RECENZE: Enzensberger s vykřičníkem. Na tohle dílo by se měly stát fronty

Enzensbergera, ročník 1929, přivedl do češtiny Josef Hiršal. Ve třiašedesátém roce, tedy pouhých šest let po Enzensbergerově debutu, pořídil reprezentativní průřez jeho dosavadní tvorbou Zpěv z potopy. Hiršal (a jeho celoživotní spolupracovnice Bohumila Grögerová) byl s Enzensbergerem v přátelských vztazích dlouho. Padli si do noty osobnostně i umělecky: oba brali poezii a vědu jako rovnocenná zřídla, z nichž se dá napojit básnický text. Oba od konce padesátých let frekventovali experimentální přístupy k básni, spojování lyriky s matematikou, emoce s rozumem, lidskosti se strojovostí. V právě vydaném Mauzoleu, starém pětačtyřicet let, tahle podvojnost silně rezonuje. A co víc, neztratila na aktuálnosti. Mluví k dnešku stejně naléhavým hlasem, jako mluvila k včerejšku.

Enzensberger vystupuje z Mauzolea jako autor bytostně hravý. Ostatně v češtině je možnost číst nejen jeho básně, ale i esejistiku (Eseje, 2008), knížku pro děti (Matematický čert, 2008) či text pro divadlo (Filantrop, 1987); píše i romány, překládá, věnuje se editorské práci. Ta šíře tvůrčího záběru je v Mauzoleu patrná na vertikále i horizontále. Podtitul knihy zní Třicet sedm balad z dějin pokroku. A dějiny, táhnoucí se v tomto případě od pozdního středověku po šedesátá léta minulého století, tady reprezentuje sedmatřicet vybraných osobností – od Gutenberga po Guevaru, od vynálezce knihtisku po revolucionářského naivku, který si popletl svobodu s totalitou, od osobnosti kreativní po osobnost destruktivní.

Přirovnává se k cypřiši

Enzensbergerovo panoptikum je ale daleko širší, v jeho soukromé galerii najdeme dobrodruhy a objevitele, matematiky, fyziky, biology, filozofy, ekonomy, architekty, dokonce politiky. Samé muže, žádnou ženu. A až na pár výjimek – jako jsou Piranesi, Chopin a Mélies – taky žádné umělce. Vědění a poznání vítězí, na koni je rozum, myšlení. Má to svou logiku. Jednak tím Enzensberger demonstruje výše řečené, že poezie a věda mají stejný kořen; jednak je věda v jeho podání vždy dvojsečnou, někdy dost brutální zbraní. Ztráty byly na obou stranách: někdo zaplatil za svého génia zneuznáním nebo šílenstvím, jiný se ve jménu člověka s chutí pouštěl do zločinů proti lidskosti. Třeba psychiatr Cerletti, který „léčil“ nemocného ducha tím, že nešťastníka týral dávkami elektrického proudu. Věda a objevy jdou často ruku v ruce se sadismem.

Aby své postavy představil, zvolil Enzensberger strategii digestu z života a díla, zkratkovité, ostře tesané popisy, které jednou připomenou enumerační eskapády známé z Rabelaisova Gargantuy a Pantagruela, jindy vteřinovou grotesku, černou anekdotu, kterou pěstoval třeba Daniil Charms. O Fryderyku Chopinovi se dozvíme, že byl „minuciózní pracant. Legitimista. Dandy. / Nedůvěřivý vůči každé chvále. Přirovnává se k cypřiši.“ A v portrétu Tychona Braheho čteme: „Jeden fantasta se ujme druhého, Rudolf v Praze. / Proud zlata, proud hostí, ústav pro duševně choré.“ Objektivní, věcné, přesné. Jako encyklopedické nebo slovníkové heslo. Ale s něčím navíc. S tou baladičností vsazenou do podtitulu.

Do fronty!

Pokud Enzensbergerovy texty v dějové části baví a chmury tu rozptyluje občasná komika, finále je vesměs nešťastné, tragické. A nejen konkrétních kauz, i celku lidského poznání, takzvaného pokroku, jenž se kdykoli ochotně zvrtne a místo životu začne posluhovat smrti. Takže Mauzoleum jako báseň s vykřičníkem. Jako varování. Jako pobídka ke kritickému myšlení.

Na tohle dílo by se měly stát fronty, ne na prožrané zbytky nějakého masového vraha...