Poslední slovo Karla Olivy: 100 let Trianonu |
V tomto ohledu se angažoval zejména hnědohuňatý lesů pán, který kromě občasného lovu čerstvé lidské večeře měl na svědomí i škody na příbytcích, dobytku či jiném majetku. A protože naši předkové věřili v magickou moc slov, zdráhali se vypustit z úst výraz, jímž toto zvíře označovali, neboť se obávali, že by je tím mohli přivolat.
Proto znění tohoto slova dnes neznáme – nebylo vyslovováno a tak se nedochovalo. Avšak i když se název zvířete obávali vyslovit, potřebovali o něm mluvit: nejčastěji tak činili opisem označujícím někoho, kdo jí med – tedy výrazem „medojed“, či případně někoho, kdo ví, kde je med, čili „medověd“ (hypotézy se různí).
Z toho se časem vyvinulo všeslovanské slovo „medvěd“. Podobnou tabuovou náhradu si nevytvořili jen Slované, ale její ekvivalenty najdeme i v germánských jazycích („hnědý“ v různých variantách), velštině („medový vepř“), litevštině („lízač“) i jinde.
Člověk by řekl, že v naší osvícené době už by pověry – včetně zmíněné víry ve schopnost slov měnit skutečnost pouhým svým zvukem – měly být překonány. Samozřejmě. Jenže jak kolem sebe vidíme, bohužel nejsou.
Kvintesencí současné podoby této pověry je přesvědčení tzv. progresivních liberálů, že když budou některá „hanlivá“ slova nahrazena jinými „(politicky) korektními“, napraví se tím vztahy ve společnosti. Například tedy že vypuštěním slova „Negro“ z angličtiny a jeho nahrazením výrazem „Afroameričan“ bude ve Spojených státech vymýcen rasismus, či že u nás povede substituce slova „cikán“ za „Rom“ k ryze rajskému soužití majoritní společnosti s příslušným etnikem.
Poslední slovo Karla Olivy: Zastupitelská |
Příkladů jsou tisíce, praxe ovšem nepřekvapivě ukazuje, že věci takto nefungují, a to prostě proto, že nefunguje onen pověrečný princip: slova nejsou všemocná, jsou naopak jen víceméně náhodným zvukovým kódem, a na skutečnosti nemůže jejich potlačení či prosazení samo o sobě změnit naprosto nic. A naopak, pokud se změní skutečnost, dojde ke změně i v jazyce.
Takže je plýtváním veřejnými prostředky vydávat takové příručky, jako je ta s titulem „Jak mluvit a psát o lidech a s lidmi s postižením“ z dílny zástupkyně ombudsmana Moniky Šimůnkové, kde se mj. stanovuje, že nemáme užívat slova „slepec“, ale jen a pouze „člověk, který je nevidomý“ se zdůvodněním, že „Termíny ‚slepý‘ nebo ‚slepec‘, včetně víceslovných spojení obsahujících (sic!) tento termín, jsou urážlivé“. Jsem pevně přesvědčen o tom, že pro naprostou většinu mluvčích češtiny, včetně slepců, jde o výrazy zcela neutrální – a že v ombudsmanově kanceláři by se raději měli věnovat skutečným problémům.
