Ne, fakt mám nervy trochu na pochodu, takže reaguju možná trochu extrémně, ale snad mě pochopíte: sedím v autě zaparkovaném na hranici Berounky, která v tuto chvíli v Mokropsích vede Ukrajinskou ulicí, koukám na komín naší chaty asi tak sto metrů vprostřed vody přede mnou, každou půlhodinu si couvnu tak o půl metru, jak se voda dál a dál rozlévá, když slyším z rádia pana prezidenta vyjadřovat sounáležitost se všemi, kdo byli postiženi „nedávnými záplavami“, a nabízet svoji Hradní stráž ku pomoci, tak nejdřív praštím pěstí do volantu, pak vyletím z auta a začnu házet kameny do řeky, abych se uklidnil, čímž přivolám obyvatele okolních domů, kteří si tam ty kameny položili, aby viděli, jak povodeň postupuje.
Když se situace uklidní, pustím si to ještě jednou na mobilu, tentokrát s obrazem, takže uvidím i to neskutečné sako, v němž projev přednesl, a situace se opakuje. Po chvíli dechových cvičení se mi podařilo zformulovat několik poznámek, které mám k těm dvěma minutám, jež zatím prezident Zeman věnoval povodňové situaci.
ČTĚTE DALŠÍ KOMENTÁŘ: |
1) Neexistovaly pouze dvě varianty – mezi „ostentativně se proletět helikoptérou nad zaplavenými oblastmi“ a posláním šedesáti fešáků do Radotína existuje celá škála možností. Například „říct něco, co dá lidem naději nebo je uklidní“, „navštívit babičky z domova důchodců, co tráví noc na karimatkách v tělocvičně, a přinést jim višně v čokoládě“, případně mile překvapit dobrovolníky, co plní pytle s pískem na HS3 Argentinská, a třeba jim nabídnout doušek z prezidentské placatice. Říct, že jsme přečkali horší věci, že to bude zas dobré. Použít svoji autoritu a varovat před rabováním... Cokoliv, čím by těm svým dolním deseti milionům dokázal, že mu o ně skutečně jde.
2) Na proletění se helikoptérou není nic špatného. Mohl by se tak přesvědčit o rozsahu povodní, minimálně by zjistil, že nejsou „nedávné“, a rozhodně by to vypadalo mnohem líp, než když před šesti týdny letěl vrtulníkem na sjezd ČSSD.
3) Ujištění o tom, že budou-li se, „nedej Bůh“, živelní pohromy opakovat, bude Hradní stráž kdykoli připravena účastnit se akcí na pomoc postiženým, skutečně vlilo tolik naděje do našich srdcí, že se to nedá slovy vyjádřit.
4) A říct novinářům, že jim přeje, aby se „neutopili“, ačkoliv v jejich případě je to „přání ambivalentní“, je za prvé stylistický nesmysl a za druhé po osmi mrtvých vtip dost netaktní. Za třetí je nevkusné to říkat lidem, kteří jezdí do záplavových oblastí, aby mohl situaci „bedlivě sledovat“. Nebudeme to dramatizovat, hlavně tam moknou, ale rozhodně svou práci teď dělají na sto padesát procent, tak proč aspoň dneska nezakopat válečnou sekeru.
V Německu a Rakousku jsou na tom, zdá se, mnohem hůř. V Oklahomě taky. Většině obětí našich povodní snad hrozí jen čerpadlo, kýbl, hadr a savo. To je dobře. Ale je to zároveň test státu a jeho obyvatel, zkouška, jestli v těžké době každý ví, kde je jeho místo. Osmdesát šest slov tiskového prohlášení a dvě minuty v nepadnoucím saku mi připadá dost málo. Na druhou stranu, jak se koukám, komín naší chaty pořád stojí, takže že to bude dobrý, vím i bez Zemana.
