Tři dny po sobě je spalovaly paprsky ostrého poledního slunce, zatímco naslouchaly slovům nejvyšších církevních hodnostářů. Musely překonávat stoupání do strmého kopce. Zmáhala je únava. Bolely nohy.
Aniž by jedna o druhé věděly, zažívaly tisíce kilometrů daleko od svých domovů stejné pocity. Malá Kristýna oslavila teprve čtvrté narozeniny. V Betlémě, na místě, kde si poutníci z celého světa připomínají narození Ježíše Krista.
Je nejmladším členem tisícihlavého davu, který do Izraele přijel, aby se pod vedením nejvyšších představitelů české katolické církve ponořil do modliteb na trojici míst spojených se samými počátky křesťanství. Od nejstaršího účastníka poutě, paní Mileny, dělí děvčátko rovných osmdesát let.
Účast na bohoslužbě pro ni v tu chvíli znamená naprosto vše
Je neděle. Odbíjí poledne a přes tisíc lidí vstává a zahajuje poslední ze tří mší na svatostáncích. V chrámu svaté Anny v Jeruzalémě všichni svorně vstávají a zahajují modlitbu. Malá Kristýna načančaná ve slavnostních šatech a punčoškách vstává s nimi. Těžko říct, jestli chápe proč, ale je tu. Je uvnitř a spolu s ní i další stovky lidí.
Jen pár desítek metrů od ní ve stínu na lavičce sedí stará babička a hltá každé slovo. Zatímco malou Kristýnu veze její maminka čas od času ještě v kočárku, paní Milena putování na trojici svatostánků absolvuje po svých. Cestou na třetí a poslední z poutních míst jí však zdraví vypovědělo službu.
"Paní nám cestou do kopce třikrát omdlela," vysvětluje průvodkyně skupiny provázející turisty po jejich pouti a podává paní Mileně vodu. "Má zakázáno vstávat," dodává. Odvoz do nemocnice stařenka rezolutně odmítla. Za každou cenu nechce na závěru celé třídenní poutě chybět. Účast na bohoslužbě pro ni v tu chvíli znamená naprosto vše. Průvodcům nezbývá, než její rozhodnutí respektovat.
Navzdory apelům paní Milena nakonec přeci jen vstává a opírajíc se o svou neteř kráčí k přijímání. V tu chvíli není asi nikdo a nic, co by jí v tom mohlo zabránit.
Pouť po svatých místech je zážitkem na celý život
"Rozhodla jsem se, že pojedu, protože jsem stará. Už nikdy v životě bych se sem nedostala," vysvětluje dojatým hlasem po skončení mše, proč se na pouť i přes vysoký věk a s tím spojená rizika vydala. "Chtěla jsem jít po stopách Ježíšových," dodává s vědomím, že nyní se jí to již podařilo.
Stejně tak jako pro stovky dalších věřících, je pouť zcela výjimečnou událostí jejího života. Někteří poutníci nešetří slovy a hovoří o tom, ze je to největší událost jejich života vůbec. Řada z nich se nemůže ubránit dojetí a propukají v pláč. Mladí, staří, ženy, muži. Rozdíly se stírají.
Když pak na konci v samém závěru společně stojí bok po boku a zpívají českou hymnu, visí ve vzduchu zvláštní, tolik všudypřítomný pocit sounáležitosti. Stejná slova, stejná melodie, jako se rozléhá stadiony při triumfech sportovních týmů.
Tentokrát je to však jiné. Nezvykle upřímné.
Čtyři, nebo o osmdesát let více... je to jedno. Všichni jsou tu spolu, a to je hlavní.
