Tak tedy: jsem ráda, že představitelé České republiky zareagovali na informace o podílu ruských tajných služeb na výbuchu ve Vrběticích, a velmi mě těší vyhlídka na to, že se přebujelá ruská ambasáda v Praze smrskne na patřičný počet diplomatů a zaměstnanců. Dlouho mě trápilo, že je to tak nabubřelý orgán, a nedovedla jsem si to vysvětlit jinak než tím, že jde o jakousi základnu pro rejdy ruských služeb i jinde v Evropě.
Jenže o tom nerozhoduji, máme na to své zvolené zástupce a těm to zřejmě nijak zvlášť nevadilo. Teď by se tedy měla situace během několika týdnů srovnat a to je dobře.
Zřejmě nejsem sama – za pouhé dva dny po tom skandálním odhalení jsem po letech na toto téma slyšela dobrý politický vtip: nejspíš to vytržení z vleklé covidové kauzy povzbudilo i vtipálky, kteří ty vtipy vymýšlejí – přišlo mi to jako vytržení z dlouhodobé letargie, politických vtipů bylo pramálo a ty, které ke mně dolehly, za moc nestály. Přitom ta rezistence projevující se neuctivým vtipkováním po dlouhé desítky let normalizace dokazovala naši nespokojenost.
Bylo to málo? Bylo to dost? Těžko soudit, tlak byl silný. Aspoň ale ty vtipy jasně říkaly, že ponížení a pocit hanby nemá jen hrstka chartistů, že prostupuje společností a že společnost nějak reaguje. Koneckonců je takový jedovatý vtip lepší než si jen navzájem v ústraní vzájemně stěžovat.
Ano, těší mě, že se představitelé naší země chovají jako zástupci vlády suverénního státu, který nepadá na kolena před velikánem v blízkém sousedství. Česko není velký stát – ale není samo, je součástí velkých politických, ekonomických a vojenských celků, které nám v dnešní nepříjemné situaci vyhlašují solidaritu – a pevně doufám, že nezůstane u slov, že se tato solidarita projeví i skutky. A těší mě, že rozhodnutí vlády podporuje i většina opozice, která tu vládu rozhodně nemiluje.
Teroristický útok ve Vrběticích je opravdu silný kalibr, tady bychom neměli myslet jen na to, jak dopadnou podzimní volby. Podaří-li se nám opravdu narovnat velikost našeho a ruského velvyslanectví, bude to dobré pro nás všechny i pro postavení naší země na mezinárodní scéně.
Chtěla jsem ale původně psát o něčem jiném, dokonce jsem měla už řadu týdnů poznámku v kalendáři, že bych měla napsat o tom, že příští úterý to bude rovných čtyřicet let, co československé komunistické bezpečnostní orgány zadržely na našich hranicích kamion, který sem vezl „zakázanou“ exilovou literaturu a časopisy, načež putovalo do vězení skoro dvacet lidí. No, nezbývá mi než nechat onu někdejší podporu ze Západu napříště.
