Čtenáře ovšem zajímají jen ty pasáže, které jsou věnované jejímu milostnému poměru s Václavem Havlem. A autorka je tím překvapena (sic!). Asi jsem staromódní, ale ono pořekadlo „gentleman si užije a mlčí“ vztahuji i na ženy. Ale mnohé dámy to, jak vidno, tak necítí, ať už je za tím odplata, nebo chlubivost. Přitom všechny tak rády ve svých literárních rekapitulacích života s ním zdůrazňují, jak ho milovaly a jaké je díky němu potkalo souznění a životní láska.
Milé dámy, vy, které jste tak učinily nebo chcete učinit, životní láska se přece nepomlouvá ani neznemožňuje, i když se nezachovala tak, jak jsme si přály. Paní Vodňanská není v českém písemnictví zdaleka první, kdo měl potřebu sdělovat, jak bylo v posteli se slavným mužem. Vlastně to začala už Olga Scheinpflugová v Českém románu, která též potřebovala národu sdělit, že Karel Čapek na tom stran naplnění manželství nebyl nejlépe. V kontrastu s dnešními zpověďmi je to ovšem decentní naznačování a kniha věru není úderem proti Čapkovi. Zato paměti novinářky Boženy Neumannové-Hodačové (Byla jsem ženou slavného muže), druhé manželky básníka Stanislava Kostky Neumanna, jsou výživné. S chotěm si tu vyrovnala účty dost drsně, ale neopomněla popsat, jak ji okouzlil a jak ho milovala.
Střez se hněvu uražené ženy
MACHALICKÁ: K čertu s Koněvem. Socha maršála je symbolem čtyřicetileté mizérie |
Jitka Vodňanská si prý účty nevyrovnává a jistě tomu i sama věří. Když ona ale realita hraje proti ní a v knize je to též čitelné: nikdy se nesmířila s tím, že po smrti první Havlovy ženy nekráčela po zásluze k oltáři s ním ona, ale nově se vyskytnuvší mladší a půvabnější fiflena. Inu, muži takoví jsou. A tak zapuzená milka vrací úder, neboť jak se praví v Moliérově Donu Juanovi – střez se hněvu uražené ženy.
Jsou názory, že soukromí výjimečných lidí je věc veřejná, že zvláště epistolární formy vztahů jsou cenným pramenem literární a jiné historie. Co asi tak cenného pojde z uveřejnění Havlova dopisu, v němž pisatel svěřuje papíru pochybnosti nad svými rozkolísanými vztahy k ženám, jeho váhání je tu hlavně zprávou o psychické nevyrovnanosti, až depresi, které svěřuje osobě, k níž má důvěru. Opravdu bylo nutné toto předhazovat publiku?
Změní to něco na tom, jak se Václav Havel statečně choval ve veřejném životě, kolik toho pro nás vykonal a jakou autoritou byl? Ne, to je jen střelivo pro ty, kdo ho nenávidí, protože sami mu nesahají ani po kotníky. Jestliže jeho soukromí tak hanebně porušují i ti, kteří vykřikují, jak ho milovali, je to smutné. Nemluvě o tom, že sám o něm nejlépe uměl napsat ve svých hrách a vysmát se své neobratnosti a podléhání ženám. Takové Largo desolato je stokrát zábavnější než celé paměti paní Vodňanské včetně zmíněných dopisů, které se hned staly soustem pro bulvár.
