S Karlem Novákem na Poříčí
Kupříkladu mně objevil režiséra Karla Nováka, který je dnes prakticky zapomenutý, ale v šedesátých let vytvořil skvělou éru v tehdejším Divadle E. F. Buriana. Uváděl v československé premiéře Dürrenmatta (Frank Pátý), Ioneska (Nosorožec), pozoruhodnou Millerovo hru Stalo se ve Vichy. Racka a ještě jeho přítele Radúze Máchu si přivedl do Prahy z Olomouce a Ilja s ním strávil od roku 1960 šest sezon, které pro něj byly důležité. Podle něj Novák nebyl tvůrce té které módy, té které doby, prý on sám říkal, že dělá divadlo pro služky.
Dodnes si pamatuji, jak Racek líčil práci s ním na Třech sestrách (1963): „Byl to první pokus vzít Čechova a setřít z něj pavučiny, mýty mchatovské interpretace – plné bolestivých ruských duší, štěkotu psa, tikotu hodin, zámlk, pauz... Četli jsme ten text po faktech, po smyslu a za chvíli jsme začali řvát smíchem, protože ty rádoby hlubokomyslné promluvy, trochu falešné citové vibrace, se začaly jevit v úplně jiném světle.“
Racek u Nováka hrál velké role a byla to plejáda skvělých výkonů – například Päuliho ve Franku Pátém, Glumova v Ostrovského hře I chytrák se spálí, Andreje ve Třech sestrách (Natašu hrála jeho dlouholetá kolegyně z Olomouce Slávka Budínová), titulní roli v Tarelkinově smrti, Chwang Tia ve Fritschově Čínské zdi, Leduca ve Stalo se ve Vichy. Novák měl nemocné srdce a politickou situaci srovnával se svou vlastní, prý říkal: teď byla naděje a pak se mi to zhoršilo. Zemřel příznačně v srpnu 1968, to už ale Racek u Burianů nebyl. V době Novákovy zhoršující se choroby soubor postrádal kázeň, a tak dal výpověď. Teprve pak využil nabídku Františka Pavlíčka, aby šel do angažmá na Vinohrady. Říkal, že mu snad Novák odchod odpustil. „Byl jsem mladý, drzý a poměrně úspěšný, myslel jsem si, že se neztratím.“ A měl pravdu.
Ostudou profesorské rodiny
Ilja se narodil v Praze, jeho otec byl středoškolský profesor, ale největší vliv na něj měl dědeček Adolf z otcovy strany, nefalšovaný pábitel, který o sobě s oblibou rozšiřoval skandální historky, jako třeba že jej coby nemluvně na kostelní schody odložila dáma, která vystoupila z kočáru s hraběcí korunkou. Dědeček Ilju vodíval do divadla, „naučil ho mariáš a číst“. A když mu koupil loutkové divadlo, zahořel k loutkám „láskou dlouhodobou a trvalou“.
Vzhledem k otcově zaměstnání musel na gymnázium, ale bylo to trápení, věčné reparáty, chození za školu a ostuda rodiny. Nakonec ze sexty dělal zkoušku na konzervatoř, ale nepřijali ho a vypadalo, že nezdárný žák bude muset protrpět ještě dva roky na gymnáziu.
V roce 1947 udělal zkoušku znovu a uspěl, po únoru 1948 se z konzervatoře stala DAMU. Jako student statoval i v Radokově Chodské nevěstě, o jejímž zákazu také hezky vyprávěl. První angažmá po škole získal v Krajském oblastním divadle v Olomouci, později Oldřicha Stibora, dnes Moravském. Setkal se tam s režisérem Jaromírem Pleskotem a v jeho režii hrál i Romea, i když milovníci nikdy nebyli jeho parketa. Z Olomouce musel na vojnu, naštěstí do AUS, také se dostal do divadla k Emilu Františku Burianovi a hrál anarchistu v jeho Muži s puškou.
Jenže když olomoučtí estébáci poslali jeho složku v roce 1954 do Prahy, byl s fešáckou vojnou konec a nepomohl ani Burian, i když se snažil. Racek odmítl donášet, a mašíroval k pétépákům do Komárna. Říkal, že PTP byly jeho „univerzity“, potkal se tam s lidmi, které by v životě ani nezahlédl, s neobyčejnou směskou osudů od kněží, vyakčněných vysokoškoláků až po skutečné grázly. Nakonec se ještě jako voják dostal zpět do Olomouce a po vojně se tam vrátil do divadla.
