Mayová nastínila plán, jehož prioritou je čelit džihádistické ideologii a jejím útočištím. To je pochopitelné, ale když Mayová mluvila o útočištích, zdůraznila internet a firmy jako Facebook či Twitter. Jistě, neboť toto prostředí může regulovat stát. Ale jak může stát regulovat útočiště typu stále početnějších etnických čtvrtí? To je kruciální otázka.
V době, kdy Británie hledá obranu proti džihádistům a my si připomínáme výročí operace Anthropoid, se nabízí jisté srovnání. Pro někoho možná cynické, proto raději zdůrazněme, že nejde o paralelu, natož o společnou kauzalitu, a že likvidaci (de facto popravu na rozkaz exilové vlády) nacisty Heydricha nelze srovnávat s plošným terorem džihádistů proti civilistům. Ale jedna linka tu společná je – a to role zázemí.
Operace Anthropoid působí z dnešního pohledu primitivně. Parašutisté měli za sebou jen kratičký výcvik, k dispozici jen prostinkou výbavu – a přesto uspěli. Hlavně proto, že tu měli zázemí, jež jim umožnilo „splynout s davem“. Přesně to umožňuje úspěch i džihádistům s primitivní výbavou ve městech západní Evropy. Je pro ně nezbytný internet, když si vystačí s dodávkou a několika noži? Když mají k dispozici celé čtvrti, kde „splynou s davem“? Kde ten, kdo by na ně snad upozornil policii, získá v nemalé části komunity nálepku zrádce?
Tato útočiště jsou pro teroristické útoky důležitější než internet. A na rozdíl od internetu je politik nemůže regulovat či „zakázat“, aniž by získal cejch islamofoba. V tom spočívá kvadratura kruhu obrany proti džihádistům – alespoň v těch zemích, kde muslimskou migraci vítali.