Poslední slovo Tomáše Baldýnského: Budoucnost je teď
Premium
Čtu si tak něco o létajících autech, vybavím si, jak jsem si kdysi dávno z Tržiště zajímavostí vystřihnul zrnitý černobílý obrázek auta s křídly, nalepil si ho kanagomem na prádelník, před spaním se na něj koukal a přál si, abych se do té budoucnosti mohl podívat, když mi došlo, že v ní žiju. A že mi tehdy vůbec nedocházelo, jak snadné je tam se dostat – stačí jenom počkat, přiměřeně dlouho.
Je to způsob vhodný pro každého. Jenže potíž s tímto druhem cestování časem spočívá v tom, jak obtížné je vzít sebe samotného s sebou. Zvlášť na tak dlouhou cestu, takže přemýšlím: co by si asi myslel ten osmiletý já. Jak by hodnotil tu budoucnost, po které tak toužil, když si počítal, kolik mu bude, až bude rok 2000, když si představoval, že v budoucnosti budou mít doma taky telefon, jako mají u Minaříků, protože v budoucnosti bude mít telefon v předsíni každý, že do filmů se bude moci vstupovat jako do pokoje, že budeme létat na Mars. Byl by tak zklamaný jako já? Anebo by si nadšeně sednul k YouTubu a vstal až ve třiceti?
Do filmů se zálohovanými brýlemi vstupovat můžeme, na Mars létáme, telefon máme nejen v předsíni, ale i v hodinkách, ve sluchátkách (do jednoho tajného baru se nemohu dostat jinak, než že přede dveřmi vytáhnu telefon, vytočím zámek a ten se mi otevře). Ale místo úžasu, který budoucnost slibovávala, se dostavují pochybnosti.
Lítací auta, k čemu nám mají být? Budou menší zácpy? Tuhle jsem hodinu seděl v letadle na ranveji, než se uvolnila letecká zácpa nad Frankfurtem. Životnímu prostředí to taky nepomůže, protože logicky je třeba více energie na udržení čehosi ve vzduchu než na posunování téhož po povrchu. Mars, jasně, je to sexy a prý to bude nutné, protože spotřebujeme všechno na téhle planetě. Ale co kdybychom se naučili toho spotřebovávat méně. Jenže říkejte to osmiletému debílkovi, co si představuje, že mu mamka s tátou koupí k osmnáctinám auto s křídly a on pak poletí někam do háje. A jak, navíc?
Moje oblíbená písnička o cestování časem je od Karla Plíhala. Zpívá, jak za tři čtvrtě století se svou holkou oslaví stovku (otevřou si víno a sednou si na pohovku). A to víno má být ročník 2020. Budou ho pít, ona bude každým hltem deset roků ztrácet a až jí bude pětadvacet, bude lahev prázdná a ona bude jako tehdy líznutá a krásná. Něco mi říká, že si to letošní víno nakoupím. Ná ná ná nanáná.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
