Místo Homéra radši Beyoncé, říká držitel ceny Jindřicha Chalupeckého Lukáš Hofmann

LN: Co to bylo za píseň, která zazněla při děkovné řeči?

Byla to Madonna, Substitute for Love, kterou jsem zpíval proto, že se objevila i v jedné mé performanci. Silně mě totiž inspiruje mainstreamová kultura. Jde o pole, do kterého můžeme injektovat svou vlastní subjektivitu, přestože jde o hyperproduktovanou záležitost. Mainstreamová kultura je pro mě mytologie současnosti. Pokud antické Řecko mělo Homéra, my máme Taylor Swift. Nebo možná radši Beyoncé.

LN: Jste druhý nejmladší laureát v historii cen. Je vám pětadvacet let. Cítil jste své mládí vůči ostatním jako handicap?

Ne, necítil jsem ho tak, se vším respektem vůči ostatním finalistům.

LN: Ve Veletržním paláci je k vidění vaše instalace složená z virtuální reality, horolezecké stěny s chyty ve tvaru lidských svalů, z lešenářské sítě a skleněných objektů, které připomínají hady, kapky či spermie. V jedné recenzi se objevilo, že jde o „virtuální cukrárnu“. Jak na ni reagovali diváci?

Obnažené úzkosti světa. Držitelem Chalupeckého ceny se stal Lukáš Hofmann

Pokaždé mi přijde, že je těch reakcí méně, než bych si přál. Současné umění je, ať chceme nebo ne, vždycky propojené s kapitalismem. I v zemích bývalého východního bloku, kde žijeme. Nejsem si jistý, jestli si plně uvědomujeme, že to, co vnímáme jako současné umění, není sdílené v naprosté většině světa. Umělecké školy se současnému umění moc nevěnují, takže toto umění je pak samo o sobě ideologií.

LN: Kdybychom ale měli vaše práce popsat úplnému laikovi. Co byste mu řekl?

Jako člověk, který se zabývá především performancemi, tedy živými výstupy, bylo pro mě zásadní představit změť předmětů, které vyjadřují příběhovost samy o sobě. Je tu také výrazná linka cyklení, nechci říkat recyklace, protože ta má jiné konotace. Pokud se podíváme na lešenářskou síť, jde o motiv, který se v mé práci objevil už dříve, když jsme se Scottem Hopperem stříhali stavební sítě z lešení v Berlíně. V té době jsem tam bydlel. Potom jsme zorganizovali svatební performanci, protože nám ty bílé sítě připomínaly šaty pro nevěsty.

Podobné vzpomínky v sobě nese i malá oranžová taška, kterou si leckdo může splést s odpadkovým košem. Je to zmenšenina, totem nebo amulet, který připomíná performanci, již jsem uspořádal ve Stockholmu. Tam jsme používali podobnou, ale větší tašku, ve které jsme se navzájem nosili. Což jsme koneckonců zopakovali i nyní v performanci určené pro Veletržní palác.

LN: Na co při performancích cílíte?

Všechny moje akce se nesou v duchu bezčasí a poloexistence. I nuance mé tělesnosti je specifická v tom, že se liší od té, kterou využívá například Kateřina Olivová. Ta je, řekněme, velmi tělesná. V mém případě se jedná o tělesnost-netělesnost, jde o rozšířené tělo, které bylo vždycky bitevním polem, semeništěm významů a nositelem politiky.

LN: S cenou je spojena i výhra sto tisíc korun na další umělecký projekt. Už víte, co to bude?

V současné chvíli pracuji na vydání katalogu – umělecké knihy pro výstavu, kterou jsem kurátoroval v dubnu v pražské Futuře. Jmenovala se Vodicí pes slepého psa. Kniha bude zajímavá v tom, že bude obsahovat alegorické texty od jednotlivých participantů a participantek, čili vystavujících umělců. Říkám jim ale raději participanti, protože mezi nimi je například i stylistka a podobně. Zároveň bude obsahovat dialogy s lidmi, kteří se víc než na nějakou deskriptivní popisnost zaměřují na narativní kvalitu, vyprávění o současnosti i na to, jak se taková současnost projevuje.

LN: Momentálně studujete na pražské Akademii výtvarných umění. Myslíte si, že Chalupeckého cena vaše studium nějak ovlivní?

Přijde mi trochu nešťastné mě kódovat jako studenta, protože si myslím, že věci, které vytvářím, nejsou studentské. Přestože pro mě byla škola přínosná, myslím si – a to by se mnou souhlasil i můj vedoucí – že jsem se sebevytvořil do velké míry sám.