„Americký občan, který chce svrhnout Američany podporovanou libyjskou vládu“ – tak minulý týden trefně shrnula situaci televize CNN, když popisovala počínající ofenzivu polního maršála Chalífy Haftara proti libyjské metropoli Tripolis.
Haftar, který přinejmenším v minulosti „měl blízko“ k americké Ústřední zpravodajské službě (CIA) a získal i občanství Spojených států, opakovaně pohrozil, že svrhne Vládu národní jednoty premiéra Fáize Sarrádže, jež se formálně těší podpoře nejen USA, ale i dalších světových mocností a OSN.
  |
Ostatně právě v době příprav Haftarovy ofenzivy pobýval v zemi generální tajemník OSN António Guterres. „Odjíždím ze země s těžkým srdcem a velkými obavami,“ shrnul fakt, že se mu nepodařilo odvrátit nové vyhrocení situace.
Mírová konference zrušena
Rozsáhlé krveprolití, před nímž varovala celá řada světových diplomatů, zatím nepřišlo. Při bojích zemřelo za týden několik desítek lidí, byť tisíce civilistů raději prchly do bezpečí. I proto se objevují názory, že Haftarovi ani tak nešlo o vojenské či územní, ale především o politické zisky. Jedním z nich mělo být zmaření konference, která měla zítra a v pondělí pod patronátem OSN proběhnout v libyjském Ghadámisu a měla stanovit pravidla pro budoucí demokratické uspořádání a sdílení moci v zemi. Pokud to skutečně byl Haftarův cíl, maršál uspěl. „Obnovené násilnosti podkopávají minimální důvěru k zahájení smysluplného jednání,“ zdůvodnil odklad rozhovorů na neurčito zvláštní emisar OSN pro Libyi Ghassan Salamé. „Nikdo nemůže čekat jednání na pozadí dělostřelecké palby a náletů.“
Dalším úmyslem, který měl podle skeptických hlasů zamaskovat Haftarovo zatím spíše opatrné řinčení zbraněmi, bylo přitáhnout mediální pozornost a připomenout světovým vůdcům maršálovu cenu a důležitost na libyjské scéně.
Pětasedmdesátiletý Haftar bývá někdy vykreslován jako prodloužená ruka Kremlu na severu Afriky – zmiňována bývá jeho návštěva ruské letadlové lodi Admirál Kuzněcov v lednu 2017 či pozdější rozhovory s ruskými představiteli přímo v Moskvě. Jenže Rusové jsou v kontaktu i s týmem premiéra Sarrádže. A samotný Haftar, jehož mocenská základna leží v Tobrúku a Benghází na východě Libye, se rozhodně nestýká jen s Rusy. Před dvěma týdny ho v Rijádu přijal saúdskoarabský král Salmán a vedle Saúdů patří k jeho blízkovýchodním zastáncům také režimy v Egyptě a Spojených arabských emirátech. Sarrádže naproti tomu podporují Katar a Turecko, čímž se Libye řadí k dalším zemím, z nichž si tyto dva blízkovýchodní znepřátelené bloky udělaly další ring pro poměřování sil.
Pro koho vlastně pracuje?
Neméně zajímavý je pohled do Evropy. Tu zajímá Libye především jako jedno z největších ohnisek těžko kontrolované migrace, jako země, jejíž faktické bezvládí umožňuje činnost teroristických skupin, jako je Islámský stát, a v neposlední řadě coby vydatný zdroj ropy.
V Evropě dosud patřil k důležitým zastáncům Chalífy Haftara francouzský prezident Emmanuel Macron. Loni tato orientace Paříže dokonce přispěla k bezprecedentní diplomatické roztržce mezi Francií a Itálií, která naopak stojí za Sarrádžovou vládou. „Italské ekonomické zájmy leží v Tripolisu a v západní Libyi, zatímco Francii více leží na srdci ukončení bezvládí na jihu, neboť tamní směs pašeráctví, zločineckých skupin a terorismu ohrožuje tradiční francouzské zájmy v Sahelu,“ shrnula loni situaci analýza věstníku Foreign Affairs. „To Francii patrně vedlo k podpoře Haftara, u něhož tuší větší šance, že učiní této situaci přítrž.“
Polní maršálek Chalífa Haftar, který velí útoku na Tripolis proti současné vládě.
Ani Američané, kteří nominálně podporují mezinárodně uznanou Sarrádžovu vládu, proti nejnovějším Haftarovým krokům zatím příliš neprotestují. Připojili se k volání po politickém řešení krize namísto válečného tažení a podle anonymních hlasů ze zákulisí by rádi viděli, kdyby se Haftar stal centrální postavou regulérní libyjské armády prostřednictvím vyjednávání a politického procesu, nikoli kvůli krvavému útoku na metropoli. „USA neprojevují proti důležité roli pro Haftara velké výhrady. Celkově ale Trumpova administrativa netíhne k žádné konkrétní politice vůči Libyi,“ shrnula pragmatismus Bílého domu Alice Huntová Friendová, která dříve působila v Pentagonu a nyní ve washingtonském think tanku Centrum pro strategická a mezinárodní studia (Center for Strategic and International Studies, CSIS).
V tomto bodě se postoje Washingtonu velmi podobají pozicím Moskvy či Paříže: formální podpora oficiální vládě a volání po diplomatickém řešení kombinované s uznáním reality, že maršál v čele své samozvané Libyjské národní armády (LNA), podporovaný i klíčovými blízkovýchodními autoritáři, nakonec může zájmy USA, Ruska či Francie naplnit nejlépe. A to chtěl možná vzbouřený maršál ukázat spíš, než jak jeho milice dokážou rozbombardovat hlavní město Libye.
Autor vede Centrum pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha
