Jak vás napadlo uspořádat Jazz World Photo?
Patrick Marek: Prvotně jsem uspořádal na trutnovském festivalu Jazzinec výstavu několika fotografů ze světa, obsahovala 44 fotografií z asi dvaceti zemí. To byl rok 2013. Po úspěšné výstavě nás se šéfem Jazzince Tomášem Katschnerem napadlo udělat soutěž. Ale opravdu se vším všudy, tedy s pěknou cenou a důstojným vyhlášením vítězů. Včetně toho, že první tři finalisty pozveme do Trutnova na naše náklady.
  |
Měl jste inspiraci v nějaké podobné fotografické soutěži?
Patrick Marek: Částečně mě inspirovaly JJA Jazz Awards, ceny asociace jazzových novinářů. To ale není typická soutěž, systémově spíše obdoba Grammy. Nicméně mezi nominovanými a vítězi je i kategorie nejlepší fotografie roku. Ale samostatná fotografická soutěž až do našeho založení opravdu neexistovala. V posledních dvou letech začaly vznikat soutěže národní, trochu se námi inspirovali – a to je skvělé. Jen jedna si od nás vypůjčila i název, což není tak dobré, ale je to v zemi, kde asi neumějí název a koncepci vymyslet sami...
Letos se do Jazz World Photo přihlásily víc než tři stovky fotografů z 43 zemí. Jakým způsobem se o soutěži dozvídají? Existuje nějaká „profesní organizace“ jazzových fotografů?
Patrick Marek: Původně jsem rozesílal pozvánky a osobně oslovoval fotografy. Dnes už je to trochu jinak, jednak si JWP získalo velkou prestiž a fotografové se informují navzájem, jednak aktivně používáme internet. Pomáhá nám stálý člen poroty, španělský fotograf Antonio Porcar Cano, který je zakladatelem portálu JazzPhotographers, asi největší komunity jazzových fotografů na světě. Před lety mě jako asi devátého člena pozval do skupiny fotografů z Evropy, dnes má tento portál sedmnáct tisíc členů. Tam je velká základna a hodně adeptů do naší soutěže. Antonio je od samého začátku v porotě JWP a moc si jeho účasti vážíme.
Výstav finálových snímků už jste absolvovali přes šedesát doma i v zahraničí, včetně jedné v USA. Jak si vysvětlujete takový zájem, když jazz je považován spíš za okrajový hudební žánr?
Patrick Marek: Ano k dnešnímu dni je otevřena 67. výstava, aktuálně v Americkém centru v Praze. Ten zájem mohu vysvětlit jedině sám za sebe. Jsem jazzový fotograf a hudební fotografie mě vždy přitahovala. Fotím i rock a jiné žánry, ale v jazzu je více tajemství a nálady. Má prostě jinou atmosféru než rockový koncert. Hudebník v zakouřeném baru je už minulost, ale pořád „to“ tam je. Myslím že jazzová fotografie vypovídá hlavně o samotě člověka a jeho rozjímání nad životem, o jeho emocích. Evokuje pocit spříznění diváka s hudebníkem na fotografii.
Jak se pozná dobrá jazzová nebo obecně hudební fotografie?
Ivan Prokop: Kromě toho, že je technicky v pořádku, by měla podle mého názoru evokovat atmosféru akce, na níž byla pořízena. Ideální je, když z ní vyzařuje hudba. A je celkem nepodstatné, o jaký žánr jde.
Shoduje se někdy vaše porota jednomyslně? Stalo se vůbec někdy, že by některý snímek získal plný počet hlasů od všech osmi porotců?
Ivan Prokop: Úplně jednomyslně se naše porota neshoduje, pokud si pamatuji, žádný snímek nedostal za dobu trvání soutěže plný počet hlasů. Ale u těch nejlepších fotografií nějaké velké rozdíly v hlasování většinou nejsou.
Jak moc se při hodnocení přihlášených snímků ohlížíte na dodržení hudebního stylu? Kdyby např. někdo přihlásil skvělou fotografii rockového zpěváka, měl by šanci uspět?
Ivan Prokop: V pravidlech máme, že do soutěže mohou být přihlášeny fotografie z oblasti jazzu, blues, world music a přidružených žánrů, což se snažíme pečlivě kontrolovat. Může se stát, že zobrazeného hudebníka neznáme, potom se řídíme citem. V případě pochybností se snažíme konzultovat fotografii s odborníky v zemi, odkud fotografie pochází. Pokud bychom toho rockového zpěváka znali, tak bychom asi byli nuceni takovou, byť skvělou, fotografii do soutěže nepřijmout.
A co třeba takový Mick Jagger? Je to pro vás rockový, nebo (i) bluesový zpěvák?
Ivan Prokop: Mick Jagger je třeba pro mne spíše rockový zpěvák, ale samozřejmě je ta hranice dost křehká. Jako příklad rád uvádím Paula Simona a jeho slavný projekt Graceland, na němž spolupracoval s jazzovými a world music hudebníky. V tomto případě by to bylo opravdu těžké rozhodnout. A ještě těžší by to mohlo být například v případě Karla Gotta v době, kdy v jeho kapele hráli jazzoví hudebníci, třeba pianista Rudolf Rokl nebo basista Vincenc Kummer. Kdybych dostal fotografii, na níž je zobrazen takový hudebník a někde v pozadí stojí Karel Gott, mohlo by být sporné, zda je možné fotografii uznat, či nikoli. Tím bych jen rád ilustroval, že naše rozhodování je někdy v takovýchto případech velmi těžké, zvláště když hudebníky na fotografii neznáme.
Při vernisáži výstavy finálových snímků jste řekl, že se občas pokoušejí někteří fotografové podvádět. Jak jste to myslel?
Ivan Prokop: Občas se stane, že je do soutěže přihlášena fotografie, která nesplňuje podmínku pořízení v uplynulém roce, tedy od 1. ledna do 31. prosince předešlého roku. V tom případě jsme nuceni takovou fotografii do soutěže nepřijmout.
