholem pátku ovšem pro mnohé byl blok americké kapely Algiers na scéně Drive. Hudebně originální a textově tzv. angažovaný soubor, v jehož hudbě se na rockovém základu snoubí prvky od gospelu po tvrdou elektroniku, dává do každého vystoupení všechno, to je patrné. Zároveň je to i tak trochu divadlo, zpěvák Franklin James Fisher má vlasy a čelenku a la Jimi Hendrix, což ještě podporuje bílý stratocaster pro leváky, který má ovšem otočený na pravorukou stranu, a předvádí neuvěřitelné pohybové kreace včetně epileptického svíjení na zemi. A ani jeho kolegové nezůstávají v „dělání show“ pozadu. Vše je ale skutečně vypodloženo jinde neslýchanou skvělou hudbou a obrovským energetickým atakem.

Velmi zajímavý program v pátek ovšem nabídla i alternativní scéna, dramaturgovaná hudebním magazínem Full Moon. Už odpoledne zde zahájil projekt Jaro mladého ostravského muzikanta Jaroslava Korbela, kterému se podařilo dostat styl hudby ze svého debutového alba, jež poznamenal svou pečlivou producentskou rukou Martin Tvrdý alias Bonus, do pódiové podoby velmi dobře, při zachování vcelku značných osobních specifik na bázi rozhodně nijak prvoplánového indierockového písničkářství.

Holandský loutnista Jozef van Wissem, známý ze spolupráce s režisérem Jimem Jarmuschem (nejenže napsal hudbu k jeho upírsko-rockerskému majstrštyku Přežijí jen milenci, ale čas od času spolu také koncertují, Jarmusch je docela zajímavý kytarista youngovského ražení), provedl čistě sólový program, postavený na vysloveně minimalistické hře, která vyžadovala značné pozornosti až usebrání, což se asi ne každému ve festivalovém kolotoči podařilo.

Naopak velmi vstřícnou tvář nastavil John Parish. Jeden z nejrenomovanějších producentů světa v oblasti alternativní hudby (nejčastěji spojovaný s PJ Harvey) přivezl osobitě strukturované písničky, ve kterých plynule - ale často i „skokem“ - přecházel z „hladkých“ pasáží do značně neobvyklých harmonií, které upřádal v kooperaci s druhým kytaristou, přičemž zbytek bandu jejich hru zahušťoval. Výsledkem byly vlastně úplně normální rockové písničky, napsané a interpretované ovšem člověkem, který hovoří sám za sebe a je zcela originální. Jak (zdánlivě) jednoduché...

Colours of Ostrava 2018: Lenka Dusilová, Dorota Barová, Beata Hlavenková

Třemi zpěvačkami pátek začal a třemi také skončil, a to v rámci jednoho setu - ideální hudba na dobrou noc. Souručenství Lenky Dusilové, Doroty Barové a Beaty Hlavenkové je posvěceno snad odněkud shůry. Dámy hrají písně ze svých vlastních repertoárů, křehce se vzájemně doprovázejí vokály i instrumenty, přehazují si motivy a bez jakýchkoli pokusů vyniknout jedna na úkor ostatních si při vší poezii a vážnosti na pódiu prostě hrají. Tenhle projekt by si zasloužil okamžitě zaznamenat - kdyby nic jiného, tak třeba jako živá nahrávka.

Poslední den Colours of Ostrava bude ve znamení žánrové všehochuti. Zahraje mimo jiné další živá legenda Grace Jones, bluesman Seasick Steve, elektroničtí GusGus či Kygo, fenomenální africké zpěvačky Oumou Sangaré a Dobet Gnahoré nebo náš Kafka Band.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.