Spisovatel Jaroslav Veis | foto: Lidovky.cz
Nechtěl jsem se nechat utopit v mohutném proudu informací o covidu-19, v modelech dalšího vývoje čísla R, v rozhovorech odborníků o pandemii, názorech komentátorů na pandemii a hodnocení ministrů selhavších v boji s pandemií. Takže když občas zazněla informace z nějakého pevného břehu, mé ucho po ní chňaplo jak ruka tonoucího po příslovečném stéble.
Tohle stéblo upozorňovalo na 80. výročí vydání románu Komu zvoní hrana a rádio mi ho do svého prudkého proudu nastavilo víckrát. Dozvěděl jsem se, že je to román kultovní, že Ernest Hemingway ho napsal na základě zážitků ze španělské občanské války, že příběh byl tři roky po vydání zfilmován Samem Woodem a že deník Le Monde knihu označil za osmé nejdůležitější dílo 20. století.
A taky že „výraznou stopu román zanechal i v Česku, kde se dočkal 13 vydání a jejím názvem se inspiroval i sitcom Comeback, který jeden ze svých dílů pojmenoval Komu zvoní hrany“.
Když jsem to slyšel poprvé, sáhl jsem do knihovny. Knížku jsem chvíli hledal. Tři poslední dny v životě profesora Roberta Jordana z Montany, který se vprostřed španělské občanské války stane republikánským partyzánem, potkává hrůzy války, lásku, lidi moudré i slabé, aby se, fatálně zraněný, rozhodoval, zda a proč má smysl umírat i zabíjet, protože „svět je krásný a stojí za to, aby pro něj člověk bojoval, a já ho strašně nerad opouštím“. Je to opravdu skvěle napsaná a silná kniha, možná víc, než aby ji chtěl člověk mít pořád po ruce.
Když jsem to slyšel podruhé, zagoogloval jsem si. Byl to první Hemingwayův skutečný bestseller, 210 tisíc výtisků se prodalo okamžitě, za půl roku půl milionu.
O rok později měl dostat Pulitzerovu cenu, nepsaný šéf poroty Nicholas M. Butler, mimochodem nositel Nobelovy ceny míru (1931), však rozhodnutí kolegů vetoval (kniha mu přišla pohoršující a odpudivá), a tak v roce 1941 cena udělena nebyla.
Taky jsem si přečetl první recenzi Ralpha Thompsona v New York Times z 21. října 1940. V tom příběhu je všechno, krev, vášeň, dobrodružství, hrubost, komedie i tragédie, píše kritik, vše pospolu a neoddělitelné. Je to první velký román o druhé světové válce.
No a pak jsem si, zvědav, jak se čeští tvůrci inspirovali, pustil večer na YouTube příslušný díl Comebacku. Zazní to asi ve třetině epizody, jejíž podstatná část se odehrává ve fast foodu Happy Chick. Nejdřív cinkne časovač z friťáku, že je dofritováno, a pak manažer provozovny zvolá: „Komu zvoní hrany?“ Už o zlomek vteřiny dřív, než člověku dojde, že má na mysli hranolky, zní postsynchronní smích.
V tomhle příběhu je taky všechno: přepálený olej, prachy, křivárny, komedie i tragédie, vše pospolu a neoddělitelné. Ach jo.