Profiloval se tam jako zajímavý charakterní herec, navíc uhrančivého zjevu. V režii již zmíněného Nováka hrál třeba titulní roli v Hamletovi, bylo to v roce 1956 a Racek vzpomínal, jak Novák s odkazem na potlačení maďarského povstání zdůraznil váhání mezi dýkou a knihou.
Vinohrady a Jan Grossman
Od roku 1966 byl tedy v angažmá v Divadle na Vinohradech. Zůstal tam až do roku 1990, v dalších letech hostoval. Nová ředitelka Jiřina Jirásková prý brala jeho odchod jako zradu. Řekl, že se rozhodl vzít svobodu do svých rukou a pracovat na volné noze. Byl také značně otrávený z působení normalizačního ředitele Zdeňka Míky, kdy se hojně hrály sovětské hry a jiné angažované kousky. „Byli jsme divadlo nahoře chválené, ale proměněné ve stojatý rybník.“
V druhé půlce 80. let sice přišla změna v podobě dramaturgie Jana Vedrala a Racek si zahrál třeba ve výborném Dni delším než století Čingize Ajtmatova nebo v Mistru a Markétce alternoval Wolanda s nemocným Milošem Kopeckým, ale stejně chtěl pryč. Od té doby říkával, že je žoldnéř Thálie, který se nechává najímat do bitev. Za svou vinohradskou éru považoval hlavně tu Pavlíčkovu a spolupráci s režiséry Lubošem Pistoriusem a Jaroslavem Dudkem. Za Pavlíčkova ředitelování hrál krásné a psychologicky náročné role a svým postavám uměl dodat strhující energii, zarytost, nekonečný vztek na svět, ale i velkou vroucnost. Hrál třeba Doktora v Pistoriusově Grandlehárně (podle Steinbecka), Savického v Pavlíčkově dramatizaci Babelovy První jízdní, uvedené pod názvem Nanebevstoupení Sašky Krista (režie Pistorius), titulní roli v Ivanovovi (režie Dudek). Říkal, že na Vinohradech prožil léta tučná i hubená, a tehdy v roce 2000 nebyl z této scény moc nadšený. Ani z divadla celkově, doba přinesla jinou poetiku a ta už nebyla jeho.
Po odchodu z Vinohrad jej v roce 1990 čekala výborná spolupráce s Janem Grossmanem na Havlově Pokoušení, kde hrál Fistulu. Bylo mu líto, že toto setkání kvůli Grossmanově předčasné smrti nemohlo pokračovat, asi by hrál Shylocka v jeho uvažovaném Kupci benátském. „S Grossmanem jsme si padli do noty a moc jsme si užili nad tímto složitým textem, který je jak ruské matrjošky, věty jsou vložené jedna do druhé, takže na konci se člověk vrací na začátek.“ Po roce 2000 Ilja Racek různě hostoval, točil pro televizi, naposledy hrál na Vinohradech v roce 2012 v komedii Mocná Afrodité. Ale také dlouhá léta připravoval oblíbený pořad Trochu šafránu z televizního archivu, podílel se na sestavování scénářů a sám si psal průvodní slovo.
Jeho filmografie není veliká, pamětníci si vzpomenou na mladého Racka v roli spolužáka hlavního hrdiny v Krškově Stříbrném větru. Lehce paradoxní je, že právě Racek, který se s režimem nikdy nezapletl, ba naopak měl s ním potíže, hrál jednu z mála svých filmových hlavních rolí – Julia Fučíka – v Balíkově Reportáži psané na oprátce (1961).
Ilja Racek byl člověk svým způsobem uzavřený, který se v životě nerad předváděl. Kromě intelektu měl i schopnost nadhledu, a když ho něco rozčílilo, řekl to na rovinu. Jako v našem rozhovoru, který se konal v době kolem tzv. televizní krize, kde svému někdejšímu kolegovi Martinu Štěpánkovi za jeho výroky bez pardonu vzkázal, aby mu cosi políbil. A herec byl naprosto jedinečný, podobný typ dnes v českém divadle nenajdeme.
