„Velká Británie se během uplynulé noci začlenila klidně a bez výraznějších oslav do Evropských společenství.“ Takto nezaujatě informoval například britský deník The Guardian ve svém vydání z 1. ledna 1973 o události, která ovlivnila životy Britů na desítky let dopředu. Jiné noviny byly se svými titulky odvázanější, například bulvární Daily Mail palcovými titulky oznamoval: „Evropo, jsme tady!“
  |
Atmosféra z roku 1973 se nedá vůbec srovnávat s tím, jaké emoce a v některých případech i pozitivní očekávání vyvolalo rozhodnutí Britů z roku 2016 odejít po více než čtyřech desítkách let ze společenství.
Při pohledu do dávné minulosti se je možné podivovat nad tím, že se Britové vůbec kdy na členství dali. Pět století byli hrdí na to, že mohou dění na starém kontinentě ignorovat, případně sledovat z povzdálí. Jedinou výjimkou byly případy, kdy britský panovnický rod potřeboval „osvěžit“ novou krví a vyhlížel na druhé straně Lamanšského průlivu vhodné adepty na dynastické sňatky.
Tváře brexitu. Podívejte se, kdo utvářel odchod Velké Británie z EU a jak dopadl |
Skepsi vůči starému kontinentu Britové nikdy neodložili. Zpětně je možné považovat za iluzi, že se jejich zakořeněnou nedůvěru podaří překonat během několika desítek let, kdy byli součástí integračního procesu.
Když Britové začátkem roku 1973 do Evropských společenství vstupovali, málokdo z nich úplně přesně věděl, co to jejich zemi přinese. Vláda konzervativního premiéra Edwarda Heathe věřila, že to pomůže hospodářství země, procházející dlouhou krizí.
Kategoricky proti byli naopak socialističtí labouristé, kteří doma podporovali vlastnictví státu u klíčových odvětví. Ve společenství a jeho orgánech viděli naopak překážku, která by jim v tom bránila. Slibovali, že pokud vyhrají volby, vyjednají nové podmínky pro členství a výsledek předloží občanům k hlasování.
K tomu došlo v roce 1975. Dvě třetiny hlasujících podpořilo setrvání ve společenství s ostatními Evropany.
Z podporovatelky vstupu ikona euroskeptiků
Zapojení do velkého ekonomického prostoru spojené s odbouráním cel a jiných bariér se Britům jevilo jako příslib lepších zítřků.
Kromě Heathe patřila k největším podporovatelům členství i budoucí politická hvězda konzervativců, Margaret Thatcherová. Z pozdější premiérky se postupem času stala velká kritička integrace. Pokud by se dožila brexitového referenda z roku 2016, pravděpodobně by byla hlavní tváří kampaně za odchod. Britové svou nedůvěru vůči evropské integraci nikdy neodložili. Může za to v neposlední řadě i většinově euroskeptický tisk, který ji během čtyř desítek let maximálně vyhrotil.
Přesto všechno ale ovlivnili Britové současnou podobu evropské integrace v daleko větší míře, než by se mohlo na první pohled zdát.
Sbohem, Británie! Království po 47 letech opouští EU, ostatním členským zemím se zvyšují poplatky |
Celá řada klíčových témat EU, jež se zdají být dnes zcela samozřejmá, nese „britský rukopis“. Počínaje jednotným vnitřním trhem, jehož základy pomohl položit v 80. letech britský eurokomisař Arthur Cockfield. Jeho seznam 300 opatření, která brání volnému obchodu se stal východiskem pro pozdější opatření.
Totéž platí i pro obchodní politiku současné Unie. Jejím hlavním těžištěm je odbourávání cel směrem navenek. Zároveň ale i důsledný postup vůči nepovoleným státním podporám oslabujícím hospodářskou soutěž.
I skutečnost, že se EU rozšířila o nové členy včetně Česka, jde mimo jiné na konto Londýna. Tamní vláda mimochodem jako jedna z mála netrvala na přechodných obdobích pro volný pohyb osob přicházejících za prací. To vyvolalo hlavně ve střední a východní Evropě boom, který ale paradoxně přispěl k tomu, že se mezi Brity rozšířil názor, že levné pracovní síly z východu Evropy jim berou práci. I to byl nakonec jeden z důvodů, proč voliči hlasovali tak výrazně pro brexit.
