Husité: mýty a fakta

Revoluce propukla útokem davu na Novoměstskou radnici. Ukázalo se, že převrat klidný nebude

Spolek Plzeňský Landfrýd připravil 30. července 2019 na Novoměstské radnici v Praze k připomínce 600 let od první pražské defenestrace divadelní ztvárnění událostí z konce července roku 1419, kdy rozzuření příznivci husitství vyhodili konšely z okna radnice. | foto: ČTK

Premium Seriál

PRAHA - Kostnický koncil a následně i nový papež Martin V. nehodlali s husity o jejich programu diskutovat. Vrcholný církevní sněm už v červnu 1415 zamítl podávání svátosti oltářní pod obojí způsobou laikům a o rok později pohnal více než 450 českých a moravských šlechtických signatářů stížného listu proti Husovu upálení před svůj soud.

PETR ČORNEJ, historik

17. dubna 2020 5:00

• 0 příspěvků

Jednotlivé díly premiového seriálu Husité: mýty a fakta najdete zde

K tomu se pochopitelně nikdo z předvolaných nedostavil. Protihusitské výnosy a instrukce nejvyšších církevních úřadů kolovaly Evropou. Koncil i papežství povzbuzovaly české katolíky a král Zikmund v listech adresovaných Husovým přívržencům střídal cukr s bičem. V Českém království zatím den od dne sílily pozice husitů, kteří nadále počítali s tichou podporou krále Václava a zmocnili se pražských farních kostelů, odkud vypudili katolické kněze.

Pod přímým patronátem vysokých zemských úředníků, královských dvořanů a četných šlechticů se laický kalich rychle šířil i na venkově. Vystrašení řeholníci, v nichž husité spatřovali neužitečné osoby, opouštěli kláštery a spolu s klášterními poklady a knihami hledali útočiště na hradech katolické šlechty či ve spřátelených církevních institucích za hranicemi.

Autor: PETR ČORNEJ, historik

Témata: Historie, Seriál Husité, radnice, Jan Hus, Martin V., klášter, Václav IV., Jan Želivský, Nové Město, Petr Čornej, Praha, Velikonoce

• Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)
• Sdílet na Facebooku
• Sdílet na síti X

• Mohlo by vás zajímat

Žižka je moje prokletí, říká vítěz knižních cen Magnesia Litera Petr Čornej

RECENZE: Husité ve vlastní šťávě. Inscenace Husitská trilogie nic nového k tématu nepřidává

Česká socha připomíná v Kostnici osud mistra Jana Husa. Jde o hořící kalich

Pověstné kádě na cennosti fungovaly jen krátce, než Tábor přečkal kritické chvíle své existence

Premium

Ještě v prosinci 1418 se zdálo, že husitský nástup na českém teritoriu nikdo nezastaví. Václav IV. tehdy na Starém i Novém Městě pražském a také v Plzni jmenoval městské rady s husitskou většinou. Zvrat přišel nečekaně.

Na počátku roku 1419 ustoupil král Václav soustředěnému tlaku nevlastního bratra Zikmunda a papežství. Pod jejich hrozbami přikázal, aby se pražské kostely vrátily pod správu katolických farářů a pro husitské bohoslužby vyčlenil jen tři (původně klášterní) svatyně na linii dotyku mezi Starým a Novým Městem. Jednou z nich byl i nedostavěný chrám Panny Marie Sněžné, v němž nalezl kazatelské uplatnění temperamentní husitský kněz Jan, uprchlý mnich z premonstrátské kanonie v Želivi. 

