Dotlačily mne k tomu okolnosti, potřeba se finančně zabezpečit, ale hlavně touha spatřit události, o kterých mluví celý svět, na vlastní oči. Přesvědčit se, že výseky z reality, které nám předkládá například televize jako realitou samotnou, jsou přesně těmi, které si zaslouží reprezentovat danou katastrofu.
A tak jsem začala pročesávat oblasti prosycené koncentrovaným lidským neštěstím sama. I Egypt patřil mezi regiony, do kterých mne hnala snaha přesvědčit se, že situace se má tak, jak mi ji předhazují média.
Ne, nechci mít na náhrobku vytesána žádná velká slova o hrdinství a zásluhách. Vůbec mne netěší, když jsem svědkem lidského umírání a zlotřilosti. Když musím psát o těch nejhorších lidských vlastnostech, které historie kdy zaznamenala, o podlosti a krvežíznivosti, o zbabělosti a krutosti politiků a zhovadilosti vojenských velitelů.
V Egyptě byla práce přece jen radostnější. Ne že by se tam zhovadilosti nedostávalo, ale přece jen Káhirou vládla jakási vznešenější atmosféra, jakýsi duch revoluce, jejímž hlavním cílem je spravedlivější společnost.
Přiznám se bez mučení, ti demonstranti na káhirském náměstí Tahrír mi byli určitě mnohem víc sympatičtější, než nájezdníci poslaní na velbloudech, zřejmě zvrhlou tajnou policií, aby mlátili po hlavách kolemjdoucí z tábora odpůrců prezidenta.
Nakonec je Mubarak fuč a zůstala jen hořká vzpomínka na vyděšené dvouhrbé tvory a vzduchem svištící řetězy. A na zvláštní vzrušení v očích mužů s klacky na obou stranách barikády – ať už mydlili po hlavách jedni druhé či druzí první, nadšení pro mydlení po hlavách bylo identické.
Neznám duši Arabů, "mou" doménou jsou jiná teritoria. Proto jsem asi dvě hodiny váhala, zda tuhle výzvu - odletět do Káhiry – přijmout. A nevypadat, jako krvelačný exot, patologicky toužící se zviditelnit a proslavit na účet cizí krve.
Nakonec jsem odjela na letiště s poměrně čistým svědomím. I Egypt je můj obor, dá-li se to tak říct. Něco totiž přece jen spojovalo muže, které jsem viděla v Čečensku uřezávat hlavy ruským zajatcům, v Afghánistánu klást miny na cesty, či v Indonésii útočit na obchody Číňanů a rabovat je a v Egyptě připravovat si kameny z dlažebních materiálů tak, aby měly co nejostřejší hrany a co nejbolestivěji zraňovaly.
Všichni ti muži, ze všech těch rvaček, válek a tahanic (věřím, že mi tohle tvrzení prominou), měli v očích jakési plamínky vzrušení. Začnou tahle světýlka plápolat ve chvíli, kdy chlapečci dostanou první umělohmotný samopal. U některých to u toho plastu naštěstí zůstane a dál se neposunou. Jiní přejdou časem na sofistikovanější materiály.
A teď proč to vlastně píšu. Vzkaz těm, kteří mne častovali jmény nehezkými a radili, abych nikam nelezla, zůstala za pecí a neotravovala se svou chorobnou touhou vyniknout s pomocí krve prolité jinými. Pravdivá informace je to, za co mi stačí poděkovat.
Měla bych dodat "pánové". Neboť s podobnými výtkami vystoupili výhradně slovenští a čeští muži. Přesně ti, kterým se v očích rozsvítí plamínky nadšení, když mají příležitost beztrestně někoho mydlit po hlavě. Věřím, že jim tam zasvítilo, i když mi nadávali do skotu domácího.
