Husité: mýty a fakta

Husitský program nápravy církve okolní svět odmítl. Husitství tak má rysy dějinné anomálie

Fotogalerie 2

Památník Jana Žižky u Sudoměře se nachází mezi rybníky Markovcem, Škaredým a Prostředním nedaleko jihočeské obce Sudoměř v okrese Strakonice. Bitva u Sudoměře se odehrála 25. března 1420. | foto: ČTK

Premium Seriál

PRAHA - I když byl husitský program nápravy církve a křesťanstva koncipován jako nadnárodní výzva s cílem přesvědčit celou Evropu, okolní svět ho odmítl. Západokřesťanská společnost, s výjimkou nepočetných pronásledovaných sekt, považovala husity za kacíře, narušující církevní jednotu. Proto je usilovala vojensky potřít a jejich bludné učení vykořenit.

PETR ČORNEJ

19. dubna 2020 5:00

• 4 příspěvky

Jednotlivé díly premiového seriálu Husité: mýty a fakta najdete zde

Ani na teritoriu zemí Koruny české, jak znělo označení českého pozdně středověkého státu, neměli husité převahu. V prvním revolučním roce se k nim hlásilo několik vlivných příslušníků vysoké šlechty, značný počet nižších šlechticů převážně z východních, středních i jihozápadních Čech a přibližně jedenáct královských měst včetně tří pražských.

Zbytek vlastního Českého království, zejména severní a západní Čechy, kontrolovala katolická strana. Teprve vítězná tažení husitských vojsk v roce 1421 situaci změnila. O husitské dominanci v Čechách se dá ale mluvit až od roku 1427. Po celé revoluční období (1419–1436) v zemi probíhala „občanská“ válka mezi husity a katolíky.

Autor: PETR ČORNEJ

Témata: Seriál Husité, církev, Praha, Evropa, Česko, Husitství, Jan Hus, Jan Žižka, Zikmund Lucemburský, Karel IV., Země Koruny české

• Vstoupit do diskuse (4 příspěvky)
• Sdílet na Facebooku
• Sdílet na síti X

• Mohlo by vás zajímat

Žižka je moje prokletí, říká vítěz knižních cen Magnesia Litera Petr Čornej

Vědci zřejmě v Žehuni našli kosti husitů z bitvy u Lipan

DIVADELNÍ OKÉNKO: Husitská trilogie. Divadelní Archeologie podle Aloise Jiráska

Pověstné kádě na cennosti fungovaly jen krátce, než Tábor přečkal kritické chvíle své existence

Premium

Dívka držící panáčky z křídy má symbolizovat svět po krizi. Umělec ve švýcarských Alpách odhalil obří malbu

Potíže měli i husité na Moravě. Ke kalichu se zde klonili významní představitelé panských rodů, hlavní politické síly země. Také moravský západ, střed a jihovýchod byly do značné míry husitské. Nesmiřitelný katolický postoj však spolu s olomouckým biskupem Janem Železným zaujala všechna čtyři významná města. Příčiny byly dvě. Brno, Olomouc, Jihlava i Znojmo nedůvěřovaly vysoké šlechtě, s níž měly smutné zkušenosti (bojové družiny v šlechtických službách škodily městům, seč mohly), a navíc je ovládali etničtí Němci. 

Obecně platí, že se Němci v zemích České koruny vymezovali vůči husitství negativně, byť výjimky potvrzovaly pravidlo. I proto se s odstupem času husitské války nepřesně jeví jako boj Čechů s Němci, ať už s domácími, či zahraničními. Nezbývá proto než znovu a znovu opakovat, že katolické náboženství nadále vyznávali i četní etničtí Češi. Téměř nulovou odezvu nalezlo husitství v dalších korunních zemích, tj. ve Slezsku a v Horní i Dolní Lužici. Totéž můžeme říci o Kladsku, které tehdy jako vnější kraj tvořilo součást českého teritoria.