Husitské mše se ovšem konaly i v kaplích soukromého založení, k nimž náležela též ta Betlémská, působiště Jakoubka ze Stříbra. Panovníkův krok kopírovala i část šlechticů, zaskočených změnou politického kurzu. Ve svých důsledcích však Václavovo polovičaté rozhodnutí jen přililo olej do ohně. Katolíkům se nelíbilo, že zákaz husitských bohoslužeb není úplný, husité pak prožívali šok, neboť náhle ztratili postavení, které pokládali za trvalé. Pokud již od roku 1410 docházelo k veřejným potyčkám mezi přívrženci a odpůrci husitské reformy, přičemž se na násilných akcích podílely rovnoměrně obě strany, nyní atmosféra ještě zhoustla. Incidenty si dokonce vyžádaly několik obětí. Od Velikonoc se venkovští husité začali scházet „na horách“, v Praze se o nedělích a svátcích konala husitská procesí. Bylo jen otázkou času, kdy se něco stane.

Pražská defenestrace

Na počátku léta překvapili nespokojení novoměstští husité krále Václava v blízkosti kostela svatého Apolináře. Šokovaného panovníka žádali, aby náboženské poměry vrátil před osudové rozhodnutí, učiněné 25. února 1419. Psychicky labilní král jim dal neurčitou odpověď, ale nátlak vlastních poddaných v něm probudil běs pomsty. Dne 6. července, ve výroční den Husova upálení, vnímaný husity jako svátek, vyměnil novoměstskou radu, v níž nově získali převahu nesmlouvaví katolíci. Ti dali ihned vsadit do radniční šatlavy iniciátory akce u svatého Apolináře. Míra trpělivosti pražských husitů přetekla. Jan Želivský začal v součinnosti se svými novoměstskými přívrženci, některými členy panovníkova dvora i v dorozumění s venkovskými husity připravovat převrat.

Den D nastal v neděli 30. července 1419. Na kázání Jana Želivského v chrámu Panny Marie Sněžné dorazili ozbrojení husité, kteří se posléze vydali k novoměstskému kostelu sv. Štěpána, který musel kněz Jan v únoru nuceně opustit. Vylomit vrata svatyně a vyhnat katolického faráře bylo pro nabuzený dav hračkou. Želivský poté v kostele, který znovu ovládl, podával účastníkům bojového procesí svátost oltářní pod obojí způsobou. Posiloval tak odhodlání mužů před náročným úkolem. Zástup poté zamířil k Novoměstské radnici. Zdejší konšelé obdrželi zprávy, že se něco chystá, a tak čtyři z nich oželeli účast na katolické bohoslužbě a dostavili se spolu s několika obecními staršími do budovy, za niž nesli odpovědnost. 

Nebylo to šťastné rozhodnutí. Jakmile odmítli propustit vězněné husity, strhla se bouře. Dav, jemuž zřejmě velel stárnoucí příslušník královské ostrahy Jan Žižka z Trocnova, vpadl do radnice, a třináct či čtrnáct přítomných vyházel z oken (odtud označení defenestrace) na náměstí, kde je dobil oštěpy, meči a kordy. Podkomoří Jan Bechyně dorazil na místo v čele oddílu jízdních ozbrojenců se záměrným zpožděním. Obhlédl situaci a zase odjel. Sám byl husita a za služby prokázané přívržencům kalicha obdrží později honosný dům na Staroměstském náměstí. I to je nepřímý doklad připravenosti převratu. V opačném případě by byl sotva úspěšný.

Všechny tři pražské radnice (na Starém a Novém Městě i Malé Straně) měly opět husitskou většinu. Král Václav IV. totiž nové konšely, dosazené vzbouřenci, už 2. srpna, jistě na doporučení svých husitských rádců, schválil. Vše nasvědčovalo tomu, že husitská revoluce, která novoměstskou defenestrací propukla, získá legitimitu i legalitu.

Kdo se domnívá, že tehdejší čeština slovo revoluce neznala, má pravdu. Ve stejném smyslu však používala slova búře a vzbúřenie. Jen tak pro zajímavost, první označení husitství jako revoluce se objevuje v německém textu z roku 1795, v češtině pak příznačně až roku 1848.

Smrt Václava IV.

