Nostalgické loučení s Woodym Allenem. Deštivý den v New Yorku přiláká diváky jen ze setrvačnosti

Od Woodyho Allena jsme si zvykli vídat nový film každý rok. Novinka Deštivý den v New Yorku ovšem do kin (a to pouze některých neamerických) dorazila až dva roky po předchozím dramatu Kolo zázraků. V onom mezidobí se z jednoho z nejslavnějších, nejoceňovanějších a nejoblíbenějších amerických režisérů stala v mnoha kruzích persona non grata. Staré obvinění jeho adoptivní dcery ze sexuálního obtěžování v éře Me Too vrátilo úder a Deštivému dnu tak chvíli dělala nežádoucí reklamu prohlášení herců jako Timothéeho Chalameta, že svůj honorář radši věnují na charitativní účely.

Společnost Amazon se dokonce premiéry prvního filmu natočeného v rámci smlouvy na čtyři Allenova díla vzdala a z kdysi lukrativního kontraktu rovnou i vycouvala. Romantická komedie z režisérova milovaného města se tak poprvé ukázala v polských kinech a i do těch českých přišla až nyní, se stigmatem nechtěného dítěte. A co teprve, až ji Allenovi fanoušci uvidí.

Film pro misantropy

Příběh, jenž uvozuje lehký swing, čímž hned v titulcích prozrazuje, že jde o komedii, se odehrává během jednoho víkendu. Ten stráví čerstvý vysokoškolský pár v New Yorku a oba si během něj ujasní určité životní priority. Allen na raná životní tápání mladé dvojice nahlíží s poněkud misantropickou ironií, kterou projevoval už v řadě svých dřívějších filmů. Ironický misantrop by byl také nejvhodnějším divákem dalšího titulu, jímž čtyřnásobný oscarový vítěz ředí své portfolio. Novinka obsahuje potenciál s humorem zkritizovat nevyspělost a pošetilosti lidského rodu. To, co dřív patřilo k silným stránkám tvorby Woodyho Allena, se už ale před lety scvrklo v povrchní opakování a Deštivý den v New Yorku bohužel není v režisérově filmografii posledních šesti let výjimkou. Od hořkého dramatu Jasmíniny slzy je těžké brát Allenovy filmy vážně, protože vypadají jako narychlo napsané kousky, s jejichž režií se tvůrce také příliš netrápil.

V Deštivém dnu se tato „odbytost“ projevuje v několika zásadních bodech. Ústřední charaktery působí jako karikatury dnešního mládí podle představ 83letého intelektuála. Příběh je plný velkých náhod, dialogy jen výjimečně zazáří povedeně břitkým vtipem (zato někdy nechtěně absurdním). A k tomu herci nevědí, jak a co mají hrát. Kdo neviděl romanci Dej mi své jméno, mohl by po tomto filmu pochybovat, proč patří Timothée Chalamet mezi největší herecké naděje dneška.

Jako znuděný chytrý kluk z bohaté rodiny, který potřebuje otřást svými privilegii, tu předvádí překvapivě slabý, nejistý výkon spoléhající na vnější gesta. Pevnou půdu pod nohama najde až v závěru a v nejněžnější scéně romance, v níž melancholicky zpívá song Everything Happens to Me. O moc lépe na tom není ani Elle Fanningová v roli jeho přítelkyně, ambiciózní novinářky, která si stále píše poznámky do notýsku, odsouzené do typu „blbé blondýnky“. Mnoho nepředvedou ani slavné tváře ve vedlejších rolích jako Liev Schreiber, Jude Law nebo Diego Luna, podobně ztracení v nerozvinutých typech nevyspělých mužů po svém využívajících mladou, naivní dívku. Trochu života do své role vnutila jen Selena Gomezová jako výřečnější a vhodnější partnerka hlavního hrdiny.

Mladická vzpoura proti falši

Chalametův protagonista snímku už tak dost zahleděného do svého vlastního světa se jmenuje Gatsby Welles. Vhodnější příjmení by znělo Caulfield, když tu režisér tak očividně odkazuje na inspiraci knihami Velký Gatsby a Kdo chytá v žitě. Jejich příběhům o mladické vzpouře proti falši a zaslepené touze po dívce snů však nemá co přidat. Buďme vděční, že jiný žijící klasik Vittorio Storaro, bývalý kameraman Bernarda Bertolucciho, tu opět kouzlí s barvami a podzimní New York balí do nostalgických odstínů zlaté a melancholických odstínů stříbrné. K nim se hodí všechny odkazy na kulturu před rokem 1960, kterými sečtělý Gatsby plýtvá na svou jednoduchou přítelkyni. Aspoň že jeho potřeba útěchy v baladě Irvinga Berlina je tu podána jako výjimečný rys, ne běžné chování dvacetiletých 21. století.

Allen i přes nezájem části herců a producentů dál točí, nyní ve Španělsku. Deštivý den v New Yorku mezitím připomíná, proč jeho nové filmy sbírají diváky už spíš ze setrvačnosti.