Revoluční výbuch zákonitě vedl k náboženské a politické dezintegraci České koruny, kterou se podařilo státoprávně scelit fakticky až roku 1490, nábožensky ale již nikdy. Umná státní konstrukce, kterou v průběhu 14. století vybudovali Jan Lucemburský a jeho syn Karel IV., se otřásla hned v prvních revolučních měsících. Zatímco Slezsko a obě Lužice přijaly jako svého pána legitimního dědice českého trůnu Zikmunda Lucemburského, v jádru českých zemí se úspěšný římský a uherský král setkal s potížemi. Na samém sklonku prosince 1419 ho v Brně jako panovníka uznali moravští představitelé a přítomní čeští šlechtici, ba dokonce též delegace husitské Prahy. Leč vyhráno zdaleka neměl. Husitští radikálové jej odmítali, protože nepřijal reformní výměr božího zákona.

Radikálové a umírnění

Ještě před propuknutím revoluce bylo zřejmé, že husité netvoří názorově jednolitý celek, nýbrž dělí se přinejmenším na dva proudy. Většina husitské šlechty, vyšší i nižší, část pražského obyvatelstva a mnozí další přívrženci kalicha se hlásili k principům zastávaným Janem Husem a skupinou reformních mistrů na pražské univerzitě. Přijímali z kalicha, ale jinak v zásadě respektovali náboženské zvyklosti a tradice. Mistr Jakoubek ze Stříbra, nejdůslednější z husitských myslitelů, však neváhal za tento rámec vykročit a prosazoval bohoslužbu v národním jazyce a podávání svátosti oltářní pod obojí způsobou i pokřtěným novorozeňatům, aby mohla dosáhnout spásy. Při vysoké kojenecké úmrtnosti to byl logický krok.

Jakoubkova stanoviska tvořila spojnici mezi umírněnými a radikály, početnými především v jižních, jihozápadních a severozápadních Čechách. Radikálové, mezi nimiž nacházíme i několik mladých absolventů pražské univerzity, dogmaticky odmítali vše, co nebylo doloženo v textu Bible. Maximálně zjednodušili mši, již sloužili v češtině, často i mimo kostely ve volné přírodě, neváhali křtít děti v potocích, odmítali bohoslužebná roucha, tonzuru i celibát, a zpochybňovali dokonce výsostnou funkci kněze. Nebylo proto výjimkou, když boží slovo kázali laici včetně žen. Prostý život dle biblického vzoru vyžadovali radikálové nejen od církve, ale bezvýhradně od všech křesťanů.

Názorové rozdíly mezi husity se dramaticky vyjevily v průběhu podzimu 1419, kdy se část venkovských radikálů dvakrát na několik dnů ubytovala v Praze. Radikálové nejen odmítali nástup Zikmunda Lucemburského na český trůn, ale navrhovali volbu vlastního biskupa a pokoušeli se pražské husity přesvědčit o závaznosti své interpretace božího zákona. Představitelé husitské Prahy však raději 13. listopadu uzavřeli příměří s prozatímní vládou, vykonávající úřad na základě Zikmundova souhlasu, vydali královské straně Vyšehrad a naznačili ochotu přijmout Lucemburka za svého přirozeného pána a dědice.

Roztrpčení radikálové opustili v polovině listopadu pravobřežní Prahu a vrátili se, pokud mohli, do svých vlastních domovů. Mnozí ale zamířili za charismatickým kazatelem Václavem Korandou do Plzně. Byl mezi nimi i Jan Žižka, rozhořčený kompromisní politikou pražských konšelů.

Rysy dějinné anomálie

Při pohledu na celkové rozložení sil v Evropě a zemích Koruny české snadno pochopíme, proč se husité v prvních měsících roku 1420 cítili být nepatrnou hrstkou, obklopenou nepřátelskou přesilou. Tento dojem v husitské společnosti přetrvával i poté, co se poměry v Čechách změnily ve prospěch stoupenců kalicha.