Události letních měsíců osmapadesátiletého krále Václava zcela vyčerpaly. Říkalo se, že poté, co se dozvěděl o smetání konšelů, pobodal v záchvatu vzteku svého číšníka. S panovníkovými cholerickými výbuchy i následnou ochablostí strůjci převratu nejspíš počítali. Když v červenci 1418 svrhlo povstání městskou radu ve slezské Vratislavi, Václavovi to nebylo po chuti, ale již v září potvrdil ve funkci nové konšely. 

V případě Nového Města běželo vše jako po drátkách. Asi týden po defenestraci pocítil panovník bolest v levé ruce. Už se jí nezbavil. V úterý 15. srpna se stačil vyzpovídat, ale poté se dostavilo prudké zvracení. Odpoledne následujícího dne král Václav IV. zemřel na Novém hradě u Kunratic. O jeho smrti se vyprávělo všelicos. Husitský kronikář uvedl, že skonal „s velikým křikem a řevem takřka lvím“. Byl to odkaz na poslední novozákonní knihu, na Zjevení svatého Jana (10, 3), líčící hrůzný konec pozemského světa a Kristovo definitivní vítězství.

Zpráva o králově skonu se brzy roznesla po Praze a elektrizovala husitské davy. Ty ji pochopily jako předzvěst brzkého posledního soudu, popřípadě signál druhého příchodu Kristova. V euforii se vrhaly na kostely a klášterní budovy, v nichž začaly provádět obrazoboreckou očistu. Katoličtí faráři a řeholníci ve strachu mizeli z Prahy. Městským radám se naštěstí podařilo nasměrovat ničivou energii zástupů ke kartuziánskému klášteru, položenému za hradbami, na nynějším katastru Smíchova.

Revoluce mívá i hédonickou podobu. Mnozí z těch, kteří vpadli do kláštera, se zpili nalezeným vínem a ocitli se alespoň na chvíli v říši blaženství. Řeholníkům nikdo nezkřivil ani vlásek na hlavě.

Přesto pražské události, které inspirovaly i husity v několika dalších městech, naznačily, že husitský převrat neproběhne poklidně, nýbrž přeroste v krvavé revoluční dění. Byl to paradox. Jan Hus a Jakoubek ze Stříbra snili o tom, že k nápravě církve a společnosti dojde poklidně, vnitřním přerodem věřících, kteří se ztotožní s reformním výměrem božího zákona. Na to již nebyl čas. Nedostávalo se ho ani na slavnostní pohřeb krále Václava, jemuž husitství vděčilo za svůj rozmach. Nedůstojné putování panovníkových ostatků skončilo alespoň načas 2. října 1419, kdy spočinuly v kryptě zbraslavského kláštera.

Poutě na hory

Poté, co Václav IV. počátkem roku 1419 obrátil a od podpory husitství upustili i někteří šlechtici, vznikla otázka, co bude dál. Ani venkovští husité se nehodlali vzdát a svůj nesouhlas s represivními kroky dali najevo zřejmě už o Velikonocích, jež vnímali jako příležitost manifestovat věrnost vzkříšenému Kristu. V jižních Čechách se zrodil fenomén husitských „poutí na hory“, inspirovaný vyprávěním evangelií o Ježíšovi, který vyjevil apoštolům svou božskou podstatu. Stalo se tak na galilejské hoře, ztotožňované v křesťanské tradici s horou Tábor. A právě toto jméno dali jihočeští husité kopci za Bechyní (pravděpodobně dnešnímu Burkováku), kde se poprvé pokojně sešli, aby tu vykonali bohoslužbu, vyslechli kázání, přijímali pod obojí a upevnili sounáležitost.

Zvyk putovat „na hory“, jistě podmíněný upřímnou zbožností a brzy i představou, že právě na návrších budou vyvolení křesťané zachráněni, se na českém venkově rychle šířil. Příznačný byl pro rok 1419, kdy husité ještě nepomýšleli na ozbrojený zápas a deklarovali oddanost novozákonnímu pacifismu. Horám, na nichž se početné zástupy scházely, dávali biblická jména. Od jara 1420 však setkání „na horách“ nabývala charakter vojenské mobilizace.