U nikoho ze zúčastněných není takové ladění alba žádným překvapením. Nejpochopitelnější je samozřejmě u dvaadevadesátiletého Bennetta, který je patrně posledním aktivním harcovníkem swingové éry. A to, že nyní s o čtyřicet let mladší kanadskou pianistkou a zpěvačkou Dianou Krall natočil poctu bratrské tvůrčí dvojici George a Iry Gershwinových, z jejichž tvorby ostatně dámská polovina dvojice také tu a tam čerpá, přesně zapadá do jeho celoživotního uměleckého profilu.
Násobí to ještě kuriozita, která se k albu váže: jednou z písní je také Fascinating Rhythm. Tu Bennett poprvé nazpíval v roce 1949 a byl nyní zapsán do Guinnessovy knihy rekordů, protože časová vzdálenost 68 let a 342 dní mezi původní a druhou nahrávkou téže písně v podání téhož interpreta nemá v historii populární hudby srovnání.
Pětaosmdesátiletý Willie Nelson je sice právem považován především za countrymana, jeho tvorba má ale četné přesahy; zkoušel už točit desky s reggae rytmy, s jazzovými instrumentálkami, s bluesovou atmosférou, s rockovým aranžmá. Ale nejčastěji, pokud už tedy vykročí z countryového žánru, se dotýká právě meziválečných písní z Velkého amerického zpěvníku. Mezi taková alba patří Stardust (1978), Somewhere Over the Rainbow (1981), What a Wonderful World (1988), Moonlight Becomes You (1994), American Classic (2009) anebo, což má v tomto kontextu obzvláštní kouzlo, Summertime: Willie Nelson Sings Gershwin (2016).
Nikoho ze zúčastněných tedy není třeba podezírat, že by se vezl na vlně obnoveného zájmu o starý americký swingem ochucený pop, jejímž nejviditelnějším protagonistou byl v posledních letech Bob Dylan s hned třemi „sinatrovskými“ tituly. Zájem o tento druh hudebního odkazu je za oceánem stálý.
Autenticita
Willie Nelson tentokrát vybral na album My Way, jež je poctou Franku Sinatrovi, skutečně ty nejznámější písně zmíněné provenience. Jeho deska je vlastně jakýmsi „výběrem z bobulí“ Velkého amerického zpěvníku a každá z písní má desítky slavných a stovky méně známých verzí. Mluvíme o titulech Fly Me to the Moon, A Foggy Day, It Was a Very Good Year, Blue Moon, Night and Day, Young at Heart nebo titulní My Way.
Willie Nelson
V takové konkurenci je velice těžké obstát a Nelsonovi se to daří jaksi zpola. Samozřejmě že jej nemůžeme srovnávat se zpěváky kalibru Franka Sinatry, Nelson je vokalista spíše vypravěčského typu, v tomto ohledu vlastně podobně jako zmíněný Dylan.
Co se mu ale daří od první minuty: přesvědčuje o svém skutečně hlubokém vztahu k interpretovanému materiálu. Byť je jeho projev svým způsobem „hrubozrnný“, poněkud naivistický.
To platí i o jeho hře na kytaru ve chvílích, kdy se pokouší hrát sóla, jeho hráčský rukopis je ve své škobrtavosti nezaměnitelný a tím vlastně neodolatelný. Ale vše, zpěv i kytara, působí nesmírně autenticky. Lze dát ruku do ohně za to, že všichni ti Arlenové, Porterové, Rodgersové, Hartové a Mercerové, tedy slavní autoři oněch písní, by dali přednost právě oněm přirozeným a láskyplným verzím před chladnou přeprodukovanou dokonalostí řady popových zpěváků, kteří si stejné písně už dekády „berou do úst“.
Zkušenost
Album Krallové a Bennetta Love Is Here to Stay je v mnohém stylovější, počínaje frázováním obou interpretů a konče svěžím, empatickým doprovodem newyorského tria pianisty Billa Charlapa. Ke „gershwinovkám“ se právě takový průzračný doprovod výborně hodí a nahrávka má uvolněnou atmosféru nočního jamu v jazzovém klubu, kde ostatně právě takovéto písně bývají v repertoáru.
Diana Krall a Tony Bennett
Samozřejmě nemůžeme čekat, že Bennett bude ve svém věku zpívat tak dokonale jako kdysi. Léta obrousila ohebnost jeho hlasu a v rychlejších písních, kterých ale správně není příliš (týká se to nicméně právě nejcitovanější Fascinating Rhythm) tempo těžko stíhá. Ve volnějších skladbách je jeho projev nicméně nezpochybnitelný, právě hlavně po stránce frázování, které má prostě po neuvěřitelných sedmi desítkách let na scéně dokonale zažité.
Všichni tři zúčastnění mají za sebou jistě invenčnější alba. Ale jako upřímné pocty minulosti novinky obstojí.
