Pražský hrad, petřínská rozhledna, královská cesta, Národní divadlo – to vše tu stálo a fungovalo za všech režimů. Hotel International (dnes Crowne Plaza Prague) je tak ryzí ukázkou stalinismu, jakou může i Rusko závidět. Před ním se dá věrohodně povyprávět o atmosféře padesátých let, o politických procesech a Miladě Horákové. U Paláce kultury (dnes Kongresové centrum Praha) zase můžete přiblížit ovzduší Husákovy normalizace a sjezdů KSČ. Ale před jakou veřejnou stavbou se zastavit a přiblížit dvacet let svobody?
Podívejte se na developery
Sametová revoluce oslovila skrze média celý svět a teď se chce našinec svému hostovi pochlubit jejími plody. Zcela logicky. Jenže jako průvodce Prahou si při tom připadá poněkud bezradně. Může ukázat Tančící dům na Rašínově nábřeží, Museum Kampa Medy Mládkové, smíchovský Anděl, něco z Karlína a Holešovic (například bývalý pivovar), ale to všechno jsou soukromé investice. Může ukázat i bezprizorná seřazovací nádraží a prohodit cosi o ráji přicházejících developerů. Může ukázat prodlužující se díru skrze Letnou a prohodit cosi o sofistikovaném systému dopravy (nebo totéž v ironickém duchu na magistrále u Národního muzea). Ale dříve či později ho napadne otázka: Proboha, to tu není žádná veřejná stavba, která by posloužila jako symbol dvaceti let svobody?
Vlastně není, zní rozpačitá odpověď. Takovou úvahu si nechme projít hlavou právě dnes, kdy Národní knihovna přestává disponovat Kaplického návrhem. Do dneška se mělo začít s pracemi na projektu – a nezačalo.
Ta podmínka je jednoznačná, a protože Jan Kaplický už nežije, nemůže ani knihovně disponibilní právo na blob osobně prodloužit. Takže končí představa moderní Národní knihovny na Letné, ale nekončí úvahy o Praze a architektonických symbolech porevoluční éry.
Ať už si o blobu – o jeho estetických i funkčních kvalitách – myslíme cokoliv, mohl být právě oním symbolem, k jakému bychom vodili cizí návštěvníky. Vidíš, tohle je Národní knihovna, tu nádheru, tu provokaci, tu hrůzu – podle osobního vkusu a nátury – jsme postavili dvacet let po sametové revoluci, na tomhle ukazujeme, kam jsme se posunuli od doby paláců kultury, mohli bychom říkat. Nebudeme.
Proč vlastně český stát a jeho metropole nemají zájem o urbanismus a progresivní architekturu? To je obecnější otázka, než jakou nabízí spory o Kaplického, o blob, o byrokratické kiksy i politické klacky pod nohy při jeho prosazování. Varšava má moderní knihovnu své univerzity – prosadila ji už první nekomunistická vláda Tadeusze Mazowieckého. Bratislava má moderní budovu Slovenské národní banky.
A Budapešť novou budovu Národního divadla. Nejsou to možná skvosty světové architektury, tedy v případě Budapešti určitě ne, ale přinejmenším dokládají zájem o tvář veřejných staveb po pádu komunismu (i když se to v případě Bratislavy podivně kombinuje s dostavbou ještě komunistického torza Národního divadla). Praha se o nic podobného ani nesnaží.
Na schůzce s podsvětím
Naši optiku pokřivil osobnostní i politický boj. V debatě nejde o knihovnu, nýbrž o táborové pozice fanoušků a odpůrců blobu. Primátor Bém zůstává zapsán jako ten, kdo účelově obrátil („věřím, že Národní knihovna bude za pár let sebevědomě, ale i citlivě dokreslovat pražské panoráma a stane se dalším obdivovaným skvostem pražské architektury,“ tvrdil v březnu 2007). Vlastimil Ježek pak jako ten, kdo zapškl po neúspěchu své vize.
Proč vlastně blob politicky neprošel? Rozhodlo to, že jsme „nezískali podporu pražského politického podsvětí, které si politiky vodí jak v loutkovém divadle“, řekl na podzim pro magazín Vysoké školy ekonomické. A fakt, že mu dal ministr kultury Jehlička výpověď, shodou okolností loni 21. srpna, uvádí Ježek v dnes vycházející knize nadpisem „Ministr udeřil 21. srpna“. To jako chce naznačit, že kdyby dostal výpověď 16. ledna, tak by byl druhým Palachem?
V příběhu letenského blobu těžko najdeme vítěze. Ti, kteří zdůrazňují, co nechtějí a co se jim nelíbí, vyhráli nad těmi, kteří říkají, co se jim líbí, dá se paušalizovat. Ale je to ošidný triumf. ODS tak nahnala Kaplického do náruče Paroubka a člověk se diví. Když Mirek Topolánek mluví o tvrdém jádru a měkkém obalu ODS, proč jeho strana skrze blob pouštěla měkkému obalu žilou?
