Soul je desetimilionové město plné mrakodrapů, ale fotografovat je samozřejmě zajímavější v zadních uličkách, kde jsou hospůdky, bufety, starší nízké domy a kde to žije.
Budhha v Korejském národním muzeu.
Přívětivě ale mlčí a neprotestuje například tento vzácný buddha z Korejského národního muzea, který je jako spousta věcí zde vystavených starší než náš kupec Sámo, o kterém ani přesvědčivě nevíme, zda opravdu existoval a kdo to vůbec byl.
V Koreji se neustále uklízí.
Obecně se v Koreji podobně jako v Japonsku pořád všude uklízí, což vede k únavě uklízecího personálu. Ocenil by to kolega Jiří Peňás.
Mrakodrap vedle mrakodrapu.
V „krabicích” se často nabízejí drobné služby.
V podobných krabicích na chodnících Soulu se vyskytují drobné služby, jako třeba ševci, resp. opraváři bot apod.
V Koreji mají rychlé pruhy, kam se smí pouze s nejméně sedmi pasažéry.
Na dálnicích okolo hlavního města vláda vyčlenila volný nejrychlejší levý pruh, kterým se valí autobusy, ale i dodávky, jako je ta naše. Do rychlého pruhu můžete, pokud je „na palubě“ více než sedm lidí.
V Česku by to ovšem asi nefungovalo, když u nás mají dálnice maximálně dva až tři pruhy.
Jedna ze zapadlých uliček.
Soul je desetimilionové město plné mrakodrapů a výstavních ulic, které se vyznačují jen občasným výskytem přechodů pro chodce, ale zajímavější je pochopitelně fotit v zapadlých uličkách.
V Koreji jsou běžně k dostání i anglicky psané noviny.
Tištěná média v Koreji ještě nezanikla, spíše se jim daří zatím dobře. Samozřejmostí jsou místní deníky v angličtině.
V Soulu se snaží pracovat s řekou.
Také v Soulu se pochopitelně snaží pracovat s řekou i dalšími městskými toky, protože inteligentně ztvárněné okolí vody život ve městě zlidšťuje, vylepšuje kvalitu života. Tento potok, protékající samotným centrem Soulu, má břehy přetvořené pro klidné procházky, případně běh. Naložíme takhle podobně časem třeba s pražským Botičem? Tenhle potok v Soulu ale teče opravdu rychle.
Slabinou Soulu – a možná to platí pro celou východní Asii – protože Tokio dobře znám a je to tam jen o fous lepší – je naprostý nezájem o cyklistiku jako způsob městské dopravy. V bývalých nebo ještě pořád komunistických zemích v Asii si užili cyklistiky v dobách maoismu a stalinismu až dost, takže možná proto jsou jim dnes auta nade vše. Možná i v Jižní Koreji evokují kola nějakou diktaturu, tak s nimi nechtějí mít nic společného.
Chlapci si vyzkoušeli, jak vypadalo trestání nezbedného vesničana.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost spojený s hnutím ANO 2011.