Zasazení českých událostí do evropského rámce nutně vyvolává otázky, proč husitská revoluce nenalezla v patnáctém století srovnatelnou obdobu v jiných zemích a proč zůstala osamoceným historickým jevem.

Na snímku pozůstatky chrámu cisterciáckého kláštera v Klášterní Skalici, zničeného husity v dubnu téhož roku

Logická odpověď se nabízí jediná: husitství v sobě od počátku obsahovalo dvě složky, které spolu úzce souvisely. Náboženská a církevní reforma se v něm doplňovala s aspiracemi vysoké a nižší šlechty i českých královských měst (hlavně Prahy), usilujících získat výrazný podíl na politické moci, tedy s krystalizujícím stavovstvím. Právě propojení těchto snah vysvětluje sílu revolučního výbuchu, k němuž v jiných evropských státech nedošlo. Ve většině z nich se nejprve prosadil systém dělby moci mezi stavy a panovníkem, teprve poté následovala s jistou prodlevou reformace jako systémové řešení církevních a náboženských problémů. V českomoravském prostoru se obě tendence časově prolnuly, a navíc předjaly evropské procesy o několik desetiletí.

I proto má husitství rysy dějinné anomálie.

Bořitelé chrámů? Realita byla složitější

V části současné české společnosti si husité stále udržují stigma ničitelů kulturních hodnot, bořitelů chrámů i klášterů a vrahů nevinných kněží, zkrátka barbarů, za něž se máme stydět. Realita byla ovšem složitější. Husité opravdu popírali smysl existence církevních řádů, protože rozjímavý život v klášterním ústraní se podle nich míjel s posláním kněze, jehož povinností je působit přímo mezi laickými věřícími, kázat a počínat si aktivně. Zvláště spadeno měli na takzvané žebravé řády, dominikány a minority, tradiční strážce katolického pravověří. Kláštery prohlašovalo husitství za lotrovské peleše, které přívrženci kalicha skutečně ničili – nebo aspoň proměňovali v „užitečnější“ zařízení, například ve sklady a dílny.

Tvrzení o katastrofálních škodách, jež v této souvislosti napáchali, jsou ale silně přehnaná. Klášterní poklady a knihovny se v předtuše hrozícího nebezpečí podařilo většinou včas uložit za hradby katolických pevností či v cizině, kam stačila utéci i řada řeholníků. Rovněž počty upálených a umučených členů církevních řádů i příslušníků farního kléru bývají mnohonásobně nadsazené. Násilná smrt zpravidla stihla ty, kdož odmítli přijmout čtyři artikuly pražské. Bylo jich sice dost, větší počet však na husitské podmínky ze strachu přistoupil. Dokládají to listy, které katoličtí kněží psali po odeznění akutní hrozby římské kurii s žádostí o omilostnění.

Nebuďme ale jednostranní. Katolíci postupovali proti husitským duchovním se stejnou krutostí. V probíhající svaté válce považovali katolíci i husité kněze opačné strany za arcikacíře a svůdce lidu.

Obrazoborectví

Farní kostely zničení obvykle unikly, neboť husité do nich dosazovali své kněze. Ze všech sakrálních staveb však odstraňovali obrazy, sochy i ostatky svatých. Skutečný křesťan má přece nosit Boha v srdci, nikoliv se klanět namalovaným a vytesaným panákům. Z církevních objektů mizely i veškeré věci provokující svou nádherou, ale také varhany. Husitský duchovní zpěv byl prostý a obešel se bez instrumentální hudby. Nic zkrátka nesmělo odvádět pozornost věřících od vystavené svátosti oltářní a od božího slova, prezentovaného ve formě kázání, modlitby či písně. Tím vším husitství připravovalo půdu velkým evropským reformacím. Při posuzování jeho dějinného významu bychom na to neměli zapomínat.