Když si to člověk v hlavě shrne, začíná se mu rýsovat trasa pro návštěvy z ciziny. Zaveďte je na Letnou, k metronomu, který byl spuštěn jako provizorium, ale funguje stále. Tohle jsme tu postavili po sametové revoluci, na Stalinově soklu, můžete říci od srdce.
Podívejte se na developery
Sametová revoluce oslovila skrze média celý svět a teď se chce našinec svému hostovi pochlubit jejími plody. Zcela logicky. Jenže jako průvodce Prahou si při tom připadá poněkud bezradně. Může ukázat Tančící dům na Rašínově nábřeží, Museum Kampa Medy Mládkové, smíchovský Anděl, něco z Karlína a Holešovic (například bývalý pivovar), ale to všechno jsou soukromé investice. Může ukázat i bezprizorná seřazovací nádraží a prohodit cosi o ráji přicházejících developerů. Může ukázat prodlužující se díru skrze Letnou a prohodit cosi o sofistikovaném systému dopravy (nebo totéž v ironickém duchu na magistrále u Národního muzea). Ale dříve či později ho napadne otázka: Proboha, to tu není žádná veřejná stavba, která by posloužila jako symbol dvaceti let svobody?
Vlastně není, zní rozpačitá odpověď. Takovou úvahu si nechme projít hlavou právě dnes, kdy Národní knihovna přestává disponovat Kaplického návrhem. Do dneška se mělo začít s pracemi na projektu – a nezačalo.
Ta podmínka je jednoznačná, a protože Jan Kaplický už nežije, nemůže ani knihovně disponibilní právo na blob osobně prodloužit. Takže končí představa moderní Národní knihovny na Letné, ale nekončí úvahy o Praze a architektonických symbolech porevoluční éry.
Ať už si o blobu – o jeho estetických i funkčních kvalitách – myslíme cokoliv, mohl být právě oním symbolem, k jakému bychom vodili cizí návštěvníky. Vidíš, tohle je Národní knihovna, tu nádheru, tu provokaci, tu hrůzu – podle osobního vkusu a nátury – jsme postavili dvacet let po sametové revoluci, na tomhle ukazujeme, kam jsme se posunuli od doby paláců kultury, mohli bychom říkat. Nebudeme.
Proč vlastně český stát a jeho metropole nemají zájem o urbanismus a progresivní architekturu? To je obecnější otázka, než jakou nabízí spory o Kaplického, o blob, o byrokratické kiksy i politické klacky pod nohy při jeho prosazování. Varšava má moderní knihovnu své univerzity – prosadila ji už první nekomunistická vláda Tadeusze Mazowieckého. Bratislava má moderní budovu Slovenské národní banky.
A Budapešť novou budovu Národního divadla. Nejsou to možná skvosty světové architektury, tedy v případě Budapešti určitě ne, ale přinejmenším dokládají zájem o tvář veřejných staveb po pádu komunismu (i když se to v případě Bratislavy podivně kombinuje s dostavbou ještě komunistického torza Národního divadla). Praha se o nic podobného ani nesnaží.
Na schůzce s podsvětím
Naši optiku pokřivil osobnostní i politický boj. V debatě nejde o knihovnu, nýbrž o táborové pozice fanoušků a odpůrců blobu. Primátor Bém zůstává zapsán jako ten, kdo účelově obrátil („věřím, že Národní knihovna bude za pár let sebevědomě, ale i citlivě dokreslovat pražské panoráma a stane se dalším obdivovaným skvostem pražské architektury,“ tvrdil v březnu 2007). Vlastimil Ježek pak jako ten, kdo zapškl po neúspěchu své vize.
Proč vlastně blob politicky neprošel? Rozhodlo to, že jsme „nezískali podporu pražského politického podsvětí, které si politiky vodí jak v loutkovém divadle“, řekl na podzim pro magazín Vysoké školy ekonomické. A fakt, že mu dal ministr kultury Jehlička výpověď, shodou okolností loni 21. srpna, uvádí Ježek v dnes vycházející knize nadpisem „Ministr udeřil 21. srpna“. To jako chce naznačit, že kdyby dostal výpověď 16. ledna, tak by byl druhým Palachem?
V příběhu letenského blobu těžko najdeme vítěze. Ti, kteří zdůrazňují, co nechtějí a co se jim nelíbí, vyhráli nad těmi, kteří říkají, co se jim líbí, dá se paušalizovat. Ale je to ošidný triumf. ODS tak nahnala Kaplického do náruče Paroubka a člověk se diví. Když Mirek Topolánek mluví o tvrdém jádru a měkkém obalu ODS, proč jeho strana skrze blob pouštěla měkkému obalu žilou?
Když si to člověk v hlavě shrne, začíná se mu rýsovat trasa pro návštěvy z ciziny. Zaveďte je na Letnou, k metronomu, který byl spuštěn jako provizorium, ale funguje stále. Tohle jsme tu postavili po sametové revoluci, na Stalinově soklu, můžete říci od srdce.
