Poslední slovo Radky Kvačkové: Zločinci
Premium
Poslední dobou mi tak trochu vrtají hlavou zločinci. Nevím, jestli proto, že se pořád ještě hodně mluví o zločinech minulosti, nebo proto, že už se začíná mluvit o zločinech současnosti. Aspoň na Facebooku a u nás v ulici. „Všechno jsou to zločinci,“ shrnul nedávno diskusi o politické, hospodářské a morální situaci v Českých zemích soused Láďa, který se vyšel před dům nadýchat čerstvého vzduchu jako já.
Kdo je to vlastně zločinec, ptám se v duchu, a jak asi přemýšlí? Jestlipak vždycky ráno, když vstane, uvažuje, co za zločin by měl dneska spáchat? A říká tomu vůbec zločin?
Hledám i v literatuře. Teď jsem se třeba dočetla, že jeden z nejodpornějších mužů Hitlerovy třetí říše Josef Mengele, známý jako ten, který stál u příjmu v Osvětimi a ukazoval, kdo půjde rovnou na smrt a kdo ještě chvíli ne, tvrdil, že zachránil víc Židů než kdokoli jiný. U velitele tohoto hrůzného tábora Rudolfa Hösse zase převažoval pocit, že jen a jen pilně pracoval. A skutečně prý byl v permanenci dnem i nocí, aby ta vyhlazovací mašinerie fungovala, až se z vyčerpání zhroutil a museli mu dát pauzu.
Osobně žádného zločince neznám, což je pro posuzování problému trochu škoda. Jeden člověk na tuto roli aspiroval, protože mě chtěl okrást o rodinný majetek, ale trvalo mu to tak dlouho, až jsme se poněkud sblížili a já musela uznat, že je s ním někdy snazší řeč než s některými členy rodiny. To může být na zločincích trochu matoucí. Někdy dokonce tak, že začnete pochybovat, jestli jsou dost zlotřilí, abyste je zapudili.
Otázku zločinců ještě komplikují média, která zločin prodávají, a když ho nemají na skladě dost, vypomáhají si všelijak. A taky politici, kteří tvrdí, že všichni – kromě jich samotných – jen podvádějí a kradou. Nějak se mi to nezdá, ale možná prostě nemám se zločinem dost zkušeností. Vlastně jsem se s ním tváří v tvář setkala jen jednou, když jsem jela na kole na nákup a koukám, dva darebáci povalili v Lázeňské ulici mladého turistu a sebrali mu peněženku a mobil. Samozřejmě se hned dali na útěk a běželi hodně rychle, takže turistova šance dohonit je byla malá. Chvilku mu trvalo, než se vzpamatoval, a mně, než jsem kolo, které jsem mezitím zaparkovala, zase nastartovala a otočila.
Honička to byla docela dramatická. Přes Maltézské náměstí Harantovou uličkou – na jejím konci jsem je skoro měla, jenže do té další, Karmelitské, se nedalo vjet, protože se zrovna opravovala a před mým předním kolem se objevil metrový příkop. Zloději ho ovšem přeskočili. Když se octli na jeho bezpečné straně, otočili se ke mně, drze se zašklebili a přidali pár slov o tom, co si s tím svým bicyklem a pokročilým věkem můžu. Byl to fakt docela hnusný pocit.
Musím říct, že něco takového mi zatím žádný politik neudělal. Z čehož soudím, že politici nebudou největší zločinci, jak někdo tvrdí.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
