Důvodů, proč se tak stalo, bylo asi víc. Určitě v tom byly zčásti mezilidské problémy, i když vztahy mezi muzikanty v té době ještě nebyly zdaleka tolik napjaté jako o pár let později, kdy vedly k definitivnímu rozchodu.
Svoji roli sehrála nepochybně atmosféra opozice vůči kapele, kterou vyvolala hlavně Lennonova „nevymáchaná ústa“, když právě onoho roku 1966 prohlásil, že Beatles jsou slavnější než Ježíš Kristus. Po čemž následovaly nejen slovní útoky zejména ve silně věřících oblastech Spojených států. Mimochodem, dovedeme si představit, že by dnes takhle nevinné prohlášení nějakého zpěváka dovedlo vzbudit bouři mediální nevole?
  |
Beatles jako o důvodu svého rozhodnutí dále nekoncertovat mluvili ovšem hlavně o tom, že jim jednak přízeň rozvášněných fanynek, ječících po celou dobu koncertu, bere radost z muziky, jednak o narůstající složitosti převést jejich aktuální písně do živého provedení ve čtyřech.
V tom měli jistě do značné míry pravdu. Právě jim vyšla dvě přelomová alba Revolver a Rubber Soul, na nichž víc než kdykoli jindy a víc než kdokoli jiný v té době využili – za převelice podstatné pomoci producenta George Martina – studia jako „dalšího hudebního nástroje“. To jim umožnilo využívat například nejrůznější zpožďování a zrychlování natočených partů, reversní zvuky, předchůdce dnešních samplů, ale i aranžování instrumentů, jež sami neovládali. To, že tuhle cestu vyhodnotili jako správnou, potvrzují jejich další alba, hlavně Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band (1967), tzv. „Bílé dvojalbum“ (1968) a Abbey Road (1969). Ty desky jsou úžasné dodnes.
Jiná věc je, jestli by se písničky i z pokročilého období skutečně bývaly nedaly naživo zahrát. Že to není vyloučeno, dokazují nejen desítky, možná stovky beatlovských coverbandů nejrůznější úrovně na celém světě, ale i sám Paul McCartney. Na pražském koncertě 16. června jich bez problémů odehrál celou řadu. A to v takové formě, jako by to půlstoletí ani nebylo.
